Uhříněves 26.12.2015 Ez 18, 31-32 (Filip Boháč) Poslední neděle roku 2015

Mám tedy za to, že je třeba si čas od času připomenout naprosté základy křesťanské víry a otázky které jsme si možná kladli, nebo klademe. A právě vánoce mi k tomu přijdou jako vhodná doba. Pokusil jsem se to zformulovat v podobě dialogu. Představte si třeba dva kamarády, kteří se po čase sešli někde u kafe.

 

Máme Vánoce, a připomínáme si narození Pána Ježíše Krista, Božího syna a spasitele lidí.

No dobře, a co to pro nás lidi znamená, co to třeba pro mě znamená?

Je to taková nabídka, kterou udělal Bůh pro lidi i pro tebe. Nabídka věčného života, spasení.

Takže jde vlastně o to, co s námi bude po smrti?

 

O to jistě také, ale ta dobrá zpráva – to evangelium, které Ježíš přinesl, počítá i s životem tady na zemi v realitě, jakou právě zakoušíme.

No ok, ale Ježíš přece už umřel ne?

To ano, křesťané ovšem věří, že byl vzkříšen. Víš, je to taková složitá věc na pochopení. Ale jestliže Bůh stvořil naprosto celý vesmír, všechny planety, hvězdy a tak – tak je pro něj prostě nemožné se objevit tady u nás na zemi tak, jako to, co stvořil; to by pak fungoval na principu něčeho většího nad ním, a to logicky nejde. Jenže ta jeho náklonnost, ta láska k lidem je tak silná, že to prostě udělal, a část Boží podstaty se vtělila do člověka, kterého známe pod jménem Ježíš – aby se k nám lidem mohl opravdu intimně přiblížit. Takže to učení, to evangelium, které Ježíš přináší je zároveň odrazem Božího řádu, geniality která působí to, že vesmír pořád funguje, ale i to, že fungujeme my lidi, a náš svět tak, jak ho známe. A proto si troufnu tvrdit, že je v evangeliu naprosto nejlepší návod pro život.

Tyjo, dobře no. Ale když nás teda stvořil on takhle dobře, tak k čemu nám ty rady v evangeliu můžou být dobré?

No, podle mýtu o stvoření nás Bůh stvořil dobré, to máš pravdu. Ale taky dal člověku svobodnou vůli – v tom se třeba mimo jiné lišíme od neživé i živé přírody, že se umíme v myšlenkách vztahovat ke svému vlastnímu já – a nějak s tím naložit. Víš, pořád je to mýtus – je to prostě literární kategorie, kterou se ve starověku nějak vysvětlovala skutečnost. Zní to jako pohádka, ale tahle pohádka se otáčí kolem pilířů, které jsou pravdivé. Máme svobodnou vůli, protože se to Bohu tak zalíbilo, s tím už nic neuděláme.

A kde se teda stala chyba?

Lidé tuhle svou svobodnou vůli povýšili na nejvyšší hodnotu, a když podle toho jednali, tak se odcizili tomu správnému a dobrému řádu světa, který je od Boha. To je to, čemu se říká hřích, nebo provinění vůči Bohu.

Aha, takže za to, že žiju jinak, shořím v pekle jo?

No to neříkám. Právě proto je důležitý ten Ježíš. On jako Bůh přišel na zemi vyhlásit naprosto všem lidem, že dokáže smazat tahle jejich provinění! Já nevím co, nebo kde a jak bude vypadat peklo. Víme jen, že to je něco, kde není naděje, je to daleko od Boha. To nemá sloužit jako strašák, je to svobodné rozhodnutí člověka, se Bohu, svému stvořiteli naprosto odcizit.

Hmm, dobře. Tak to jsme vlastně tak obecně mluvili o tom, jak to křesťanství funguje. A tohle, co jsi říkal, to se vztahuje spíš k nějakému tomu životu po smrti ne? Já nevím jak to je, třeba je po smrti ještě další život, možná se převtělíme, nebo prostě nebude nic, černo, temnota.

