O nás Program Kontakt Fotogalerie Mapa Staršovstvo
Interiér Exteriér Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech
Banner

Uhříněves 14.6.2020 Mt 7,21-29 (Jiří Ort)

odt download 

Uhříněves 14.6.2020

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, všechny vás vítám v našem kostele, kam jsme společně přišli v den oddělený Hospodinu, abychom se mohli těšit z ujištění, že přišel ve svém Synu za každým člověkem, aby mu nabídl život.

Introit: Pane, v Tvé milosrdenství doufám, moje srdce jásá nad Tvou spásou. Budu zpívat Hospodinu, neboť se mě zastal. Ž 13,6

Píseň: 47 Všichni v tento čas

Modlitba: Pane, chceme Ti moc poděkovat, že se nenecháš odbýt. Že nás stále znovu zveš, že sis nás i dnes pozval, abys nás ujistil, že existuje život. Že je možné žít, těšit se ze života, že je možné nežít v neustálém strachu z bouří, které přicházejí nebo i z těch, u kterých se bojíme, že by přijít mohly.

Pane, děkujeme Ti, že nám v příběhu svého lidu, v příběhu své církve ukazuješ, že to skutečně není naše dokonalost, kterou dlužíme svému okolí. Trápí nás, že ji nemůžeme poskytnout, že my nedokážeme být pevnou kotvou pro druhé lidi. A ty nám znovu a znovu ukazuješ, že ta životní kotva není u nás, ale u Tebe.

Děkujeme Ti, že jsi nás o tom ujistil v příběhu Ježíše z Nazareta, našeho Pána a Spasitele. Amen.

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá: S 23 Bůh je záštita má

Čtení: Dt 11,18-21.26-28

Píseň: 680 Nás zavolal jsi, Pane

Text: Mt 7,21-29

Haleluja. Hospodine, všichni králové země ti vzdají chválu, až uslyší, co jsi vyřkl. Haleluja. Ž 138,4

Boží lid stojí na břehu Jordánu a Mojžíš mu připomíná vše, co pro ně všechny Pán Bůh udělal. Připomíná události, kterými si Boží lid prošel, připomíná selhání i radost z odpuštění. A na závěr přichází Mojžíšovo kázání. To, na co se Mojžíš odkazuje - „Tato má slova si vložte do srdce a do své duše, přivažte si je jako znamení na ruku a ať jsou jako pásek na čele mezi vašima očima.“ - je vlastně shrnuto v úvodních verších 11. kapitoly. „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš dbát na to, co ti svěřil, na jeho nařízení, práva a přikázání po všechny dny. Znáte dnes přece to, co vaši synové nepoznali a neviděli, totiž napomínání Hospodina, vašeho Boha, jeho velikost, jeho pevnou ruku a vztaženou paži.“

Nemáme tu před sebou příkaz – koukejte žít tímto způsobem a na nic se neptejte – ale Mojžíš vyzývá k rozpomínání na Boží jednání se svým lidem. Každý se může a má učit rozpoznávat Boží jednání ve svém životě a odtud pak plyne přimknutí se k Božím cestám. Přimknutí se k životu, který Pán Bůh svému lidu – dohromady i každému jednotlivě – nabízí. Mojžíš si je moc dobře vědom, že ten hlavní problém je právě rozpoznávání Božího jednání, jeho připomínání. Proto ten ten pásek na ruku, proto nápis nad vchodem do domu. Aby o to člověk vyloženě zakopával, aby si to připomínal, kdykoliv zvedne ruku, aby něco udělal.

Tato slova mě nutí k přemýšlení. Vedou mě zpět ke Svatodušní neděli, k zamýšlení nad smyslem církve. Konkrétně, nad smyslem sborového společenství. Tento směr uvažování nám podtrhuje dnešní text z Matoušova evangelia. Ježíšovi posluchači jsou v obdobné situaci jako posluchači Mojžíšovi. Ježíšova slova jsou závěrem kázání na hoře a onen Mojžíšův důraz - „vyberte si“ je tu přítomen stejně naléhavě. A to nejen v přečtených textech. Vždyť to, co jim předchází je slovo o úzké a široké bráně.

