1. Čtení: Jozue 6, 1-20
2. Čtení: 1 Korintským 1, 21
Milé shromáždění,
Dnes jsme v tom prvním čtení slyšeli legendární, takřka – ikonickou – zprávu o dobytí Jericha. Jen abych to vsadil do kontextu; co se stalo předtím? Boží lid byl vyveden z Egypta do pouště, a tam obdržel od Boha smlouvu. Součástí té smlouvy bylo také ujištění, že Bůh odvede Izraelce do země – kterou jim slíbil[1]. A tak se dali na dobrodružnou cestu, na které vyhráli několik bitev – a najednou stojí před Jordánem[2]. Tehdy Jordán fungoval jako hraniční čára, a co víc, jako hraniční čára právě té země – kterou jim Bůh přislíbil. Přejdou Jordán, a hned první překážka při vstupu do té zaslíbené země, bylo město Jericho.
Jericho [ירִיחוֹ] | podle jedné ze starých legend je to první, a vůbec nejstarší město na zemi. V knize Soudců se nazývá také [עִ֥יר הַתְּמָרִֽים] Palmové město[3]. Samotný název města Jericha, znamená „měsícov – měsíční město,“ tedy šlo o duchovně cizí teritorium. Bylo to město, které uctívalo minimálně boha měsíce – a kdo ví co ještě dalšího. Situace vypadá tak, že před Izraelci stojí nejen nepřítel lidský, ale i duchovní. To je takový odvěký zápas: Hospodin × všemožná duchovní havěť.
Hned na začátku 6. kapitoly se dozvídáme, že Hospodin vydal[4] město Jozuovi do rukou. Tady se musíme na chvilku zastavit nad originálním textem. V hebrejštině je tady užito tvaru perfekta (qalu) – což znamená, že je něco předem hotové. Hebrejština nechápe svět ve třech časových způsobech, jako jsme zvyklí mi – minulost, přítomnost, budoucnost. Hebrejské sloveso je buď dokonavé – nebo nedokonavé. Tedy Hospodin Jozuovi řekl: „Hele chlape, už je to všechno zařízený, hotový – teď už stačí to jen vykonat.“ A to je hodně povzbuzující info – zvlášť když se někde za kopcem potíte strachem.
Hospodin tedy řekl Jozuovi, že mu město vydal, a ještě mu pověděl – jak na to má jít. Šest dní mají Izraelci město obcházet vždy jednou denně. A sedmého dne ho mají obejít celé sedmkrát, potom zatroubit a obsadit poražené Jericho. Taktika přinejmenším – odvážná, ne-li přímo bláznovská. Jak že to mají udělat? Beze zbraní? Mají kolem chodit s beraními rohy a archou úmluvy – to tak leda, aby se jerišští vojáci uchechtali k smrti. No, ale Jozue – rytíř víry – ani na okamžik nezapochyboval. Jericho padlo.
Co je to vlastně za příběh? Říká se tu, že padly hradby města Jericha. Podle archeologických výzkumů je tato biblická zpráva, v kontrastu s historií. Jericho bylo skutečně velmi prastaré město, a opravdu mělo (tehdy jako jedno z mála měst) hradby – jenže přinejlepším tak +/- 300 let před příchodem nějakých Izraelitů. V době, kdy měli Izraelci dobývat Kanaán (1230-1220), bylo Jericho údajně řídce obydleným městem (něco kolem 3000 obyvatel[5]). A navíc bylo tehdy celé to území Kanaánu – země zaslíbené, pod egyptskou nadvládou. A není příliš pravděpodobné, že by Egypťani nechali nějaký malý kmen barbarů z pouště útočit na svá města. Biblické vyprávění v tomto případě není historicky přesné. A vadí to?
Nevadí to. Bible totiž není historická kniha, a ani jí být nechce. Pokud nás uráží, že nesplňuje kritéria historické vědy – tak máme problém my, že Bibli za historickou knihu považujeme. Bible je kniha, která svědčí o vztahu člověka a Boha - díky Bohu za to.
Vypráví o tom, že Bůh sestoupil k lidem – dal se jim poznat, zjevil se. Starozákonní svědkové vybrali ze všeho, co se událo mezi člověkem a Bohem takové příběhy, jejichž význam přesahoval z minulosti do budoucnosti. Události, které neobsahovaly žádné zvláštní poučení – byly vynechány.
