Uhříněves 23.8.2020 Mt 16,13-20 (Jiří Ort)

Uhříněves 23.8.2020

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás všechny v tomto shromáždění, kde se smíme těšit z naděje Boží věrnosti.

Introit: Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní? Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi. Nuzného pozvedá z prachu. Amen.

Píseň: 113 Chvalte, věrní, chvalte Pána

Modlitba: Svatý Bože, ty jsi ve svém Synu přišel za námi, abychom my směli přicházet za tebou. Poslal jsi jej, abychom se my měli ke komu utíkat, když nás a naše blízké sevře úzkost, přemáhají obavy, tíží trápení.

Shromáždili jsme se i dnes před tebou, abychom tě společně vzývali, oslavovali a chválili. Jsme tady a s pokorou čekáme, že nás zasáhneš svým slovem: povzbudíš a napomeneš. Ke komu jinému bychom šli, Pane? Ty máš slova věčného života.

Proto tě dnes prosíme: Přijmi nás a skloň se k nám milostivě. Mluv k nám a dej, ať odcházíme s vírou ve tvou moc a lásku. Vyslyš nás, Bože, pro Ježíše Krista. Amen.

Čtení: Iz 51,1-6

Píseň: 631 Nám pomoz, Pane milý

Mt 16,13-20

Haleluja. Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno, uvádějte národům ve známost jeho skutky. Haleluja. Ž 105,1

Dnes jsme otevřeli 16. kapitolu Matoušova evangelia, je toho tedy mnoho, co jsme se v těch 15 předchozích kapitolách mohli dozvědět. V příběhu a slovech Ježíše z Nazareta se nám otevíraly hodnoty Božího, u Matouše nebeského, království. Hodnoty, které se nám líbí – ale zároveň nejsou pomocí samy o sobě. Ten zásadní problém je jejich aplikace v konkrétních situacích. Jedním ze zásadních důvodů je odlišné hodnocení, kdo je oběť a kdo agresor. V okamžiku, kdy agresor pro sebe vyžaduje shovívavost, vstřícnost, bezpodmínečné přijetí, jsme v naprosté pasti a nevíme, co s tím. A do myšlenek nám začíná vstupovat značná skepse vůči Ježíšovým představám a nárokům.

Setkáváme se s tím opakovaně – a to rozhodně ne pouze v dějinách církve. Do těchto úvah mi přišel do ruky text z Matoušova evangelia, který připadl na dnešní neděli podle ekumenického lekcionáře. Text, který najednou vyznívá jinak, než texty dosavadní. Najednou nejde o hodnoty Božího království, ale přímo o Ježíše. „Za koho mě lidé pokládají?“ Tato otázka je zajímavá, stejně tak jako odpovědi. Nic proti nim, ale jedná se o předehru. To podstatné přichází v tuto chvíli: „Za koho mě pokládáte vy?“

Je zřetelné, že pro evangelistu je tato otázka stěžejní – už vzhledem k tomu, co po Petrově vyznání následuje. Zprvu snad je možné jenom důvěřovat (tomu, kdo království nebeské zvěstuje), dříve nebo později je však nevyhnutelné si alespoň provizorně formulovat, kdo je ten, komu tak věřím. Pro evangelistu i adresáty jeho spisu to bylo jasné – společným vyznáním, které vyslovil Šimon – Petr, se stali součástí organismu, který byl založen na tomto vyznání. Součástí církve.

A proto se církev stále znovu snažila nějak vymodelovat dokonalé vyznání. Vymodelovat dokonalou vyváženost mezi různými složkami osobnosti a významu osobnosti Ježíše z Nazareta. Jenže – ono šlo také o organizační jednotu. Zřetelně je to vidět na mocenském tlaku ze strany císaře Konstantina na synodu v Nikaji. A to už rozhodně není parketa ani Ježíšova, ani Matoušova.

My zažíváme dobu, kdy příslušnost k církvi, ke společenství, není pro mnoho lidí ani vzdáleně tak důležitá, jako byla pro Matoušovi současníky nebo i pro generaci našich rodičů. Je nám to líto, rádi bychom, aby to bylo jinak, ohlížíme se za dobou, kdy to bylo jinak, ale žijeme v současnosti, která je prostě taková, jaká je. A neznamená to, že je nutně špatná. Jen je v ní velice posilněna základní otázka „kdo jsem já?“. Snaha pochopit smysl a hodnoty svého života. Je tedy vůbec možné být spolu s evangelistou přesvědčeni, že tou základní otázkou je: „Kdo je Ježíš z Nazareta?“? Je tedy odmítnutí institucionalizované církve nutně odmítnutím evangelia s jeho nadějí i nároky?

A přece se Ježíšova otázka před námi neodbytně objevuje a vyžaduje osobní přístup. Nikoliv dogmatický, organizační, ale osobní. Ježíš říká nám osobně: „Kým pro vás jsem?“ Četl jsem zajímavé zamyšlení, že zásadní je nechat si tu otázku pokládat znovu a znovu, promýšlet ji – ne na ni hledat dokonalou, pro vždy platnou odpověď.