No kdyby existovalo převtělování, tak ten Ježíšův akt nemá vůbec smysl. Křesťanství chápe i tebe, jako jedince naprosto unikátního a vlastního, s vlastní identitou a vlastním tělem. Převtělování funguje na principu jakéhosi známkování – podle toho jak žiješ, jak splňuješ podmínky, tak se dostaneš v dalším životě do lepšího nebo horšího těla a postavení. To rozhodnutí, ten soud přichází v okamžiku smrti.

No tak to je ale dost podobné jako v křesťanství ne? Taky je tady nějaký soubor směrnic pro život, a ty se jimi buď řídíš, nebo ne.

To snad ano, ale v křesťanství to funguje jinak. Podívej, Ježíš Kristus za nás všechny lidi zemřel, on vzal ten náš osobní soud, všechny moje, i tvoje špatnosti na sebe. A proto je ten rozsudek už vykonán, ten vůbec neproběhne. Na nás lidech je pouze to, se k tomuhle už vykonanému rozsudku přiznat, nebo nepřiznat. A jak budeme žít dál, to bude vycházet z toho, nakolik přijmeme tuhle Ježíšovu oběť a výzvu k následování.

Počkat, tomu nějak nerozumím. Chceš říct, že teď už se může křesťan chovat jako grázl?

Křesťan je pořád člověk, a hříšník, pořád má tu svobodnou vůli a může se Bohu odcizit. Takže, ano, křesťan se může chovat v zásadě pořád jako grázl. To je ta naše porušená přirozenost, už jsme jako lidstvo propadli tomu odcizení od Boha. Ale křesťan, který si opravdu niterně uvědomuje tu Ježíšovu oběť a zároveň nabídku, ten se prostě neubrání tomu pohnutí, a Boží láska ho překoná natolik, že se z vlastní touhy snaží být dobrým člověkem.

Takže se křesťan teda může chovat jako grázl jo?

No, pokud si člověk uvědomuje svoje selhání, situace kdy si v životě prostě vybral nějakou špatnou cestu, rozhádal se nadarmo s přáteli, upřednostnil sobecky svůj prospěch namísto někoho jiného – a lituje toho, tak se to pravděpodobně bude snažit nějak napravit ne? Nebo by měl! No, a pokud se teda takový člověk identifikuje jako křesťan, tak může kdykoliv šáhnout po Bibli, a podívat se, co mu tahle kniha Boží moudrosti radí. Takže takhle, křesťan má pořád tu možnost se chovat jako grázl – ale pokud bere sebe sama vážně, a uvažuje o Bohu a o světě, tak to má důsledky i pro jeho život v současnosti, v jeho rozhodování, postojích a tak. Tenhle ten Ježíš totiž všechny lidi, kteří to chtějí vzít vážně, vyzývá k odpovědnosti a k následování, tedy k tomu, abychom se jak nejlépe dokážeme, chovali jako on – tenhle Boží velvyslanec na zemi.

A tím jsme se teda dostali k tomu, k čemu je to evangelium dobré pro život tady v současnosti ano?

Vlastně ano. Už si možná slyšel ten termín „Království Boží“ že? To je jakýsi stav, kdy je po Božím, ideální stav kdy vládne Boží láska a pokoj. Jak vidíme všude kolem, tak v současnosti to takhle nevypadá. Křesťanství ale slibuje, že to je přesně ten stav, který každého litujícího hříšníka čeká za tím horizontem naší reality, našeho života, kam teď nemůžeme dohlédnout. Nicméně nás všechny tenhle Ježíš vyzývá, abychom se snažili, jak nejlépe umíme, uvádět takovýhle stav Božího království i do současnosti. Takže evangelium se dá taky chápat jako nástroj, který nám pomůže přetvářet naší realitu k obrazu tohohle Království Božího.

