Uhříněves 19.4.2020 Lk 24,13-35 (Jiří Ort)

Uhříněves 19.4.2020

Pozdrav: Moc vás všechny zdravím a rád bych vás ujistil, že Pán Bůh je s námi i když my nemůžeme být pohromadě. Že je s každým z nás v jeho domově.

Introit: Hospodina miluji; On slyší můj hlas, moje prosby. Ž 116,1

Píseň: Ž 81 Hlasem veselým zvučně prozpěvujte

Modlitba: Pane Bože, Ty přicházíš za člověkem a nabízíš mu přijetí a výhled života. Přijímáme toto svědectví z biblických příběhů, přijímáme je z příběhu Ježíše z Nazareta. Ze svědectví o jeho smrti a vzkříšení. Moc Ti za tuto možnost děkujeme.

A moc Tě prosíme, abychom i my dokázali autenticky svědčit všem, kteří jsou opuštění a nedokáží si představit bezpodmínečné přijetí svých životů. Prosíme, abychom jim dokázali takové přijetí prostředkovat a ujistit je, že za tímto přijetím stojíš Ty. Amen.

Čtení: Lk 24,13-35

Píseň: 500 (565) Já chtěl bych, Bože můj

Text: 1K 11,20-27

Haleluja. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Haleluja. Ž 118,24

Někdo tu stojí mezi mnou a Bohem. Člověk, událost, mé vlastní selhání. Jak s tím žít a neutéct. Ti dva učedníci utíkají. Snad proto mám tento příběh tak rád. Protože je chápu. Protože je chápeme. Chápeme tlak, který na sebe cítí, chápeme bezmoc tváří v tvář dějům, jejichž změna je nad naše síly. A bude nad naše síly. Jsme okouzleni vzepětím mezilidské solidarity, ale zároveň se lekáme probublávající nesnášenlivosti a zneužívání situace k vlastnímu prospěchu. Ale co nás nejvíc trápí je to, že tato situace zcela obnažila fakt, že je v současné společnosti velké množství opuštěných lidí. Že to tak prostě je nastavené. Že jsou opuštění i mladí lidé, které dohnal individuální způsob života, že se vzájemným nezájmem obnažily skutečné vztahy v rodinách. A o opuštěnosti seniorů ani nemluvím. Co bude dál? Jak to bude vypadat, až se vše vrátí do „normálu“, který rozhodně nebude „normální“ v tom smyslu, jak jsme to žili do této doby. Je před čím utíkat. Chápu ty učedníky.

Jejich příběh je nádherný – protože do jejich opuštěnosti a bezmoci vstupuje Ježíš. Ten Vzkříšený. Jde s nimi, ptá se jich, co cítí, jaký je jejich problém, a vede je do společenství s ním i mezi sebou. Velice jednoduché. Ale právě v této chvíli, ve chvíli toho „dobrého konce“, se mi objevuje problém. To je hezké, že to zažili. Že zažili setkání s Ježíšem. Se Vzkříšeným. Oni. Najednou si uvědomujeme, že právě v této době, právě v krizové době, se otázka setkání se Vzkříšeným, který prolamuje opuštěnost, stává ústřední. Tedy – ona byla ústřední vždy, ale když nejsou zásadní problémy, tak stačí náboženská náhražka. Tak to zažíval Luther, to byla jeho úzkost. A nejen jeho - proto jeho hledání Boží blízkosti zarezonovalo v lidech jeho doby. A dnešní příběh nám skutečně říká – návrat do života pro ty dva nebyl možný jinak, než přes osobní společenství s Ježíšem. Přes to, že je Ježíš přijal do společenství – a oni tomu uvěřili. Že uvěřili tomu, že jsou přijati – se vším svým strachem a úzkostí, se vším svým selháním a rezignací.

Toto ujištění je základem zvěsti evangelia. Ale – jak to předat? Jak předat, že je Pán Bůh s námi uprostřed naší úzkosti a opuštěnosti? Jak to, že tuto přítomnost v první církvi cítili a mě schází? Jiná doba? Jiná forma náboženství? Musím se stát mystikem? Nebo naopak máme my dnes hledat jinou formu než byla tehdy? Vyrazit na internetové kolbiště s tím, že dnešního člověka „ukecáme“ na facebooku? Že vymyslíme, jak vysluhovat večeři Páně on-line?

Volala mi kamarádka – mimochodem – nesmírně mě potěšilo a povzbudilo její ujištění, že na nás myslí. Povídali jsme si přes hodinu. Vyprávěla mi o telefonátu s paní, která jí pravidelně volává. Ta paní má dlouhodobé problémy a říká, že jí v nich víra v Boha není pomocí. Ale sleduje v současné době bohoslužby v televizi, moc se jí líbily bohoslužby na Velký pátek. Nicméně jí nijak nepomohly. Když se s kamarádkou loučila, moc děkovala s tím, že jí rozhovor s ní dal naději, dal odvahu. Dostalo se jí ujištění, že není sama.

