Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

Uhříněves 30.4.2017 J 20,24-29 (Petr Firbas)

Kázání v Praze - Uhříněvsi 30.4.2017 Text: Jan 20,24-29 Čtení: 1 J 1,1-4

Milé sestry a bratři,

nejprve si připomeňme, jak to bylo s učedníky Pána Ježíše týden předtím, než mezi ně přišel Tomáš. Byli pospolu, jeden s druhým. To bylo to jediné, co jim zbylo, žádná bohoslužba to zatím nebyla, i když to bylo v neděli. Ale oni se třásli za pevně zavřenými dveřmi strachem. Báli se, aby si pro ně nepřišli tak, jako přišli pro jejich Pána. Ale najednou byl uprostřed nich v tom jejich ustrašeném hloučku živý Ježíš. Ti učedníci ani nemají čas přemýšlet o tom, jak se to stalo, protože slyší, že jim Ježíš říká: Pokoj vám! Jako, kdyby jim to Ježíš řekl přímo do srdce, přesně tak, jak to potřebovali. A najednou ten pokoj sami pocítili. A mají takovou radost, že se to ani nedá popsat. Asi se to vždycky těžko popisuje, že Pán Ježíš vstal z mrtvých. Nejlépe se to asi popisuje na těch, kdo se s ním setkali, na jejich nové odvaze, na jejich radostnosti, na jejich otevřenosti navzdory tomu, že je to může něco stát. Tím nejlepším dokladem o tom, že Ježíš v hrobě nezůstal, budou vždycky ti, které si zastavil, v jejichž životě něco změnil a ona je ta změna pak docela nápadná. Dodnes je to tak.

Ale jeden z nich tam tu neděli s nimi nebyl. Tomáš. On to zvláštní setkání s nimi neprožil. On si zatím všechno to hrozné, co se stalo, přebíral sám, bez společenství s druhými. Tomáš, který má zvláštní přezdívku Didymos. To znamená: Dvojče. Nejdřív mě napadlo, že byl asi opravdu z dvojčat, je to možné, kdo ví. Potom jsem si ale v bibli našel místa, kde se o Tomášovi vypráví a najednou jsem si uvědomil, že Tomáš je sice jeden člověk, ale že se v něm samotném něco pere. Že se v něm pere víra a nevíra. Že se v něm pere odvaha a zároveň to, že Pánu Ježíši nerozumí, že se v něm pere důvěra a pochybnost.. Jako by v něm byli dva Tomášové. Tomáš který pochybuje a Tomáš, který věří. A teď se v bibli upozorníme na těch několik míst, kde se o něm dočteme. Poprvé o něm slyšíme, když řekne ostatním učedníkům: Pojďme i my ať zemřeme spolu s ním. To se jednalo o to, že se Pán Ježíš vydal do Judska do Betánie, když se dověděl, že jeho přítel Lazar zemřel. Učedníci mu bránili: Nedávno tě tam chtěli kamenovat a to tam chceš jít. Ale Tomáš nemudroval a byl ochoten jít, i když věděl, že jim může hrozit smrt. Byl připravený pro Pána Ježíše i umřít. A teď to druhé místo: Pán Ježíš mluví o tom, že odejde k Bohu, učedníci tomu nerozumějí, ale mlčí a jediný Tomáš má odvahu se k tomu přiznat: Pane, my nevíme kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu? Tomáš nepředstírá, že je mu všechno jasné. Dovede přiznat, že tomu, co Pán Ježíš říká, občas vůbec nerozumí, ale zeptá se, vždyť mu přece na Pánu Ježíši záleží a byl ochoten pro něho nasadit i život. Je příliš snadné říci o Tomášovi, že je to ten nevěřící Tomáš. On je totiž také člověkem, který jen nepapouškuje, který si své pochybnosti nenechává pro sebe, ale jde s nimi na trh, vysloví je, klade otázky. Klade otázky i samotnému Ježíši. Má odvahu říci: Pane, já ti nerozumím. A to přece k víře patří. Co je příliš samozřejmé, může být jen falešně samozřejmé. Co je bez chvění, není pevné, říká Tomáš Halík. Za kolika samozřejmými dokonalými odpovědmi víry nemusí být žádný životní zápas a kolik konfirmandů, kteří nádherně odříkali celé vyznání víry bez zaškobrtnutí, se ztratilo. Zápasící víra se ptá, nerozumí a má odvahu přicházet s tím i před Pána Boha, dát to do modlitby. Už žalmisté nás tomu vyučují.