Protože odpověď není ve slovech. To vystihuje i dnešní 1. čtení z proroka Izajáše. Základem, skálou lidského života není formulace, definice, odpověď. Tímto základem Boží jednání, které smíme rozpoznávat na určujících osobnostech, na osobním svědectví jejich životů. Tak mluví Izajáš o Abrahamovi a o Sáře – v jejichž příbězích se před námi otevírají příběhy Boží starosti o člověka, Boží věrnosti, Božího milosrdenství a záchrany jako základních prvků Boží spravedlnosti. „Slyšte mě, kdo usilujete o spravedlnost, kdo hledáte Hospodina. Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni. Pohleďte na Abrahama, svého otce, a na Sáru, která vás v bolestech porodila. Jeho jediného jsem povolal, požehnal jsem mu a rozmnožil jsem ho. Hospodin potěší Sijón, potěší všechna jeho místa, jež jsou v troskách. Jeho poušť změní, bude jako Eden, jeho pustina jako zahrada Hospodinova. Bude v něm veselí a radost, vzdávání díků a prozpěvování.“

Evangelista nám tento pohled otevírá na postavě Šimona-Petra. Ano, formuloval odpověď, která byla ukazatelem k podstatě Božího jednání pro člověka. Ale stejně jako u Abrahama, ani u Šimona-Petra není důvodem, proč ho vnímat jako skálu, tato jeho odpověď. Ano, je to základní vyznání, ale je stejně zranitelné a zneužitelné jako všechna ostatní slova. „Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.“ To, co je základem, je následování. Ne instituce, úřad. Ale chození v důvěře v toho, který mi stále znovu klade otázku, za koho ho považuji. Přijímat tuto otázku ovšem znamená vnímat lidi kolem sebe, vnímat život. Nesoustředit se pouze na sebe. Protože zřetelným znakem tohoto zhoubného soustředění jsou definitivní odpovědi.

Když se přestáváme ptát, umíráme. Otázky si přestáváme klást jen tehdy, když jsme propadli zoufalství nebo nás ovládl sebeklam či pýcha. Přesto neustále sníme o nějakém konečném jednoduchém vzorci, který by vyřešil všechny problémy našeho života. Pokušení podvádět tváří v tvář tajemství života tím, že z něho uděláme pouhý problém, je velmi silné. Proto se lidé neustále domáhají absolutních odpovědí dokonce i na ony spásné otázky. To ukazuje Petr hned vzápětí, kdy se odmítne ptát na smysl Ježíšovy cesty, které nerozumí, a místo toho ho napomíná.

Před Petrem i před námi se v konfrontaci s Ježíšem a jeho otázkami objevuje hledání odpovědi, kdo vlastně jsme. Ježíšova otázka „Za koho mě pokládáte vy?“ nutně vede k otázce, kým vlastně jsem já. Ne jaké mám sociální role, ne jaké mám pocity, ale kdo jsem. Nejde o to, že bychom měli být zadupáni do země, když se uvidíme v ostrém zrcadle. To je přístup sekt. Abraham selhával stále znovu. Petr také. Ale nepřestávali hledat a ptát se. Přijímali životní výzvy v jistotě, že v nich mohou poznávat Boží přítomnost.

Jsem přesvědčený, že Ježíšova otázka „Za koho mne pokládáte vy?“ rozkrývá lidskou situaci. A najednou se před oběťmi neobjevují normy, které někdo nadiktuje coby znalec křesťanství, ale Ježíš nabízející se jako průvodce těžkou situací. Ježíš, který rozhodně rozpozná rozdíl mezi agresorem a obětí i ve chvílích, kdy agresoři mají plnou pusu napomínání, jak by se oběti měli chovat, aby to bylo dostatečně křesťanské. Nemusíme se lekat, že my to nedokážeme tak jasně rozpoznat jako Ježíš. Ale ten nám nabízí, že uprostřed všech otázek, uprostřed hledání cest k sobě i druhým, bude s námi. Amen.

Píseň: 643 Když soumrak zháší světlo

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, děkujeme za ujištění o tom, že se nemusíme bát. Děkujeme za ujištění, že Ti patříme spolu s celým stvořením. Děkujeme, že Ti smíme odevzdávat svoji nedokonalost, svoji slabost i nedostatek empatie, kterými pak ublížíme těm slabým. Děkujeme, že nás povzbuzuješ k životu.

Prosíme za ty, kteří chuť do života ztrácí. Kteří jsou opuštění. Prosíme, těš je a povzbuzuj a nám pomáhej, abychom uměli být pomocí a povzbuzením. Prosíme konkrétně za ses. Sanderovou. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, pomáhej nám být nablízku těm, kteří podklesávají pod tíhou odpovědnosti, která na ně padla. Prosíme za všechny, kdo se starají o své blízké, za všechny, kdo stojí před obtížným úkolem, který nemá dobré řešení. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Dnes chceme poprosit za Ty, kdo jsou jakkoliv ochromeni. Prosíme za všechny, které jejich handicap trápí a nemohou se s ním vyrovnat. A děkujeme za všechny, kdo jim dokáží být pomocí. A moc prosíme, abychom i my dokázali být povzbuzením. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, pomoz nám, abychom měli sílu ustát, že nemáme na všechno odpověď. Prosíme, pomoz nám, abychom se otevírali hledáním druhých lidí v jistotě, že i náš pohled je důležitý. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, abychom ustáli novou vlnu strachu z epidemie, abychom se nenechali odstavit od starosti o pomoc těm, kteří na tento strach budou nejvíce doplácet. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, vyslyš naše tiché či hlasité prosby.

Spolu s celým Tvým lidem k Tobě voláme jako ke svému Otci:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 679 Uč nás na cestě pravé

Poslání: Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Ř 8,38n

Požehnání: Bůh dej, aby vám v temnotách zazářilo jasné světlo.

Bůh dej, aby vás ve smutku potěšilo pravé slovo.

Bůh dej, abyste na své cestě byli provázeni jeho blízkostí. Amen.

Píseň: 178 Krásná je modrá obloha