A co to teda v reálu znamená? Dodržovat desatero, milovat Boha a bližního jako sebe sama a tak jo?

 

Jistě, i tohle je základní součástí života v následování Krista. Ono to jde těžko, protože nás moudrosti tohohle světa, kde zatím – není po Božím – formují k tomu: jednat jinak. Tak, jak na nás lidi působí všechny možné tlaky, poklesky, mravní delikty a zvlášť dnešní důraz na kariéru – nás to často nutí jednat proti desateru i tomu dvojpřikázání lásky. Člověk se musí neustále přemáhat, když chce jednat křesťansky. Je nutné se duchovně naladit, na Boží vlny. A přesně kvůli tomu, seslal Bůh k lidem Ducha svatého. Už Ježíš o tomhle jevu mluvil tak, že Otec pošle přímluvce. V Bibli má Duch svatý více podob: je to určující směr nového života v Kristu, je to vánek, o kterém nevíme, odkud přichází ani kam směřuje, je to prostě hybná síla duchovního směřování člověka.

Nemyslíš náhodou ducha, jako třeba ducha, co straší na hradě ne?

Ne, kdepak. Duch svatý není strašidlo. Dogmaticky, je to Boží osoba: způsob jak se Bůh vztahuje ke člověku. Když se řekne, že někdo má Ducha svatého, je to takové nastavení našeho lidského ducha. Máme rozum, kterým jsme schopni leccos uchopit, promyslet, ale i tenhle rozum se musí poradit s Duchem – jestli je právě to, nebo tohle dobrá volba. A tady nastupuje právě třeba to Desatero a Dvojpřikázání lásky. Duch svatý musí korigovat lidský rozum, který by šel s největší pravděpodobností po osobním zisku, vlastní moci atp. – ten Duch je jasně zaměřen na pomoc bližnímu, na dodržování toho Desatera ne proto, že je to napsáno v nějaké starověké knize, jejíž autor byl tajemný podivín. Ale proto, že jsme v Duchu přijali tahle nařízení jako smysluplná, a uznáváme, že se opravdu vyplatí se jimi řídit – pokud chceme žít dobrý život.

Takže to znamená, že by měli všichni křesťané přestat přemýšlet rozumem, a nechat se pouze vést Duchem jo?

Nemyslím, že tohle po nás Pán Bůh chce. Ten rozum, který máme, tu není nadarmo – jen je v křesťanově uvažování podřízen Duchu svatému – dobrovolně samozřejmě. Je třeba, aby tyhle dvě složky našeho já kooperovaly, abychom se dokázali rozhodovat rozumem, který vede Duch svatý.

Aha, takže když bych to shrnul. My lidé jsme součástí toho Božího stvoření jo? Ale nějak jsme se na cestě životem odcizili tomu Božímu řádu, nebo plánu se vším stvořením. A tenhle ten Ježíš nepřišel jako soudce nebo extrémista, terorista, ale přišel jako vtělení Boha stvořitele k nám na zem, aby celému lidstvu oznámil, že z Boží lásky k lidem vykoná smazání těch našich poklesků a hovadin co děláme jo? A když bychom to teda my lidé přijali, a opravdu si uvědomili co to v rámci celé skutečnosti znamená, tak nás to nabudí jednat podle rad, co jsou v Bibli. To zatím dává smysl, a tenhle ten Duch Svatý jak říkáš, má nám lidem pomoct nějak orientovat duchovní stránku člověka k tomu, abychom dokázali i v praxi jednat křesťansky? Jakou má teda křesťan odpovědnost?