Ale tato slova o výběru, o rozhodnutí, jsou spojována s dalším typem textů. Střezte se! Lživých proroků, ale i falešné představě o zbožnosti. Dobře, budeme si dávat pozor na ty druhé, proto musíme probírat jejich jednání – to je přece jasné. S tím souhlasíme. Ale v textu o pravém následování nám trochu zatrne. Jako bychom tu slyšeli apoštola Pavla z listu do Korintu. Ježíš tu u evangelisty Matouše vlastně říká: „Je hezké, co všechno děláte. A evidentně jste úspěšní. Jen mi, prosím, řekněte, co to má společného se mnou.“ Je to velice tvrdé. Zvlášť ve spojení s podobenstvím o dvou stavitelích.

Jakoby to bralo jakoukoliv jistotu, o kterou bychom se mohli opřít při hodnocení svého jednání. Protože – vyhroceně řečeno – o jednání to není. Je to tedy o víře? No – ano, ale v jakém smyslu? Stojíme tu bezesporu před základní výzvou, stejně jako Boží lid na břehu Jordánu. A hledáme odpověď. Zkusme ji poodkrýt pomocí podobenství o dvou stavitelích. Dva stavitelé se pustili do stavby domu. Oba se namáhali, oba promýšleli, co a jak udělat. Vzpomínám si na bohoslužby s dětmi, kdy jsme si to podobenství pouštěli na videu, na kterém bylo vše vytvořeno z Lega. Tam jsme to mohli názorně vidět. Obě stavby byly krásné. Obě se zdály být plně funkční. Až do bouře.

Postavili jsme dům. Je krásný. Tisíckrát se kolem něj můžeme procházet a radovat se, jak krásný je. Jak můžeme být rádi, že takový dům máme. Ale pak přijde bouře. A pak se teprve uvidí, co byl ten dům zač. Na čem je postavený. Je to vlastně hrozně smutné. A hluboce pravdivé.

Poslední dobou přemýšlím, jestli může být sborové společenství hodnotou, i když nemám potřebu do něj přicházet. Hledám odpověď – a četba textu dnešního prvního čtení jakoby ji dávala. Není přece možné rezignovat na rozpoznávání Božího jednání v našich životech a bez těch druhých to prostě nejde. A nejde to ani těm druhým – i tady je naše přítomnost nutná. Do těchto úvah mi zavolal přítel jedné blízké kamarádky ze sboru ve Vršovicích a prosil mě o setkání. Potřebuje si popovídat o křtu. Jestli může být pokřtěn i když nechodí moc do kostela. Přišlo mi to zcela symbolické – sotva člověk dojde k nějaké odpovědi, hned už mu ji nějaká nová situace nabourá.

Jsem přesvědčený, že i odpovědi, které hledáme, jsou pouhou stavbou. Mohou být pomocí, mohou ublížit – podle toho, na jakém základu stavíme. Stejně tak může být i Písmo pomocí nebo baseballovou pálkou. Podle toho, na jakém základu stavíme. Podle toho, jakému Bohu věříme. Hluboce věřím tomu, že bychom skutečně mohli na místo oddílu o následování přečíst 13. kapitolu 1. listu do Korintu – chvalozpěv lásky. Hluboce věřím tomu, že Pán Bůh je tím milosrdným Otcem, o kterém Ježíš vypráví v Lukášově evangeliu v podobenství o otci a dvou synech. Hluboce věřím tomu, že nás Pán Bůh přijímá bez jakýchkoliv podmínek a vede nás k tomu i ve vztahu k druhým. Znám velmi málo odpovědí, rozhodně nemám odpověď na to, zda je možná víra bez společenství. Ale zvěst o Bohu, který se zastává těch, kteří jsou odmítáni, a otevírá cestu pro každého z nás navzdory vší naší nedokonalosti, považuji za skálu, na které má smysl stavět svůj dům.

Ten obraz domu mě fascinuje. Je něčím, co je nám velice blízké, co si dovedeme představit. Je pro nás zcela konkrétní – tak jako pro Izraele prostor zaslíbené země, tak jako pro křesťany velice dlouho představa Božího království. A ten dům může skutečně vypadat všelijak.

Moc se mi líbí kniha Ivana Krause „Má rodina a jiná zemětřesení“, kde autor vzpomíná a vypráví o své rodině. O rodině, přes kterou se převalila bouře koncentračních táborů stejně jako bouře komunistické totality a rozmetala ji do celého světa. Poslední kapitolou je vzpomínka na rodinné srazy této rodiny rozeseté po celém světě.

