Uhříněves 29.3.2020 J 11,28-45 (Jiří Ort)

Uhříněves 29.3.2020

Pozdrav: Zdravím vás do vašich domovů slovem naděje: Milost našeho Pána, Ježíše Krista, láska Boží i účastenství Ducha svatého se všemi vámi.

Introit: Ježíš se přece neujímá andělů, ale 'ujímá se potomků Abrahamových'. Proto musil být ve všem jako jeho bratří, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě a mohl tak smířit hříchy lidu. J 2,16n

Píseň: 607 (Žalm 95) Bůh je náš Pán a Král

Modlitba: Pane, vyznáváme, že se nás už zmocňuje únava. Vyznáváme, jak se nám najednou otevírá v plnosti rozměr společenství kolem Tvého Slova, jak nám chybí společenství kolem Tvého stolu. A zároveň chceme poděkovat, že před námi dnes otevíráš svědectví, že neexistuje hradba, kterou by Tvá láska nepřekonala.

Moc Tě prosíme, veď nás v těchto nesnadných dnech s tímto svědectvím za těmi, kdo jsou opuštění, nešťastní, za všemi, které opouštějí síly. Prosíme o ujištění o Tvé přítomnosti pro ně i pro nás samotné. Amen.

Čtení: Gn 12,10-20

Píseň: 500 (565) Já chtěl bych, Bože můj

Text: J 11,28-45

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

Uposlechl jsem správný hlas? Otázka dnešních textů. V Alzheimer centru v Průhonicích probíráme právě v postní době Abramovy příběhy. Už předchozí neděli se mi povolání Abrama propojilo s textem z Janova evangelia o uzdravení slepého. I dnešní text z ekumenického lekcionáře se mi propojil s dalším Abramovým příběhem – s jeho sestoupením do Egypta.

Jsem za tento příběh vděčný. Jakoby se držel víc při zemi než příběh z Janova evangelia a zároveň otevírá stejný problém. Problém člověka, kterého osloví Boží hlas. Samozřejmě v nejrůznější podobě. To je potřeba zdůraznit, abychom nenormalizovali Boží jednání s člověkem a člověka samotného. Jestli se něco z Bible s jistotou dozvídáme, Bůh ani člověk se nedají nacpat do dané normy. Ale to je jen odbočka. Člověk nějakým způsobem zjišťuje, že smysl svého života chce spojit s nabídkou, která zaznívá ve zvěsti o Bohu. Vsadí svůj život na platnost této zvěsti. Abram buduje Bohu oltáře v prostředí, kde by to bezesporu měl jednodušší, kdyby se přizpůsobil zbožnosti svého okolí. Nemusíme hned mluvit o židovství a pohanství nebo křesťanství a pohanství. Skutečně tu jde především o to, že Abram uslyšel hlas, kterému uvěřil a který ho vedl ven z konformity s jeho okolím. Abram putuje zemí, kterou dostal od svého Boha, a staví oltáře. Stejně tak rodina Lazarova byla spojena s Ježíšem a jeho zvěstí. Evangelista o nich mluví jako o Ježíšových přátelích, v rozhovoru Marty s Ježíšem nemůžeme nerozpoznat hlubokou Martinu důvěru v Ježíšovo poslání. Důvěru, že Ježíš reprezentuje Boží rozhodnutí nabídnout člověku život. Plný život.

A najednou přichází v obou příbězích střih. Ty příběhy nemusely být plynulé, mohly mít různé zákruty nebo zadrhnutí, ale teď dochází k základnímu zlomu. „I nastal v zemi hlad.“ V této zemi se nedá žít. Není k životu. Evangelista Jan to vyhrocuje absolutně. Pro Lazara už není budoucnost. Lazar zemřel. A Abram vlastně také. Zemřelo pro něj všechno, čemu věřil, na co vsadil svůj život. Bůh mu zaslíbil zemi. Prostor k životu. A najednou Abram zjišťuje, že se tu nedá žít. Že v této zaslíbené zemi je hlad. Každý z nás zažil situaci, kdy se mu najednou „sesypal svět“. Nebudu tu rozepisovat příklady, spíš je tu chvíle, kdy bychom měli na chvíli zastavit, přestat číst a ztišit se. Chvíle, kdy stojíme s prázdnýma rukama.

Abram stojí s prázdnýma rukama – a rozhodne se sestoupit do Egypta. Velice trefně se o tom rozepisuje Nico ter Linden ve své knize „Povídá se… podle Tóry“. „Co se to tedy děje teď mezi Abramem a Bohem? Nic moc. Hrůza. Abramova víra klesá. Opouští Boha. Copak ho Bůh taky neopustil? Copak se Abram nemusí zachránit před smrtí hladem? Proto opouští Boha a volí Egypt.