Dobrá otázka. Pokud se chápeš jako křesťan, tak máš v první řadě odpovědnost za sebe. Musíš si uvědomovat, co a jak děláš, a jestli je tohle tvoje jednání v souladu s evangeliem. Ale křesťan – a to pozor – nikdy nežije jen sám pro sebe. Žít křesťansky, následovat toho Ježíše, neoddělitelně znamená, žít nějakým způsobem ve vztahu k bratrům a sestrám křesťanům, k ostatním lidem a dokonce i k přírodě. Podle toho mýtu o stvoření má být člověk pánem přírody – na to se trochu zapomíná, že má být v našem hledáčku i naše okolí, to jak zacházíme se zvířaty, rostlinami, oceány atp.

To je teda docela velká odpovědnost. Ale tak chceš říct, že křesťan vlastně musí žít v církvi? To dnes není zrovna moderní a vyhledávaný způsob života. Lidi mají pořád v paměti Křížové výpravy, inkvizici, pedofilní kněze atp.

Souhlasím, to dnes rozhodně není moderní způsob života. Církev se v dějinách dopouštěla vážně hodně ohavností, ale už tehdy byli křesťané, kteří to odsuzovali – o těch se samozřejmě v dějepise moc nedozvíš. Ono, křesťanství je občas něco jiného, než církev. Církev je pořád společenství hříšníků, a bohužel se někdy stalo a stává, že tu a tam nějaká taková společnost ujede, a provede nějakou blbost. Ale stavět se v současnosti ke křesťanství jako ke společenství pedofilů, inkvizitorů a křižáků je nelogické – stejně tak, by si mohl říct o kterémkoli Němci, že je to nacista. Oba přece víme, že to tak není.

Ok, ale tak proč myslíš, že by měl křesťan žít v církvi?

No, pokud nestačí už to, že nás k tomu vyzývá Ježíš, tak proto, že podobně jako se lidé zapojují do nějakých organizací typu: sportovní skupiny, hudební tělesa, nebo třeba hnutí, které se snaží čistit město – tak to přece musí aktivního křesťana táhnout k nějaké podobné zájmové skupině. Každého z nás to asi táhne k nějaké skupině lidí, která pohlíží na svět podobným způsobem, vzájemně se tam můžeme povzbuzovat, dělat různé akce atp. A církev Kristova je navíc společenství náboženské, křesťanské, takže hledá svojí identitu v něčem vyšším, v tom Bohu, který je nad vší realitou, nad vesmírem atp.

Páni, to jsme se od té původní otázky dostali hodně daleko. Ani jsem nečekal, že tohle všechno pramení z toho, co si teda máme připomínat teď o Vánocích.

 

 

 

Přátelé, doufám, že Vám to trochu pomohlo si – snad i trochu zábavnou formou – osvěžit pravý smysl vánočního času. Připomenu velmi známá slova z Janova evangelia – Jan 3, 16-18: „Neboť Bůh tak miloval svět, že poslal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen.“

 

Je před námi nový rok. Máme s ním asi i spojena mnohá očekávání, výzvy, obavy. Jak jsem už říkal na začátku, rád bych si pro teď adoptoval to schéma, že něco starého končí a něco nového začíná. Ježíš Kristus nás zve k následování, zve nás k novému životu. Máme možnost žít jako nové stvoření – žít jako děti Boží. Jistě to není výsadou zrovna tohoto času, kdy se mění náš kalendářní rok. Ale pokud souhlasíte, vyzývám vás, i sebe, abychom se pokusili vystoupit do nového roku ještě více jako to dobré Boží stvoření, ještě více jako aktivní křesťané.

Jak o tom píše ten prorok Ezechiel: „Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha. Proč byste měli zemřít, dome izraelský? Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít.“

Jeden můj známý si vždycky v tomhle čase dělá takovou tabulku, na kterou si napíše, co chtěl v odcházejícím roce splnit, co nesplnil, a co by rád udělal v novém roce. Je to taková inventura, a zároveň plán. Opět, pokud souhlasíte – slibme si, že se budeme snažit být ještě lepšími lidmi, ne pro vlastní parádu, ale pro slávu Boží.

Amen