A pak už o Tomášovi slyšíme jen v tom našem dnešním vyprávění. Přijde mezi ostatní učedníky, vidí, že mají radost a všichni mu vyprávějí jeden přes druhého: Viděli jsme Pána, viděli jsme Pána. Ježíš tu byl uprostřed nás. To je sice krásné, že to říkají, ale Tomáš ho neviděl. Jak se asi cítí sám uprostřed toho jásajícího společenství. On viděl Pána naposledy v Getsemanské zahradě, když se nebránil a když ho odvedli k výslechu. A pak ho přece ukřižovali. Kdoví, co ti učedníci viděli. Jestli se jim to nakonec nezdálo. Tomáš se s nimi nemůže radovat. A zase to poví naprosto poctivě: Já s vámi jásat nemůžu. Prostě to nejde. Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím. Dokud si nesáhnu a nebudu mít důkaz, věřit nemůžu. Mnoho lidí si i dnes myslí, že to, na co si nemohou sáhnout, neexistuje. Je vůbec Pán Bůh, když si na něho nemohu sáhnout? Všechno chceme osahávat.

Ale řekl bych, že pro Tomáše to bylo ještě mnohem těžší. Pro něho to nebyla žádná teorie ani žádná laciná výmluva, že si s vírou nechce nic vážného začínat. Vždyť to, co věděl, bylo, že Ježíše zabili. A že všechno krásné skončilo. A tak mu nestačí, co řeknou druzí. To by musel prožít on sám. A víte, že tohle je pravda? Být věřící není jen tak. Víra se nedědí, nepředává se tak jako věci, fotografie, vzpomínky, dokonce se nepředává ani s nějakou dědičností, geneticky. Víru si můžeme jenom bezbranně dosvědčovat, ale jsou-li věřící rodiče, rozhodně to automaticky neznamená, že budou věřící i děti a kde jsme si to mysleli, tam se prostě i v našich evangelických sborech dost rychle ukázalo, že to tak neplatí a že to tak automaticky nefunguje. Můžeme si o Ježíši navzájem jenom vyprávět, můžeme na druhých třeba také poznat, že jim víra pomáhá, že je pro ně v životě důležitá, ale věřit může nakonec jenom každý sám za sebe. Nezastupitelně. Vždyť i obecné vyznání křesťanské víry nezačíná slovem věříme, ale věřím. Ne my, ale já.

Ale pak přišla další neděle. Všichni byli spolu. Dveře byly pořád zavřené, ale rozdíl tu je. Už se nebáli. Už to byly takové malé, trochu sice ještě uzavřené, ale přece jen radostné nedělní bohoslužby. A zase se to stalo. Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: Pokoj vám. Bylo to stejné, ale přece to bylo v něčem jiné. V čem? Jiné v tom, že teď tam byl s nimi už i Tomáš, dvojče. Teď to slyšel i on. Jako by tam byl v tuhle chvíli Pán Ježíš s tím svým pokojem jenom pro něho. Znáte to, člověk přichází na bohoslužby spolu s ostatními, spolu s nimi naslouchá a najednou ví, tohle je přesně to slovo pro mne, to je přesně to, co já teď potřebuji do své situace slyšet. Naslouchají všichni, ale teď je to mezi Bohem a mnou mezi Ježíšem a mnou. Žádná církev. Ta tu je, sbor tu je, ale jako služebná věc, která má sloužit víře, lásce a naději. Jednota bratrská to věděla naprosto přesně. To jsou vzácné chvíle, které bych nazval chvílemi milosti. A Ježíš, jako by sám chápavě předjímal ty Tomášovy pochybnosti, to, co je právě jeho problémem, on o něm ví, on se nad ním nepohoršuje, on mu v tom vychází překvapivě vstříc. On mu dokonce nabízí, aby si tedy sáhl, když se potřebuje přesvědčit. Když chce ten důkaz. A říká mu: Nebuď nevěřící, ale věřící. Nepochybuj a věř.