Jenže to sklouzl na šikmou plochu. Je to propadák. V biblickém vyprávění je totiž Egypt příkladem světa, který leží pod úrovní pravého lidství.“

A podle toho taky vypadá způsob Abramova rozhodování. Jeho rozhodování odpovídá tomu, že už nevěří v život v zaslíbené zemi. V Bohem zaslíbené zemi, kde se měl stát požehnáním pro druhé. Abramovo rozhodnutí je tu řízeno zájmem o vlastní prospěch a obětuje tu život druhého člověka. Toho nejbližšího člověka – Sáry. A jeho rozhodnutí má v konečném důsledku dopad na celý život v místě, kam přišel, aby sebe zachránil. Abramovi je čím dál lépe, ostatním čím dál tím hůř. Abram zemřel. Zemřel životu, který mu byl nabídnut a kterému uvěřil.

Lazar zemřel. Smrt na všech frontách. Rezignace na všech frontách. Zoufalství – stačí si jen na okamžik přiznat, že to, co se odehrává po celém světě, se odehrává na pozadí utrpení obrovského množství lidí, které jsme úplně vytěsnili, protože na ně nemáme kapacitu. Mohu vás ujistit, že já také ne. Já také nevyhledávám zprávy o uprchlících na hranici mezi Tureckem a Řeckem (použil jsem tento příklad, protože se o něm obecně ví). Také jsem jen s vypětím všech sil dočetl článek o tom, že v Africe má coronavirus ideální podmínky k šíření. Dá se žít v síle Božího zaslíbení i uprostřed hladu kolem nás? I uprostřed smrti kolem nás?

ANO. Dá. To je vyznání dnešních příběhů. Abram je vyslán zpět – tam, kde je jeho místo, do země, kterou mu zaslíbil Hospodin. Kouzelné je, že ho tam posílá faraon, vladař Egypta. Obrovský paradox – tento člověk (na rozdíl od Abrama) ví, kde je Abramovo místo. Nenápadný Boží políček.

V Lazarově příběhu je důraz poněkud posunutý – je tu prodloužena doba bezmoci a zoufalství. A Ježíš jako ten, který reprezentuje Boží jednání s člověkem, do této situace vstupuje a bez ohledu na to, jestli lidé už podlehli skepsi nebo neztratili důvěru v Boží jednání tak jako Marta, Ježíš probouzí k životu. Nejen Lazara, ale všechny lidi, kterým se Lazarovou smrtí zhroutil svět.

Oba příběhy mají jasnou dramatickou stavbu. Mají jasné finále. A přece toto finále není konec. Protože příběhy o naději se musí předávat dál. Stejně tak, jako by bylo zcela scestné, kdybych se domníval, že napsáním tohoto kázání vyřeším všechny vaše nebo svoje problémy. Tak jako Pán Bůh poslal Ježíše z Nazareta, aby osobně, z očí do očí, předával Boží naději konkrétním lidem, tak posílá i nás. Abychom tu byli pro ty, kterým se všechno zhroutilo. Kteří už nemohou vydržet nejistotu současné situace, kteří se cítí být sami. Pán Bůh nám v tom pomáhej. Amen.

Píseň: 546 (530) Má duše Pána svého chval

Přímluvná modlitba: Pane, uprostřed trápení a nejistoty zažíváme příval zpráv o snaze pomoci, o ochotě pracovat pro druhé. Slyšíme o mladých lidech, kteří nabízejí služby seniorům, slyšíme o příslušnících nejrůznějších menšin – vietnamské, muslimské, romské a dalších – kteří ukazují sounáležitost s druhými. Máme z toho radost a zároveň Ti všechny tyto lidi odevzdáváme, abys je povzbuzoval a posiloval. Za to Tě, Pane, prosíme.

Setkáváme se s lidmi, kteří pracují s vypětím všech sil. Setkáváme se s pracovníky v lékárnách, na poštách, v obchodech, slyšíme o nasazení lékařů, sester, hasičů, vojska, uvědomujeme si najednou práci mnohých lidí, kteří zajišťují to, že důležité věci fungují bez problémů. Uvědomujeme si práci popelářů, úklidu veřejných prostor. Všechny tyto lidi a mnohé další Ti, Pane, odevzdáváme s prosbou o požehnání jejich práci.

Myslíme na ty, jejichž osamocenost se v těchto podmínkách prohlubuje. Odevzdáváme Ti ty, kteří se nakazili a cítí se provinile. Odevzdáváme Ti rodiče, kteří jsou z nejrůznějších důvodů sami a zůstali doma s dětmi. Odevzdáváme Ti všechny, kterým tato doba přinesla existenční nejistotu. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, jejichž bolest a trápení jsou za této situace zatlačeny do pozadí pozornosti nás všech. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za nás, za církev, abychom dokázali rozpoznat Tvou pomocnou ruku a dokázali Tvou pomoc předávat druhým. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, spolu se všemi, kdo touží po životě, k Tobě voláme: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. Fp 4,4-6

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp 4,7

Píseň: 702 (829) Mír na zemi daruj nám