Proč? Nebylo v tom duchovní naučení. Historicky by asi nevýznamnější informací ohledně Izraele bylo, jak král Achab vytvořil s dalšími čtyřmi aramejskými králi protiasyrskou koalici, a v bitvě u Karkaru (863 př. n. l), odrazili asyrského agresora Salmanasara III. Kdyby se to nestalo, byl by severní Izrael zničen o sto let dříve. Ale v Bibli o tom není ani zmínka. Tedy – Bible není historická kniha, ani jí být nemá a nechce; a je to tak správně (netřeba se znepokojovat).
A když se to tedy nestalo, tak proč si to připomínáme?
Zpráva o dobytí Jericha není historickou zprávou – ale teologickou! Jde o teologické uchopení reality. Jericho totiž bylo také dobyto bojem bez boje. Velká řada vykladačů si všímá, že v případě Jericha jde spíše o liturgický piknik – tedy o nějaký rituál, zapojování hudby a artefaktů – které odkazují k Bohu. Které hradby byste prosím vás chtěli zničit tím, že je budete obcházet a troubit u toho? To snad leda zbytky Říčanského hradu.
Příběh o dobytí Jericha je třeba chápat předně v jeho duchovním významu!
O co vlastně jde: Jozue a s ním Izrael, mají dobýt něco – co už je jejich; nebo jinak – je jim to slíbeno. A někdo jim v tom brání – a je to silný, ba dokonce duchovní nepřítel, skrytý ve smýšlení občanů Jericha.
Nám, podobně jako Izraelcům nejspíš taky něco brání na cestě životem. Hádám, že to pro nikoho z vás asi nebude zrovna Jericho, ale zkuste se schválně zamyslet – co teď stojí před vámi za překážku… Je něco takového?
Pro jednoho to může být: zkouška ve škole, dalšího trápí, že se rozhádal s kamarádem – a neví jak z toho ven, jiný má problémy s šéfem v práci atp... – domyslete si sami. Obecně mám za to, že se to děje takřka vždy, když se my jako křesťané – snažíme svůj život žít víc směrem k Bohu ~ když se snažíme vykonávat své křesťanské povolání. Tak se před nás postaví nějaké to Jericho – tedy na první pohled nedobytná hradba, na kterou nestačíme.
Ale toho se nesmíme leknout! My přece chceme dál! Chceme tu hradbu nějak porazit!
Apoštol nás ujišťuje v 1 Korintským 1, 21: „Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí.“ Jen si připomeňme jakou taktiku ten Jozue použil. Systém, jakým lze zničit Jericho – je vpravdě bláznovský. Hradby duchovního Jericha nepadají tak, jako hradby jiných pevností. Zbraně vám budou k ničemu.
Všimněme si, že Jozue nerozhoduje o tom – jak se má Jericho dobývat. JAK NA TO – nám sdělil sám Hospodin. A jak tedy bojovat s našimi překážkami v životě? No rozhodně jinak, než jak by nám radila naše lidská moudrost. Jozuovi by lidská moudrost radila: „chlape tak na tohle budeš potřebovat katapult, nebo žebříky.“ Ne, tudy ne – říká Hospodin. Bitva o Jericho není historická záležitost – je to záležitost duchovní, a tak je třeba bojovat v duchu.
Ani tady nás nenechal Hospodin v koncích, a radí, jak na to: Izraelci mají obcházet 6 dní hradby s archou úmluvy, a troubit; sedmý den mají město obejít sedmkrát. Tak trochu nám tu zaznívá jedno z přikázání desatera: sedmý den budeš odpočívat, a soustředit se na Boha. A v širším měřítku v tom rozpoznávám jakousi taktiku, která má svůj význam i pro nás.
Šest dní – tj. všechen čas, který můžeš pracovat, se o tu svou překážku starej ty. A sedmého dne, jdi, a nech pracovat Hospodina! To, že s Izraelci chodila kolem Jericha i archa úmluvy, je velmi důležité. Protože to znamenalo, že Bůh je s nimi aktivně přítomen. A co je v arše úmluvy? Desky zákona, Áronova hůl a mana. Rozumím tomu tak, že když nás něco trápí, máme nějaký ten problém – tak se ho máme snažit řešit, a to za pomoci Bible – Božího slova, a modliteb. Když se takhle budeme snažit, tak přijde další fáze taktiky – nechat jednat Boha. Jde o to, také pozvat Boha do našeho života, a naslouchat mu, když bude radit kudy dál.