„Má roztržitá paměť, která dává přednost některým chvílím před letopočty a daty, je vinna tím, že si nepamatuju, kdy jsme se během let všude sešli. Zato pečlivě uchovává každé místo, které od chvíle setkání považuju za naše vlastní území. Máme své kouty v Paříži, Badenu, Bogotě, Princetonu, Mentonu, Vermontu, Filadelfii i v New Yorku. Také všude tam, kam někdo z nás přijel nebo kde přistál a odkud později odjel nebo odletěl. Stolek v baru na letišti, u kterého jsme seděli s Eliškou, než odletěla přes moře, pamatuji si stejně dobře jako ten, u něhož jsme se loučili s Kateřinou, když odjížděla do Ameriky.

Vím, kde jsou skříňky na zavazadla, kde měli rodiče kufry, pamatuji si místa na nástupištích, kde jsme čekali s vozíky, i v nádražních čekárnách, a najdu hned naše židle v kavárnách řady měst. Má paměť nepotřebuje víc než několik vteřin, aby si vybavila rodiče v pařížské tržnici, v americkém obchodním domě nebo na německém náměstí.“

Zvláštní dům, který svou roztříštěností vypadá, že musí každou chvíli spadnout. A přece stál a stojí evidentně na skále. Protože jeho obyvatelé mají radost, že v něm mohou být. Asi skutečně nemáme znát na všechno odpověď. A nemusíme ji ani každému vnucovat. Nemůžeme ani tvrdit druhým, že když budou pěkně chodit do kostela, tak se jim všechny bouře vyhnou. Co ale můžeme i v tak malém společenství jako je to naše – těšit se z toho, že tu můžeme být. A nabízet poctivé životní svědectví o skále, na které jsou základy našeho domu. O Bohu , který člověka ve svém Synu, Ježíši Kristu, ujistil, že je přijat. O Bohu, který nenechává nikoho samotného.

Amen.

Píseň: 398 Aj, jak jsou milí Tvoji příbytkové

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, děkujeme, že jsme směli v tomto společenství sdílet naději, kterou před námi otevírá Tvé evangelium o Ježíši Kristu. V síle této naděje Ti nyní předkládáme své prosby.

Pane, znovu přicházíme s prosbou o nemocné v našich rodinách, v našem sboru. Myslíme na manžele Sanderovi, na ses. Votavovou, ses. Petráskovou, manžele Šťastných. Za všechny Tě, Pane, prosíme.

Prosíme Tě, veď nás po svých cestách za těmi, kdo jsou opuštění, kdo jsou vydělováni pro svou jinakost. Dávej nám odvahu a fantazii, abychom uměli otevírat Tvůj život všem lidem. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, dávej nám pravá slova a pravé jednání, abychom dokázali vnášet světlo do života nešťastných lidí v našem okolí. Abychom uměli povzbuzovat ty, kdo mají strach z nového dne. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme, uč nás naslouchat jeden druhému. Prosíme za tento dar v našich domovech, ve sboru, v církvi i ve společnosti. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti Tvou církev, odevzdáváme Ti naše společenství. Uč nás, prosíme, jak žít tak, abychom byli pomocí lidem kolem nás a nezastiňovali světlo Tvé lásky a milosrdenství, kterou jsi nabídl a nabízíš každému člověku. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti naši společnost. Děkujeme za všechny, kdo se snaží o vytvoření společnosti otevřené a tolerantní, společnosti ochotné pomáhat i se zastávat těch, kdo jsou vytlačováni na okraj. A prosíme, abychom dokázali být pro takové lidi povzbuzením. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, jsme nešťastní z obrovského množství zpráv o násilí a nenávisti ve světě. Jsme nešťastní, když vidíme a slyšíme, jak je člověk náchylný k důvěře k těm, kdo hlásají nenávist, jak se všichni ztrácíme v informační válce. Prosíme, otevírej nám srdce pro Tvou jednoduchou zvěst Tvého Syna a našeho Spasitele Ježíše Krista. Uč nás tak prosit za chudé a pronásledované napříč náboženstvími a rasami a kulturami. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti v tichosti své osobní díky a prosby.

Pane, voláme k Tobě spolu se všemi, kdo vyhlíží Tvoji naději pro celé stvoření: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 635 Tvá, Pane, láska

Poslání: Ať vaše radost, vaše dílo i vaše slova vypráví o vaší naději a jsou zaslíbením toho, co přichází od Boha.

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

Píseň: 486 Svaté Boží požehnání