Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

Uhříněves 26.4.2015 J 10,11-18 (Jiří Ort)

uloz.to/x2mWgWX2/200426-001-mp3

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás na bohoslužbách v neděli s názvem Jubilate Deo – tedy chvalte, velebte Hospodina a zdravím vás apoštolským pozdravem: „Milost našeho Pána, Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi“.

Introit: Plésej Bohu všecka země. Zpívejte žalmy k slávě jména jeho, ohlašujte slávu a chválu jeho. Ž 66,1n

Píseň: 618

Modlitba: Pane Bože, přicházíme, abychom děkovali. Za nový, krásný den. Za možnost se zastavit, ztišit ve společenství Tvého lidu. Děkujeme, že sem smíme přinášet své modlitby ze všedního dne. Z trápení i radostí.

A především naslouchat ujištění, že Ty nás slyšíš a otevíráš nám budoucnost, ve které jsi s námi. Je pro nás někdy obtížné toto ujištění přijmout. Zdá se nám, že sobectví nebo i jen hloupost a nešikovnost spolehlivě dokáží ničit všechno kolem nás.

Proto Ti moc děkujeme, že smíme otevírat příběhy Tvého lidu a přijímat svědectví o tom, že Ty člověka nenecháváš v jeho životě opuštěného. Že jsi i s těmi, kteří mají pocit, že je opustili úplně všichni. Děkujeme Ti především za svědectví Tvého Syna a našeho Spasitele Ježíše Krista. Děkujeme za jeho svědectví o Tvém království, o prostoru Tvé vlády, která platí v životech lidí napříč všemi bariérami, které jsme si vytvořili mezi sebou navzájem i mezi námi a Tebou.

Prosíme, buď tu dnes s námi. Buď s těmi, kteří tu s námi být nemohou a cítí se opuštění. Prosíme, uč nás na ně pamatovat. Amen.

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá:

Čtení: Ž 23

Píseň: 499 sl.1-4

Text: J 10,11-18

Haleluja. Hospodin seslal svému lidu vykoupení, ustanovil navěky svou smlouvu; svaté, bázeň budící je jeho jméno. Haleluja. Ž 111,9

Znovu jsme vyzýváni evangelistou Janem, abychom se pokusili mu porozumět. Nebo lépe – abychom se pokusili porozumět zvěsti evangelia v jeho podání. Zvěsti, která nás otevírá pohled na Ježíše, který je Kristus, jako na našeho Spasitele.

Na první pohled vypadá tak jasně a nekomplikovaně – a tak radostně. A právem radostně. Máme tu před sebou jásavé tóny ujištění, které z textu přímo vyzařují. Tyto tóny máme slyšet. Máme vidět obraz, který nám Jan vykreslil. Máme se nechat strhnout tím nádherným biblickým obrazem dobrého pastýře. Toho, který ve svém ovčinci chrání ovečky jemu svěřené a zároveň je vede a hledá pro ně pastvu, zdroj života. Nemůžeme vynechat to, že nám autor představuje v nových a nových rolích Ježíše z Nazareta. Nemůžeme vynechat Janovy zásadní obrazy Ježíšovy sebeprezentace.

Bylo by tedy velice jednoduché se stáhnout mimo realitu. Odmítnout život jako takový se všemi jeho těžkostmi, se vší dynamikou, kterou se nám daří jen obtížně zvládat. Odmítnout a těšit se z ujištění, že Ježíš z Nazareta je naším dobrým pastýřem a o nic jiného se nestarat. Není to až tak otázkou pouze doby vzniku Janova evangelia. To, že zbožnost může být únikem, to je otázkou každé doby a bezesporu i té naší. Nemusí to být nijak davové, ale to pokušení tu je. To neznamená, že bychom se neměli těšit z toho zásadního ujištění, které nám je tak důrazně předáváno. Jen tu evangelista Ježíšovým ústy přidává jednu nečekanou zprávu: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.“ (Joh 10:16 CEP)

A není to pouze nějaký výkřik do tmy. Tato informace je zřetelně ukotvena v ujištění, že Otec zná Syna. Že stojí za vším, co Ježíš dělá a mluví. Ano, Ježíš tu pro Jana je tím dobrým pastýřem, ale Jan tu zároveň odkazuje k Bohu Otci, který jej touto službou pověřil. Je to Boží vůle, Boží úmysl, Ježíšova role byla v Boží mysli ještě před stvořením, jak evangelista vyznává v prologu svého spisu.

A proto se smysl Ježíšovy role jasně otevírá pro každého člověka. V jeho konkrétních životních souvislostech. Ty jásavé tóny zní pro nás. To nikdo nezpochybňuje. Ježíš nám nabízí život – jeho základ, který zcela prozaicky vidí v jeho zabezpečení před ohrožením a zároveň v nabídce nasycení. To nabízí pastýř svým ovcím. Tak to slyšíme v žalmu 23. a to smíme a máme s radostí přijímat. Ale to není vše.

