Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

Uhříněves 24.7.2016 Lk 10,38-42 (Jiří Ort)

Uhříněves 24.7.2016

Pozdrav: Sestry a bratři, shromáždili jsme se ve jménu Pána Ježíše Krista, abychom vzdávali Bohu chválu a dík, abychom mu vyznávali své viny, abychom prosili za sebe i za druhé, abychom hledali nové poznání Boží lásky a očekávali na Jeho slovo, které z milosti proměňuje lidské životy. Amen.

Introit: Kéž ti vzdají chválu, Hospodine, veškeré tvé skutky, kéž ti tvoji věrní dobrořečí. Ž 145,10

Píseň: 166 Pán Bůh je přítomen

Modlitba: Pane Bože, přicházíme dnes za Tebou s různým očekáváním. Přicházíme, protože toužíme slyšet Tvé slovo do našich životů, přicházíme, protože se před Tebou chceme ztišit, přicházíme s jasným vědomím, že s Tebou chceme hovořit a také přicházíme, protože Tě hledáme a jsme zmatení. Takoví tu teď stojíme, tak rozdílní a přece sjednocení Tvým pozváním.

Děkujeme za ně. Děkujeme, že si dnes smíme znovu uvědomit, že se nemusíme snažit, abychom všichni správně mysleli a správně cítili, děkujeme, že smíme u Tebe poznávat, že pravá jednota lidí je právě v Tvém odpuštění a pozvání ke Tvému stolu.

Prosíme, aby se v této jistotě dnes radoval z daru života Tvůj lid po celé zemi, abychom jako Tvé děti dokázali nabídnout naději vzájemného pochopení a otevřenosti v hlubokém ukotvení svědectví o Tvém Synu a našem Spasiteli Ježíši Kristu. Amen.

Čtení: Am 8,1-12

Píseň: 443

Text: Lk 10,38-42

Haleluja. Pojďte, zaplesejme Hospodinu, oslavujme hlaholem skálu své spásy. Haleluja. Ž 95,1

Jakoby bylo těch 14 dní příliš dlouhých na to, že byly odděleny texty podobenství o milosrdném Samařanu a příběh o Martě a Marii. Zdá se mi skutečně, že si to uvědomovala i církev, když vybírala dnešní první čtení. Jakoby chtěla slovy proroka Ámose upozornit znovu na lidský rozměr zbožnosti, na všechny ty důrazy, o kterých jsme mluvili před 14 dny. A upozorňuje na ně velice tvrdě, nenechá nás zapomenout na to, že bezohlednost a sobectví nezakryje sebeefektnější náboženský nátěr.

Je tedy logické, že se dnes máme přesunout k prvnímu důrazu shrnutí Zákona, o kterém mluvil zákoník s Ježíšem. „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí.“ A tak vidíme Ježíše na jeho cestě do Jeruzaléma přicházet do rodiny přátel, k sestrám Martě a Marii a přitom se před námi otevírají dvě možnosti přijetí zvěsti, kterou Ježíš přináší. Která přichází s Ježíšem.

Vypadá to nesmírně jednoduše – prvním typem je Marta, která se stará, aby host měl vše v pořádku připraveno a její starost ji zastíní i to, co Ježíš přináší. Druhým typem je Marie, která sedí u Ježíšových nohou a naslouchá.

Je nám to vlastně jasné – a přece je v našem dnešním příběhu skryto velké riziko. Riziko, že se statický obraz stane modelem chování. Že se dynamické, proměnlivé životní situace začnou narážet na kopyto ztuhlého obrazu dnešního příběhu. Že Marta, Marie a Ježíš přestanou být živými bytostmi a stanou se modely.