Svědectví dnešního příběhu je o osobním setkání se vzkříšeným Ježíšem. A já jsem hluboce přesvědčen, že zmíněná paní se s ním setkala právě v onom telefonickém rozhovoru. Protože tam se setkala s přijetím. Osobním přijetím. To není nic proti televizním bohoslužbám na Velký pátek. Jen tu jsou limity, které nelze překročit. Ve stručnosti by se to dalo shrnout tím, co bylo právě na velkopáteční bohoslužbě zřetelné – nebylo možné vysluhovat večeři Páně. A právě ta je základním kamenem, kamenem úhelným, pro setkání se Vzkříšeným, se setkáním s přijetím našich životů. O tom nám svědčí dnešní příběh – učedníci poznali Ježíše při společném stolování.

Tak to vnímal apoštol Pavel – ve společenství, ve vzájemné účasti, ve vzájemné, zcela konkrétní pomoci naslouchání je základ setkání s živým Bohem. To všechno umožňoval hod agapé, společná hostiny, na jejímž konci bylo samotné vysluhování, jak ho známe my. Do tohoto společného sdílení se má promítat náš vzájemný zájem o druhého ve všedním životě. A odtud zase čerpat sílu a fantazii pro sdílení všedních dnů. Bez toho je z večeře Páně paskvil. Proto apoštola Pavla tak rozzlobilo, když došlo k rozpojení s realitou a z vysluhování večeře Páně se stal pouze náboženský úkon. Nešlo o to, že by nedodržováním liturgických postupů uráželi Boha. To skutečně není důraz Ježíše z Nazareta – to apoštol Pavel jasně rozpoznal. Šlo o nepochopení základu společenství – tedy vnímání, respektování druhého člověka. Tento zápas v první církvi probíhal velice poctivě – proto se tak rozšířila. Protože lidem bylo nabízeno setkání se Vzkříšeným v jejich konkrétním životním příběhu, v jejich konkrétní opuštěnosti. Bylo jim nabízeno setkání se Vzkříšeným konkrétní pomocí.

Je to zvláštní doba, ve které žijeme a žít budeme. Nemůžeme do společenství kolem stolu, kde nás Pán Bůh obdarovává ujištěním o přijetí. Nemůžeme přistupovat, jak jsme zvyklí. Ježíš pozval do tohoto společenství dva učedníky na útěku – a oni ho poznali. Ale my toto setkání můžeme prostředkovat i dnes. Můžeme být u jednoho stolu vlastně velice reálně, můžeme si pomáhat poznat, že Vzkříšený je s námi a povzbuzuje nás. Můžeme prožívat ten nejhlubší smysl společenství večeře Páně, jak o něm svědčí apoštol Pavel. Můžeme ho nabízet druhým – zájmem o druhého, ochotou naslouchat, přijetím. Protože bez osobního setkání (byť je to přes techniku), bez osobního kontaktu, osobní nabídky pomoci, osobního naslouchání druhému člověku, není možné ujistit toho, který má strach ze života, že je přijatý Bohem. Že není sám. Že na ten strach jsme dva nebo že je nás na něj víc. Tam se setkáváme se Vzkříšeným. A Ježíš byl Vzkříšen a je s námi navzdory jakékoliv situaci. To nám v tom může být povzbuzením. Amen.

Píseň: 349 (169) V nás srdce hořelo

Přímluvná modlitba: Pane, jsme tu před Tebou každý zvlášť. A moc Ti děkujeme, že můžeme věřit, že před Tebou jsme vždy dohromady. Moc děkujeme, že nás to učíš vnímat. A chceme poprosit, aby nám otevíral oči pro druhého člověka právě v tuto chvíli, kdy se na Tebe obracíme se svými prosbami.

Prosíme Tě za ty, kteří se cítí opuštění, odstrčení. Kteří nemohou přijmout, že jsou přijati, protože netuší, že je to vůbec možné. Prosíme, veď nás za nimi a pomoz nám je ujistit, že přijetí existuje a že platí i pro ně. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, za kterými nemůžeme na návštěvu a oni jsou v nucené samotě. Prosíme za ty, komu se toto náročné období promítlo do zdravotního stavu. Prosíme za členy našeho sborového společenství, prosíme za naše rodiny, přátele. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za matky samoživitelky, které jsou v těžké situaci i v běžném provozu a nyní obzvláště. A děkujeme za všechny občanské iniciativy, které se jim snaží pomoci. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za pracovníky ve věznicích, prosíme za vězně. Prosíme za ty, kdo se snaží zajišťovat pro všechny ty, na které se zapomíná, zabezpečení. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Děkujeme za to, že už je biskupu Herbstovi lépe a moc prosíme za jeho uzdravení. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za náš sbor, za celou Tvoji církev. Prosíme, uč nás rozpoznávat cestu, která vede k druhým lidem. Uč nás rozpoznávat cestu, která vede k Tobě.

Pane Bože, voláme k Tobě jako Tvé děti, prosíme, vyslyš nás ve jménu těch, kdo ztratili hlas: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.

Ef 4,32-5,2

Požehnání: Bůh dej, aby vám v temnotách zazářilo jasné světlo.

Bůh dej, aby vás ve smutku potěšilo pravé slovo.

Bůh dej, abyste na své cestě byli provázeni jeho blízkostí.

Píseň: 679 (686) Uč nás na cestě pravé