Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

Říčany 14.2.2016 Lk 4,18n (Jiří Ort)

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, milí přátelé, vítám vás všechny na společných bohoslužbách ujištěním, že Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v Jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši.

Amen.

Introit: Hospodin praví: Bude mě volat a já mu odpovím, v soužení s ním budu, ubráním ho a obdařím slávou. Ž 91,15

Píseň: 614 Vzdávám Ti, Bože, chválu svou

Modlitba: Pane Bože, přicházíme ze svých domovů, přinášíme před Tebe své životy a chceme Ti je odevzdat. Sami víme, kolik je v nich soběstřednosti a malosti, kolik strachu a nedověry, kolik zmatenosti a beznaděje. Vkládáme Ti je do ruky s prosbou, abychom tu směli u Tebe pobýt a znovu se je učit prohlížet ve světle Tvé lásky v Ježíši Kristu, našem Pánu.

Prosíme o světlo pro naše oči, aby se před námi v našich životech vyjasnily chvíle, za které můžeme plni vděčnosti a radosti vzdávat dík a chválu Tobě. Prosíme o světlo každý pro svou cestu, kterou jsi pro nás připravil, aby se nám otevřel jasný výhled a my v jistotě Tvé naděje po této cestě šli s očima otevřenýma pro každého, koho na ní potkáme.

Chceme Ti, Pane, dnes poděkovat za možnost společenství s Tebou v tomto shromáždění. Prosíme, ať jsou naše chvály slyšet a dodají odvahu všem, kdo ji potřebují. Amen.

Čtení: Lk 4,1-13

Píseň: 691 Tak málo přímých cest

Text: Lk 4,18n

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi. Amen.

Jen letmo jsem nahlédl do Kerouacovy knihy „Na cestě“, pročetl si pár stran a přitom ve mně zůstal hluboký dojem. Dojem, atmosféra touhy po svobodě, po životě, který není spoutaný – který láká, aby byl prožit - a on přitom spoutaný je. Takový zvláštní sen mládí. Vybavil se mi ve chvíli, kdy jsem si pročítal úvahu o Ježíšovi z Nazareta jako o poutníkovi. Jakoby to byl také sen. Důležitý – ale sen. Jak mám přijmout důrazy muže, který putoval po Palestině, když jsme každý tak úplně jiný? On, který mluvil o tom, že ptáci mají svá hnízda, lišky svá doupata, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. A já, který mám rodinu a jsem za ni velice vděčný, promýšlím každý krok do budoucnosti, bojím se rizika. Já, který jsem v tom tak strašně obyčejný. A my, církev, která tak hledá svoji cestu, která promýšlí, na jakých základech staví, chce být svědectvím, upřímně chce být svědectvím – a přitom se tak strachuje o svoji budoucnost. A přitom právě mě a právě nám je určeno jasné a naléhavé slovo o následování, které pronesl tento muž. Výzvu k putování životem s otevřeným hledím. Jde to? Není ona slavná zbroj víry, o které mluvíváme, jen úsměvnou výzbrojí dona Quijota de la Mancha?

A přitom jsme Ježíšovou výzvou tak přitahováni. Nedá nám spát,jeho slovo, že On je ten, který byl poslán, aby vyhlásil léto milosti Hospodinovy. Toto vystoupení v Galilei mě vždy v hlavě rozpoutá úplnou bouři. Ten, na kterého při křtu sestoupil Duch svatý v podobě holubice a Bůh jej prohlásil za svého Syna, tu vyhlašuje dobu milosti Hospodinovy, dobu, která patří mezi sny lidstva. Která narovnává mezi lidské vztahy ve všech ohledech. „Ach Bože, to by byla krása, kdyby to byla pravda. Řekni, můžeme pro to něco udělat? Změníme svět, uskutečníme lidský sen, který trvá, kam až lidská paměť sahá. Chceme, rádi bychom, aby tu už bylo Tvé království. Mezi námi, v našich rodinách, v našich sborech, v Tvé církvi a v celém našem bolavém světě. Ukaž nám, jak je uskutečnit. Ukaž nám cestu do Tvé země, do země zaslíbené.“

To je naše otázka na počátku postního období. A v dnešním našem textu se nám dostává odpovědi. Nebo takového základního upozornění na cestu, která je dlouhá a náročná. „Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel.“ Otvírá se tu najednou před námi svět biblických citátů, až z toho máme mžitky před očima. Biblický ping-pong, hrátky s Božím slovem, království stínů, pohádkové království zla, které potřebuje člověka, aby mu uvěřil, a tak jej zhmotnil. Nechá si to Boží Slovo líbit? Opona se rozhrnuje a my se bez dechu díváme. Jako malé děti se necháváme vtahovat do děje.