Podíváme se na všechny tři postavy, které tu máme před sebou. Ježíš vchází do domu Marty a Marie. Působí tu dojmem, že vejde dovnitř, sedne si, začne povídat, Marie mu sedí u nohou, Marta pracuje a Ježíš nevnímá a vykládá. Je vně Marie, je vně Marty a předává slovo, poučuje o životě. Marta se nám zdá ve své snaze osamocená – a po pravdě, z tohoto úhlu pohledu je osamocená i Marie. Tak vypadá situace, jak jsme zvyklí ji mít před očima, jak jsem ji léta viděl. To přenášíme do představ o svědectví o Ježíši – ten, který přichází a předává slovo, o jehož přesnou podobu a význam se stále dohadujeme. Ale to není svědectví, které nám chce předat Lukáš. Ten nám ve svých příbězích nabízí něco podstatnějšího – Ježíš tu prostě je, je přítomen. Tak jako vstoupil do domu Zachea, kde nemluvil, ale nechal mluvit pána domu. Snad by bylo lepší si představit i zde celou scénu jinak, aby nás nelákala se dívat na svědectví církve úzkým prizmatem této scény přetékající slovy. Ježíš je přítomen – jak Martě, tak i Marii, a tak předává jistotu Boží milosti v lidském životě. Neznáme všechny způsoby, jak zvěstuje život, jehož dárcem je Bůh. Třeba nemluví, třeba mlčí, ale je u nás doma. Není venku, přede dveřmi, někde jinde, on je s námi a s ním Boží přítomnost.

A teď se tedy podívejme na Martu. Chápeme ji. Není skutečně nic snazšího, než pochopit Martu. Je to zvláštní, jak to pochopení stoupá s věkem. S tím, jak roste starost o rodinu, starost o to doma. Je to práce, je to starání. Někdy už nemůžeme – to Marta zřetelně pojmenovává. Musím se přiznat, že se musím usmívat, když čtu slova apoštola Pavla z epištoly do Korintu, kde Pavel naléhá, aby se muž neženil a žena nevdávala, protože by se potom dělila jejich starost o hodnoty království Božího mezi tuto životní naději a partnera. Samozřejmě tu máme před sebou apoštolův důraz, jeho životní představy a zkušenosti. Očekával brzký příchod Božího soudu, zřejmě znal i Ježíšovo slovo o tom, že se nemáme starat, že máme být jako ptactvo nebeské nebo polní lilie. Ale je přesto zřetelné, že se tu hluboce mýlí a degraduje partnerský vztah s jeho radostmi a starostmi. Evangelista Lukáš tu rozhodně tento názor nenásleduje. Nekritizuje Martu za starost o přijetí hosta do domu, ale za hluboký a nebezpečný omyl. Omyl, který roste z vnímání Ježíše překypujícího slovy a daleko od ní. Omyl, který je nadčasový a který hrozí i nám.

Stačí srovnat se Zacheem, nemusíme ani s Marií. Martě přináší Ježíšova přítomnost starost, vyčerpání. A to vede ke zlobě a útoku na Marii. A nejen na Marii. Martina představa nutnosti naplnění povinnosti vůči Ježíšově přítomnosti v jejím domově, nutnosti správně reagovat, nutnosti žít podle správného modelu, ji vede k výčitce vůči samotnému Ježíšovi. Ano, Marta se mýlí. Marty se mýlí, ale je tu něco, co do značné míry ospravedlňuje jejich omyl, činí ho pochopitelným. Ono není jen tak, že si Karel Čapek vybral Martu, aby ji obhájil.

Pochopíme to při pohledu na Marii. Ano, Marie zvolila správně. Přijala Ježíše do svého domova a posadila se mu u nohou. Ono skutečně v podstatě nejde udělat nic jiného. Ale vzniká problém. Tím, že máme před sebou obraz. Statický obraz. Takto přece vypadá zbožnost. Takto vypadá přijetí Boží milosti do svého života. Takto vypadá ta pravá, zbožná spiritualita. Ovšem zároveň tak vypadá ospravedlňování konzervativních postojů církve, která ztrácí cit pro člověka. Ano, máte pravdu, jestliže v duchu namítáte, že v našem textu o tom není ani slovo. Není – ale přesto tato představa existuje a je nabízena spolu se zvěstí evangelia. Představa správné zbožnosti. Je tu před námi znovu Martin omyl, ale naruby. Velice mě zasáhla kniha, půl století stará, kniha Johna Robinsona „Čestně o Bohu“. Otevřeně v ní mluví o tom, že jeho zbožnost je jiná, že nedokáže být takový jako Marie. Že jeho modlitba je jiná, než jak jsou na ní vytvořené škatulky představ. Dokonce, že jeho pohled na Pána Boha je trochu jiný. V každém případě ani spiritualita mnoha lidí ze společnosti kolem něj není schopná se vejít do představ, které nabízí zbožnost církve spolu s evangeliem. A přece je z celé knihy cítit hluboká zbožnost, hluboká vděčnost za to, že Ježíš přišel i k němu domů. Za Ježíšovu přítomnost.

