Uhříněves 15.3.2020 Ř 5,1-11 (Jiří Ort)

Uhříněves 15.3.2020

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, dnes do vašich domovů vás zdravím pozdravem: Milost našeho Pána, Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

Introit: Své oči stále upírám k Hospodinu; on vyprostí z léčky mé nohy.

Ž 25,15

Píseň: 46 Bůh je sám naše útočiště

Modlitba: Pane Bože, dnes jsme se nemohli společně sejít. Dnes nemůžeme vnímat bezprostřední společenství s lidmi, které máme rádi, se kterými nás spojuje radost z Tvého pozvání do našeho kostela. A přece se smíme těšit, že jsme spojeni Tvoji láskou a milostí. Že před námi všemi otevřeš své Slovo. Vyznáváme, jak moc to potřebujeme. Jak moc potřebujeme vnášet světlo do vnímání života kolem nás.

A proto se dnes chceme radovat, proto Ti dnes chceme děkovat. Za dnešní příběh, za svědectví Janova evangelia, za svědectví apoštola Pavla. A moc Tě prosíme, aby toto svědectví otevřelo otázky, aby otevřelo nový pohled na život náš i život okolo nás. Aby nechalo plně zaznít Slovo evangelia.

Proto Ti dnes chceme děkovat za život – svůj i celého stvoření. Chceme Ti poděkovat, že i dnes, spolu s celým Tvým lidem po celém světě, smíme vstoupit do Tvé školy, smíme naslouchat, smíme prosit, smíme děkovat, smíme se těšit z víry, že jsi tu s námi.

A moc Tě prosíme, aby se Tvá přítomnost jasně ukázala tam, kde jsou lidé sevřeni strachem ze situace, ve které se nacházejí. Amen.

Čtení: J 4,1-15

Píseň: 650

Text: Ř 5,1-11

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.

Ježíš musí projít Samařskem. To je první skutečnost, která nás v textu z Janova evangelia praští do očí. Je to první věc, ze které se dnes můžeme zaradovat. To, že Ježíš musí projít Samařskem není geografická informace, ale svědectví, že Pán Bůh jedná. Nejsme vydáni chaosu, existuje tu Boží záměr s člověkem a pro člověka. Pán Bůh se o člověka zajímá a posílá toho, který reprezentuje Jeho vůli na cestu za člověkem. A ta cesta vede mimo hranice Božího lidu. Ježíš se zastavuje s lidmi, zastavuje se s konkrétním člověkem. Učedníci v naší scéně nejsou nikde vidět. Nikdo jim to nevyčítá. Naopak se tu vlastně otevírá naděje – tento rozhovor nezávisí na nich. Jejich přítomnost či nepřítomnost tuto situaci neurčuje. To je něco, co je pro nás velikým povzbuzením – nemáme takovou moc, abychom mohli všechno zachránit, ale ani všechno zkazit. Zároveň však nemáme ani právo určovat, kde se Ježíš smí zastavit, jak smí jednat. V lidských dějinách, v lidském životě existuje moc, která je na nás nezávislá a zároveň nás zve do příběhů, které nabízí, které dávají smysl všemu v našem životě i kolem nás. S tím vstupujeme do dnešních textů.

Nejprve začneme oním rozhovorem mezi Ježíšem a samařskou ženou. Je to rozhovor plný předporozumění, údivu, touhy a tak trochu marné snahy vše pochopit. Proto mám tento příběh, tuto janovskou licenci Ježíšova příběhu, moc rád. Jan totiž staví nejen tuto ženu, ale i mnohé další, se kterými Ježíš mluvil, do pozice velice nechápavých jedinců. Prostě – Ježíš mluví o koze a jeho partneři v rozhovoru o voze. Ano, já vím, ona je to autorská figura, jak nějakou skutečnost důrazně vyjádřit, ale přesto – mě se to moc líbí. Líbí se mi ona ženina nechápavost, protože se v ní nacházím já – a nacházím v ní mnohé lidi okolo sebe v naší společnosti. Vždyť právě ono předporozumění v rozhovorech nejen o nejzákladnějších skutečnostech našeho života hraje velikou roli. Dráždí nás, zlobí nás, když ostatní neslyší, co vlastně říkáme a my sami odpovídáme také předporozuměním o lidech kolem nás. Zažíváme to v rodinách, v církvi, zažíváme to ve společnosti. Aristoteles kdysi řekl, že „stejné je poznatelné pouze stejným“. A my máme strach, jestli to není náhodou pravda i ve vztazích mezi lidmi.