Jeden může namítnout: „Ale Bůh k nám přeci nemluví! Já nic neslyším.“ Že někoho neslyším, neznamená, že ten někdo nemluví. Myslím, že všichni znáte ten efekt: kdy maminka volá na dítě, že bude večeře – ozve se: „Jo jo.“ A další půlhodinu to několikrát opakuje, a vtírá se, než jí vůbec začne to dítě poslouchat.
A takhle je to i s námi; Bůh na nás neustále mluví – a že nemluví jako člověk? No, to se ví, že ne, mluví jako Bůh – ne jako člověk, proč se divit. Pořád se snaží nějak člověka oslovit. Akorát my lidé, a řekněme to naplno – často hlavně my křesťané – neposloucháme, a potom říkáme, že Bůh k nám nemluví, nebo možná ani není. Bůh dal totiž nám lidem – a to bych mu skoro jako Cimrman, i vytkl :-) - až moc svobodnou vůli. Tam kde si člověk pustí svoji „svobodu“ na špacír – vznikaly vždycky ty nejbrutálnější konflikty[6].
A jak tedy zaslechnout Boží hlas? No předně čtením Bible a modlitbou. Bible je Boží slovo, a když si v ní budeme číst, a pak promýšlet – jestli nám to něco říká, či ne – do té naší konkrétní situace, tak jistě najdeme nějakou odpověď (vyzkoušeno)! Podobně funguje modlitba – komunikační kanál země-nebe; člověk-Bůh. Bůh s námi komunikuje také skrze své anděly – tedy posly, což mohou být i lidé. Lidé, kteří vyřizují nějakou Boží vůli (třeba pomáhají nemocným) jsou andělé. Před obléháním Jericha potkal Jozue anděla, a ten ujistil ho v tom, na co chystá[7]. Je tedy možné, že nám Pán Bůh dá vědět i tak, že se setkáme s někým, kdo nám poradí. Na jiném místě Bible čteme, že prorok Eliáš čekal, až uslyší Boha: „Po zemětřesení byl oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni však hlas tichý, jemný.[8]“ Naslouchejme tedy tomu tichému hlasu, který nám dobře radí.
Jozue se spolehl plně na Boží slovo, a aniž by nějak váhal – tak do toho jde. A to je asi i hlavní důraz toho vyprávění o Jerichu – následovat slova našeho Pána – i když to vypadá, že je to bláznovství. Nečekat na rozumové ujištění. Opravdový křesťan bude vždy vypadat jako blázen – a Ježíš o tom mluví předem, že křesťan bude vypadat jako šílenec, to není žádná novinka. A Ježíšovo Slovo do aktuální situace, které byť se zdá – jako akt víry – bláznovstvím, je vždy pravé a neklame.
Opakuji: Co je právě pro nás ta konkrétní hradba? A pokud se nějak doptáváme Boha – co nám do té situace radí? Co je jeho vůle pro nás? Když tohle víme, tak s vírou do toho. Nám všem už bylo oznámeno, že budeme bořit různé hradby na cestě k Bohu. Ne vlastní moudrostí, ale Boží milostí, láskou, vírou a nadějí!
Amen
[1] Genesis 15, 18-21. Zaslíbená byla už praotci Izraele – Abramovi.
[2] Jozue 3
[3] Soudců 3, 13
[4] נָתַ֣תִּי
[5] Finkelstein, Israel; Silberman, Neil Asher. Objevování Bible – Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie: 2001. VYŠEHRAD, 2007. Str: 78-82.
[6] Člověk byl Bohem nějak stvořen: tj. k nějakému řádu – aby pracoval na zemi, a obdělával ji. Dále aby miloval Boha a své bližní jako sebe samého. Potud je tvrzení „mám svobodnou vůli,“ platné do té míry – že mám svobodnou vůli, žít takový jaký jsem – tedy žít jako Boží stvoření.
[7] Jozue 5, 13-15: Výrok „toto je půda svatá,“ mluví za vše.
[8] 1 Královská 19, 12.