Marie zvolila správně. A my přicházíme za dnešním člověkem s nadějí tohoto příběhu. Přicházíme do starostí o druhého člověka. Do bezesných nocí, kdy starostlivý člověk promýšlí, jaký krok udělat, aby vše šlo k dobrému cíli. Přicházíme do snahy pomoci, přicházíme do rodinných problémů, přicházíme do podnikatelských aktivit, které s sebou nesou obrovské riziko a odpovědnost. Přicházíme do rozhodování lidí, kteří mají odpovědnost za životy druhých. Za lékaři, za slušnými politiky, za sociálními pracovníky, za dlouhou řadu dalších, za těmi, kteří cítí odpovědnost za církev a za sbor. Nepřinášíme představu správné zbožnosti, nepřinášíme obraz spirituality Marie sedící u Ježíšových nohou. Nepřinášíme ani obraz spirituality praktické Marty. Nepřinášíme církevní formu, která by byla podmínkou vstupu do prostoru naděje. Nepřinášíme jakýsi správný křesťanský model života. Přinášíme povzbuzení jistoty Ježíšovy přítomnosti v našich domovech v celé jejich různosti. Jistoty, která je nezpochybnitelná, ke které nemůžeme nic přidat, kterou nemáme povinnost cítit určitým způsobem, určitým způsobem prožívat. Pouze ji smíme přijmout. Přijmout, že Pán Bůh je i s námi ve vzkříšeném Ježíši z Nazareta. Nejsme sami. Budoucnost naší práci, našemu starání i naší radosti dává ten, který vstoupil do domova našeho a chce vstoupit i do domovů lidí kolem nás.

A tak se vracíme zpět k textu proroka Ámose. Vracíme se zpět k textu o milosrdném Samařanovi s jeho maximálním důrazem na nejhlubší lidství. Smíme přijmout tuto výzvu sepětí skutečného náboženství a skutečného lidství. Nemusíme se lekat, že to je nad naše síly. Protože i do našich domovů, tak jako k Zacheovi, se pozval Ježíš z Nazareta, protože i nás, tak jak jsme tady, zve On jako hostitel ke svému stolu.

Amen.

Píseň: 639 Hned zrána vzdej díky

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, jsme naplnění vděčností i zoufalstvím. Víme, že máme za co děkovat a zároveň kolem sebe vidíme tolik zloby, tolik hrůz, že na děkování nemáme ani pomyšlení. A tak tu před Tebou stojíme. Sbíráme myšlenky a odevzdáváme Ti svoji radost i smutek a strach.

Chceme Ti poděkovat za sestru Vlastu Petráskovou. Poděkovat za všechno, co s ní smíme společně prožívat. Poděkovat za jistotu, že jsi s ní a provázíš ji i její blízké. Prosíme, abys v ní i v nás tuto jistotu posiloval. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za Járu Kočího, za jeho rodinu. Prosíme, dej mu nalézt cestu zpět, dej lidem kolem vnímavost, aby ho poznali a dovedli domů. Prosíme za jeho rodinu, posiluj a povzbuzuj ji. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, moc Tě prosíme, abychom jako Ti, kteří naslouchají slovům a příběhu Ježíše z Nazareta, dokázali přijímat z tohoto svědectví Tvou lásku k člověku. Abychom jako církev při všech neshodách dokázali nabízet naději všem, kteří naději ztrácí. Kteří ztrácí život pod tlakem osobní bolesti, pod tlakem sociálním či politickým. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti vše, co přesahuje naši schopnost nalézt řešení. Prosíme za situaci v Turecku, v Sýrii. Prosíme za situaci v Evropě. Prosíme za všechna místa, kde lidé pláčí nad hroby svých blízkých, které zabila lidská nenávist a fanatismus. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, vyslyš naše tiché díky i prosby.

Vyslyš nás, když k Tobě voláme spolu se všemi, kdo hledají život, jako ke svému otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Jděte a chvalte Boha Otce našeho Pána: ze svého velkého milosrdenství nám dal nový život, když vyvedl Krista ze smrti do života. V něm máte živou naději. 1 Pt 1,3

Požehnání: Ať vám milost dělá život krásným a bohatým před Boží tváří, láska ať vás provází a hřeje a ať vás brání před chladem a mrazem lidské zloby a Boží pravda ať vám svítí na cestu, když se moci chopí tma. Amen.

Píseň: 685 I když se rozcházíme