Tak a co teď Tomáš udělá: Sáhne? Nesáhne? Co myslíte? Tak se podíváme do toho biblického textu. Ono to tam není. Odpověď na to tam prostě nenajdeme, ve chvíli, kdy dojde k nejdramatičtějšímu vrcholu celého vyprávění, tak jako by nás text úplně nechal na holičkách. Říkáme si: to je škoda, že to nevíme, teď by nás to tak zajímalo. Ale nedočkáme se. Jsou malíři, jako například Caravaggio, kteří si mysleli, že to vědí. Na jeho obraze má Tomáš ruku zastrčenou hluboko v Ježíšově otevřené ráně v boku. Evangelista Jan tam o tom nenapsal nic. Proč asi? Já myslím, že proto, protože už to pro něho nebylo důležité. To jsou prostě ty chvíle, kdy naše pro a proti a naše logické argumentace utichají, chvíle těžko vyjádřitelné, chvíle často bez diváků, chvíle Kristovy přítomnosti, jeho slitování, ve kterých už nejde o argumenty, ale o údiv, vděčnost a vyznání. Asi tak jako když učedníci po zázračném rybolovu se dí u ohniště s Ježíšem, on jim rozdává chléb a ryby a oni mlčí. Vědí, že je to Pán a nikdo se neodváží zeptat: kdo jsi? (Jan 21. kapitola). Chvíle prozření. Najednou už Tomáš nekřičí :Já chci důkaz!

Ale řekne něco, co před ním do té doby tak jasně ještě nikdo neřekl: Ty jsi, Ježíši, můj Pán a můj Bůh. Nedovede povědět lépe, co to znamená, když je teď Pán Ježíš se svým pokojem přímo s ním. Ano, protože teď, v tuto chvíli, je Pán Bůh opravdu přítomen, se vší svou mocí a se vší svou láskou a se vším svým odpuštěním Teď už tu není Tomáš jedna a Tomáš dva. Teď už to není Didymos. Teď je to Tomáš jeden, z jednoho kusu. Ten Tomáš, který nechtěl Ježíše opustit, ani když to bylo nebezpečné, Tomáš který také v určité chvíli Pánu Ježíši vůbec nerozuměl, kam jde, ale poctivě to přiznal, ten Tomáš, kterému nestačilo, co mu o Ježíši řekli druzí a pochyboval. A především Tomáš, se kterým se Pán Ježíš setkává, a který je v tu chvíli mezi svými učedníky jen kvůli němu a říká mu krásné slovo: Nepochybuj a věř. To všechno teď k němu a k jeho víře patří. A už ví to nejdůležitější, že v Pánu Ježíši, v tom jeho pokoji, můžeme skutečně a naplno přijímat Boží pokoj, který tento svět dát nikdy nemůže.

To byly pro Tomáše ty nejradostnější nedělní bohoslužby. A my si vlastně od těchto prvních nedělí až dodnes každou neděli připomínáme to, co vyřizovali učedníci Tomášovi: Pán Ježíš je živý On v hrobě nezůstal. A tak se každou neděli setkáváme jeden s druhým, to je jistě důležité a těšíme se na to, že se zase sejdeme a uvidíme, ale také smíme věřit že tam, kde se sejdeme ne jenom tak, ale ve jménu Pána Ježíše, tam on se setkává s námi s tím svým pokojem, který moc a moc potřebujeme, abychom se v životě nemuseli bát. A který nám nikdo jiný než on dát nemůže. Je pravda, že ho nemůžeme už vidět tak, jak ho viděli učedníci, jak ho viděl i Tomáš a uvěřil. Ale nejsme o nic ochuzeni. Pán Ježíš, jak jsme četli, nakonec řekl: Blahopřeji všem těm, kteří neviděli, ale uvěřili. Myslel tak na všechny ty, kteří se teprve narodí, a vlastně můžeme říci, že tím myslel na každého z nás. Ježíše nevidíme a přesto důvěřujeme, že v něm je Pán Bůh s námi. I nás Pán Ježíš dodnes přesvědčuje a uvnitř přemáhá naše rozdvojení svou láskou jako Tomáše.