»V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl. Ďábel mu řekl: "Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb."« „A proč ne? vždyť má hlad!“ V obecenstvu roste šum, dětem je Ježíše líto a proměna kamenů v chleby se zdá být dobrý nápad. Starší váhají, tuší v tom čertovinu, ale zase už znají Bibli a hlavou se jim hodní verš: „Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce?“ (Lk 11,11n) Je to tak lákavé představovat si Boží království s možností zázraků k zajištění každodenního života! Vždyť by to bylo skvělé řešení pro třetí svět, proč by to nemělo jít? A tak, děti i dospělí, se smutkem sledujeme Ježíšovo odmítnutí s odkazem na Písmo. Děti litují Ježíše, my se steskem hledíme na zavřenou závoru cesty, která vypadala tak lákavá. Takové pěkné náboženství z toho mohlo být – náboženství bezbolestného dostatku.

Ale už přichází druhé dějství: »Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: "Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé."« To bude asi nějaký mocný pán, říkají si děti a před očima se jim odvíjí film pohádky o hodném králi Miroslavovi, který zachrání i to smutné království, kde se nesmí zpívat. Nám starším se odvíjí před očima film jiný – skutečný film o tomto světě – a není to podívaná vůbec veselá. Není to hra, není to pohádka, tento svět skutečně potřebuje dobrého správce. Že ta nabídka je nějaká všelijaká? Že si ten člověk osobuje právo na veškerou moc ve světě? A není to konec konců pravda? No, je to trochu riskantní, ale zaplať Pán Bůh, že si na Ježíše někdo vzpomněl. A my bychom mu pomohli a bylo by to rychlejší. Jedno křeslo po levici, druhé po pravici. Ano, je tam ono: „Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé." Ale nestálo by to za pokus? „Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat." A další závora dole. Děti jsou trochu smutné, představa hodného krále Miroslava se jim líbila, ale co je to proti smutku, se kterým se za touto ztracenou šancí ohlížíme my, Boží lid, Boží církev. Tak pěkně to v té zaslíbené zemi mohlo vypadat a místo toho tu zůstáváme stát s prázdnýma rukama s hlavou plnou otázek.

Přichází další a poslední scéna: »Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno 'andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili' a 'na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen'." Děti nechává toto poslední dějství poměrně chladné. Jsou jen zvědavé, jestli to Ježíš zkusí a jestli se mu to povede. Zato nám, nám to jedno není. Vždyť tu citují žalmistu. A žalmista mluví o dobrém člověku, kterého Pán Bůh neopustí. Najednou nás svírá úzkost. „Ach, Pane, toto je přece základ naší zbožnosti všedního dne, základ naší víry,proto k Tobě s důvěrou voláme, protože doufáme, věříme, že y slyšíš a máš tu moc ochránit a zachránit. Svěřujeme Ti své milé při jejich cestách, vkládáme je do Tvé ruky. Kdyby Ježíš skočil a my směli vidět, jak ho andělé berou do náručí...“ Děti jsou zvědavé a my jsme sevřeni úzkostí. „Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého." Pád této závory zabolel. A hodně.