Ježíš narušuje všechna tato předporozumění, překonává skeptický pohled na lidskou komunikaci a vchází do dialogu. Vstupuje do života oné ženy s nabídkou života. To se tu skutečně nabízí, protože je řeč o vodě. My máme možnost si v tomto postním období uvědomovat, že voda je skutečně v mnoha oblastech světa zcela zřetelným obrazem pro život jako takový. Takže Ježíšova nabídka je smysluplná i v onom doslovném pochopení. Tak jak to vnímala ona žena. Nedovoluje nám utéct na jakýsi duchovní obláček.

Tento střet je skutečně velice zajímavý. Žena symbolizuje lidské vnímání, které zřetelně vidí limity lidského života. Vidí bolest, vidí rozdělení, vidí onu dlouhou cestu z vesnice až ke studni a zase zpět – a také vidí, že se z toho nikdy nevyváže. Přesně to popisuje apoštol Pavel v našem dnešním textu z epištoly do Říma. Jsou tu bolesti. Je tu utrpení. Slyšíme volání těch, kteří potřebují pomoci a nemohou se dovolat. Všechno v nás volá – tento svět ještě není vykoupen. Ano, bude vykoupen, na konci dějin vyleje Hospodin svého Ducha na člověka a on bude zachráněn. Tomu věřili Židé, tomu věřili Samařané, to je představitelné i pro nás.

Ale Ježíš říká: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ A Pavel zřetelně přitakává: „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží.“ Už se to děje, už se to dokonce stalo – už jsme ospravedlněni. Z víry. Už smíme spatřit naději v životě svém i životě celého stvoření. Ne proto, že jsme součástí nějaké tradice – byť bychom ji nazvali křesťanství. Ale proto, že se smíme spolehnout na to, že Hospodin, Bůh Izraele, jedná v lidských životech – tak, jak to smíme vidět na příběhu Ježíše z Nazareta. Tedy, že nabízí překročení našich vlastních hranic směrem k druhému člověku. Že mu smíme naslouchat a nemusíme se bát, že tím ztratíme možnost být slyšeni.

Ve víře už se tím můžeme těšit, chlubit se tím, a ani utrpení, které tu kolem nás je, na tom nic nezmění. Apoštol to dokonce vyhrocuje svým přesvědčením, že se můžeme dokonce chlubit utrpením, protože u něj nezůstává, ale vede nás dál. Takže ta žena bude i nadále chodit pro vodu, bude mít žízeň, ale v tom všem je tu jistota Boží nabídky. Toto vědět, v toto doufat – to je naděje. A to zásadní, to, proč tato naděje není lichá, je dar z Boží milosti. „A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ To je to zásadní pro náš život. Boží láska, která vstupuje do našich životů bez jakékoliv zásluhy. To Pavel velice důrazně rozebírá v nastávajících verších. „Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné.“

Vracím se znovu na začátek. Skutečně – máme proč se radovat, protože Ježíš musel projít Samařskem. Máme proč se radovat, že narušuje všechny naše představy a nabízí život bez jakýchkoliv lidských zásluh.

A v této radosti můžeme i rozdávat, protože vody, kterou Pán Bůh v Ježíši z Nazareta, je dost pro všechny: „Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Amen.

Píseň: S239 (176)

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, v Sýrii dál zuří válka, uprchlíci jsou sevřeni v kleštích mezi Tureckem a Řeckem, nejsme ani schopni sledovat události v Africe, které se v současné době dostali zcela na okraj. Madagaskar, Středoafrická republika, Zambie, Burundi, Eritrea. Jsme nešťastní a prosíme za všechny, kdo jsou součástí humanitární katastrofy i ty, kteří nezapomínají a snaží se pomoci. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, kdo jsou ohroženi koronavirem. Prosíme za ty, kteří se dostali do izolace. Prosíme za klienty v zařízeních zdravotních i sociálních. Prosíme za personál – sestry, lékaře a ostatní. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ses. Sanderovou, která je na LDN ve Vršovicích. Za ni Tě, Pane, prosíme.

Pane, voláme k Tobě. Zoufale k Tobě voláme, abychom my osobně, abychom my jako sbor, církev naslouchali Tvému Slovu a učili se rozpoznávat Tvou naději v lidských dějinách, v osobních životech lidí i celého stvoření. Sami jsme zmatení, rozdělení, skeptičtí.

Dnes především chceme prosit o dar Tvé naděje. Pro každého člověka, pro celé stvoření. Pane, prosíme, ukaž se těm, kteří k Tobě volají v zoufalé prosbě o pomoc. Pane, prosíme, ukazuj člověku cestu k životu. Žehnej životu uprostřed šílenství jeho zmarnění.

Pane, voláme k Tobě se všemi, kdo touží po životě:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 613 Oči všech se upírají

Poslání: Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? To je ten, který přišel skrze vodu a krev. A toto je svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v Jeho Synu.

1J 5,5-6a.11

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

Píseň: 636