Najednou se objevují „jiné ovce“. Ti, jejichž život je také ohrožen. Kteří také potřebují pomoci, kteří potřebují zachránit. Jan už měl zkušenost „velkého světa“. Vnímal svět, říši „nad níž slunce nezapadá“. O to víc tento svět vnímáme my. V jeho různosti kultur, v jeho různosti náboženství, v jeho různosti sociálního zařazení. V jeho různosti bohatství přírodních zdrojů, bohatství společnosti. A nebo, zcela jednoduše, svět s člověkem, který žije vedle nás, se kterým jsme si blízcí nebo vzdálení, ale který má odlišné názory, odlišný pohled na svět, nepřijímá naše vidění řešení situací s verbálním odkazem na Ježíše z Nazareta. A do toho přichází Ježíš: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.“ (Joh 10:16 CEP)

I pro jiné ovce platí to, že Ježíš nabízí svůj život, aby je zachránil. Ale nám to při nejlepší vůli činí potíže. Ani tak ne samotný fakt záchrany, jako otázka pořadí. Jako bychom slyšeli něco jiného. „Přišel jsem i pro jiné ovce, abych jim pomohl. Ale nejdřív musí přijmout víru v té formě, kterou věříte vy, mé milé domácí ovečky.“ Samozřejmě se distancujeme od imperialistického způsobu zvěstování víry v Ježíše jako Krista, nelíbí se nám, co se dělo v historii, ale tváří v tvář jiným náboženstvím a jiným kulturám, tváří v tvář svým spoluobčanům, máme silné nutkání je předělat k obrazu svému. A pak se slyšíme mluvit o pomoci s tím, že osloveni touto pomocí lidé přijdou k nám do kostela. A pak je možné uslyšet to, co uslyšela Anička Kabeláčová v jednom sboru při povídání o práci Diakonie v uprchlickém táboře v Jordánsku - „Proč tam jezdíte pomáhat, když jsou to muslimové?“ „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“ (Joh 10:16-18 CEP)

Takový příkaz Ježíš přijal od svého Otce. K tomuto Otci odkazuje. Tento Otec otevírá doširoka náruč v nejrůznějších kulturách. A nám umožňuje neptat se na plné kostely, ale na lidi, kteří potřebují pomoci. A že jich je kolem nás dost a dost. Katastrofa lodi plné uprchlíků je pouhou špičkou ledovce. Stále mi zní hlavou text z opery Bohuslava Martinů Řecké pašije, zoufalé volání běženců, kteří touží najít domov. Stále mi zní hlavou úryvky knihy Franze Werfela 40 dní o genocidě Arménů v Turecku. A my můžeme psát knihy nové a nové. Lidé, kteří potřebují pomoci. Nejen daleko, ale i vedle nás. To je to, co volá po naší odpovědi. Způsob víry či nevíry lidí, kteří touží po záchraně můžeme a máme nechat tomu, který přichází jako dobrý pastýř.

Je tedy jedno, jak k Bohu přicházíme? Je jedno, jestli věříme Buddhovi, Mohamedovi nebo Ježíšovi? Máme hlavně pomáhat a nechat víru vírou? Najednou se tyto otázky ukazují jako vedlejší. Ne, skutečně nejde o relativizaci křesťanství. Jen o naslouchání tam, kde místo něj mnohdy bylo a je příliš mnoho slov. Osobně vyznávám, že pro mě je víra v Ježíše jako Krista zásadní. Že jeho cesta jako dobrého pastýře je pro mě úchvatná a že mě naplňuje hlubokou vděčností. A že je nezastupitelná. Máme tedy proč se radovat z jásavých tónů dnešního textu. „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.“ (Joh 10:14-15 CEP) Smíme patřit tomu, který byl za nás obětován. Smíme jít cestou, kterou nás vede. Cestou pomoci a odpuštění. Cestou otevřenosti pro druhého člověka. Smíme plni vděčnosti naslouchat slovům: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“ (Joh 10:16-18 CEP)

Amen.

Píseň: 246 Přišlo k nám padlým spasení

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, přinášíme Ti Ty, kteří potřebují pomoci. Přinášíme Ti sami sebe, abys nás učil, jak být pomocí.

Prosíme za ses. Evu Kočovou, jejího muže a děti. Prosíme o Tvou přítomnost a posilu. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme o povzbuzení pro ses. Vlastu Petráskovou. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti všechny, kteří mají partnerskou krizi. Prosíme za všechny, kterým bylo ublíženo i za ty, kteří ublížili. Prosíme o vůli k odpuštění a novému začátku. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme o otevřenost. Vidíme, že Ty přijímáš každého člověka. Že necháváš své slunce svítit na spravedlivé i nespravedlivé. Prosíme, uč nás následovat Tvého Syna a našeho Spasitele Ježíše Krista na cestě za těmi, kdo potřebují pomoc bez jejich hodnocení. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, náš svět v této společnosti je daleko od apokalypsy uprchlíků. Od apokalypsy běženců, kteří prchají před zabíjením, kteří prchají před bídou. Pane, moc prosíme, otevírej nám oči a dávej nám fantazii, jak můžeme pomoci. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za představitele moci. U nás. V celém bohatém světě. Prosíme, dávej jim odvahu postavit se sobectví. A nám dej odvahu, abychom se mu zřetelně dokázali postavit v našich životech. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za Tvou církev. Prosíme, pomoz jí, aby se dokázala bránit pokušení být ve svých představách svrchovaným garantem správných názorů, jediným místem, kde se správně žije. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti v tuto chvíli své osobní díky a prosby v tichých modlitbách.

Spolu se všemi lidmi, kteří touží po naplnění Tvého zaslíbení pokoje, k Tobě voláme jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. Ř 12,1n

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

Píseň: 171