Je po představení. A já ani nevím jestli to byla pravda nebo sen. Stojím tu se sklopenou hlavou. Působilo to tak neskutečně. Otvírala se tu spousta cest, které nakonec neměly budoucnost. Ten příběh a ty tři závory ale nějak zůstávají ve mně a já nevím, kam se vydat. Zvedám hlavu a před očima mám Ježíše, poutníka, který nabízí zvěst o Božím létu milostivém. Nabízí a přináší Boží království už do mého, do našeho světa. Není to pouhý sen o svobodné cestě mládí. A mě je z toho smutku ztracených šancí najednou Ježíš bližší. Ten člověk, který je Božím Synem a přece tu putuje a zastavuje se, aby popovídal, pomohl, pozval k hostině nebo se k ní pozval sám. Bůh přichází za člověkem. Člověk Ježíš, Boží Syn, který nám nabízí cestu života. Svobodné putování po cestě, která má budoucnost. A my se na ni smíme vydat – při vší rozdílnosti, při všech našich chybách a zmatcích – smíme putovat životem spolu s Ježíšem, který je Kristus. Který je náš Spasitel.

Amen.

Píseň: 672 Dej nám moudrost, odvahu

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, dnes chceme moc děkovat za to, že smíme přicházet a učit se rozpoznávat Tvou cestu. Děkujeme, že na ní smíme nacházet možnost modlitby. Že se smíme učit k Tobě volat, Tobě děkovat i Tebe prosit. Vyznáváme, že nestačíme na bolest našich blízkých, vyznáváme, že nestačíme na bolest kolem nás. Vnímáme nespravedlnost, vnímáme nelásku, ale leká nás to, sráží a my se cítíme bezmocní.

Chceme dnes prosit za všechny, o které máme starost. V našich rodinách, ve sboru, v ekumeně. Prosíme za Evu Kočovou, prosíme za Editu Lhotovou, za syna ses. Petráskové. Pane, prosíme, provázej je a posiluj. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme o dar Ducha svatého pro Tvůj lid. Abychom v Tvé moci, naplněni odvahou a porozuměním, dokázali udržet otevřené oči i srdce pro bolest kolem nás. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti střední generaci, která je tak pohlcená povinnostmi, že přestává vnímat to podstatné v životě. Odevzdáváme Ti rozpadající se partnerské vztahy, děti, na které nikdo nemá čas, odevzdáváme Ti deziluzi a přesvědčení, že peníze a moc může všechno. Pane, dej nám odvahu žít Tvým životem a být svědectvím o Tobě. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti ty, kteří mají život před sebou a jsou přitom bez naděje, naplněni skepsí vůči možnosti prožít tento život smysluplně. Odevzdáváme Ti ty, kteří zatrpkli, kteří sklouzli do laciného radikalismu, kteří ztratili touhu po skutečném životě. Prosíme o Tvoji milost a lásku, která probouzí naději a chuť do života. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za staré lidi, kteří jsou opuštění a mají pocit, že jsou už na tomto světě zbyteční. Prosíme za ty, kteří jsou nemocní a plní bolesti. Prosíme za všechny, kteří se jim snaží pomoci. Prosíme za dar trpělivé lásky, prosíme za důvěru v Tvoji milost. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti naši společnost, která si neví rady s pojmem svoboda, která si neví rady s odpovědností a s ukotvením života. Která se bojí uvěřit, že otevřenost a tolerance má budoucnost. Která propadá skepsi a utlouká v sobě každou možnost víry v budoucnost, aby se znovu nezklamala. Prosíme za Tvůj lid, aby Ti v ním nedělal ostudu, ale pomohl být znamením o budoucnosti, která existuje u Tebe. Za to vše Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za tento svět, za všechny bolestné problémy, se kterým se potýká. Prosíme za odpuštění a smíření. Za to Tě, Pane, prosíme.

V tichosti Ti odevzdáváme všechny své nevyslovené prosby a díky.

Voláme nyní k Tobě se všemi, kdo hledají naději pro život: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Požehnán buď Hospodin. On nám dal své slovo, abychom jej poslouchali, on nám zaslíbil své království, abychom měli naději. Jděte spolu s druhými odvážně a s pokorou. Netrapte se. Radost z Hospodina bude vaší záštitou.

Požehnání: Hospodin ti požehnej a opatruj Tě. Hospodin rozjasni nad tebou svou tvář a buď ti milostiv. Hospodin obrať k tobě svou tvář a obdař tě pokojem. Amen. Nu 6,24-26

Píseň: 367 Studně nepřevážená