Uhříněves 8.11.2020 Mt 25,1-13 (Jiří Ort)

Uhříněves 8.11.2020

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, zdravím vás z evangelického kostela v Uhříněvsi, odkud budeme smět naslouchat ujištění o naději, kterou každému nabízí Hospodin, Bůh Izraele a Otec našeho Pána Ježíše Krista.

Introit: Hospodine, budeš-li mít na zřeteli nepravosti, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. (Ž 130,3n)

Píseň: 130 Můj Pane, z hlubin volám

Modlitba: Pane, chceme dnes moc poděkovat za svědectví o milosti. Uvědomujeme si, jak klopotné je naše hledání Tebe. A hlavně, jak je přerušované, nepravidelné. Vyznáváme, že se zlobíme, že nám nenasloucháš. A Ty přesto znovu vstupuješ do našich životů s nabídkou pomocné ruky. S nabídkou, že nám ukážeš výhled, že nám ukážeš druhého člověka, že nám ukážeš nás samotné.

Děkujeme, že to s nám nevzdáváš. Že i dnes smíme věřit, že jsi nejen s každým z nás, tam kde jsme přítomni těmto bohoslužbám, ale že jsi s celým Tvým stvořením. Že proměňuješ srdce mnohých, aby se otevřela naděje pro ty nejposlednější. Amen.

Čtení: Joz 24,1-25

Píseň: 367 Studně nepřevážená

Text: Mt 25,1-13

Haleluja.

Zvláštní, náročné texty se nám dnes sešly. A moc jsem neměl chuť je použít. Nezdály se mi vhodné pro tuto dobu, kdy bych chtěl spíše povzbuzovat než napomínat. Ale dostala se mi do ruky kniha, kterou se prokousávám a která mi nejde z hlavy Christologie z pomezí od Petra Jandejska. Kniha o christologii třech jezuitů – už jsem z ní citoval bratra Jona Sobrina. Tentokrát mě vytanul ve vzpomínce důraz Rogera Haighta, který mluví o tom, že „poznání víry jako reálné poznání je zkušeností s Bohem, jež musí mít vnitřní vztah ke konkrétnímu a praktickému životu člověka“. Stručně řečeno – víra potřebuje zkušenost s Bohem.

Když Jozue svolal Boží lid, aby se jich na prahu života v zaslíbené zemi zeptal, chtějí-li sloužit Hospodinu, začíná připomenutím zkušenosti. Připomenutím konkrétních událostí, které zažilo společenství Izraele jako takové. V podstatě promítl před očima svých posluchačů celé dějiny, aby ukázal na jejich konkrétní chvíle, kdy Izrael zažil potvrzení svého jména – totiž „bojuje Bůh“. Není smyslem starozákonního textu mudrovat nad tím, že toto Boží jednání ve prospěch svého lidu bylo na úkor někoho jiného. Protože o to v tomto textu nejde. Máme tu před očima připomenutí skutečnosti, že Pán Bůh zaslibuje život v jeho naprosto syrové každodenní podobě, se všemi jeho radostmi a starostmi a stojí na straně tohoto zaslíbení, na straně života proti všemu, co jej ohrožuje. Izrael si to uvědomoval a proto vyvolil cestu poslušnosti Hospodinu. A vracel a vrací se k této volbě znovu a znovu, po svých selháních stejně jako ve chvílích plných vděčnosti. Tato ústřední událost na prahu života v Boží zaslíbené zemi je něčím, co si připomíná. A co mu dává sílu k životu. Na nadcházející středu připravila sestra farářka Ester Plzáková do publikace Na každý den židovskou modlitbu, kterou se židé modlili při pohřbu svých padlých bratří po krvavě potlačeném povstání v r. 135: „Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světa, náš Otče, naše Sílo, náš Stvořiteli, jenž jsi dobrý a činíš dobro všem, každodenně jsi činil dobré, činíš dobré a budeš nám vždy dobro činit. Zahrnoval jsi, zahrnuješ a budeš nás vždy zahrnovat dobrodiním a přízní, láskou a milosrdenstvím, útěchou, záchranou a vítězstvím, požehnáním a spásou, pomocí a přispěním, potravou, milostí, životem, pokojem a vším dobrým. A nic dobrého nám nebude chybět“. Je to dech vyrážející vyznání, které umožnila zkušenost víry.

To všechno jsem chtěl zmínit kvůli podobenství o deseti družičkách. Vždy mi přišlo tvrdé, vždy mi přišlo, že z něj nelze vyklouznout ven. Že prostě všichni zůstanou za dveřmi. Že je to obecně lidská zkušenost již od věků, že člověk není schopen nepodlehnout spánku. Že není schopen nepodlehnout slabosti. To už nám vypráví příběh o Gilgamešovi z 3. tisíciletí před naším letopočtem. Gilgameš v hrůze ze smrti svého přítele hledá nesmrtelnost. A už ji má na dosah, stačí vydržet nespat. Ale to prostě nejde. Rozumím tomuto příběhu, chápu ho. A – obrazně řečeno – on to chápe i Ježíš. Všechny družičky usnuly. Ten rozdíl byl a je v něčem jiném.

Ten rozdíl je ve zkušenosti víry Božího lidu, který uprostřed tragédie byl schopný volat k Hospodinu. Rozdíl je ve vyznání Ettie Hillesum, která uprostřed tragédie svého lidu i své osobní, uprostřed hrůz holocaustu vyznává: "Jen tohle jediné je mi stále jasnější: že Ty (Bože) nám pomoci nemůžeš, nýbrž že my musíme pomoct Tobě, a tím nakonec sami sobě. To je to jediné, na čem záleží: zachránit v sobě kousek Tebe, Bože. Možná že dokážeme dopomáhat tomu, abys mohl ve zmučených srdcích druhých lidí vstát z mrtvých... Takřka s každým úderem srdce je mi jasnější, že nám nemůžeš pomoct, ale že my musíme pomoct Tobě a až do posledního dechu hájit Tvoje místo ve svém nitru. Skutečně existují lidé, kteří na poslední chvíli schovávají vysavač a stříbrné příbory, místo aby si chránili Tebe, můj Bože. A jsou jiní, kteří se za každou cenu snaží zachránit své tělo, které beztak není ničím jiným než schránkou tisíce obav a hořkostí. Říkají: Mě do spárů nedostanou. A zapomínají, že člověk není v žádných spárech, když je ve tvém náručí." Prosím, nenasazujme na toto zvolání dogmatiku, prostě mu naslouchejme.

A jsme zpět u družiček. Přišel čas, přišla událost, přišla chvíle, kde družičky měly naplnit svou službu. A některé měly olej a některé ne. To, co je smutné a naprosto jasné je, že ten olej je něco, co je nepřenosné. Abychom si rozuměli – účinek oleje, to co přináší, předat jde. Ale olej ne. Uvědomuji si to sám na sobě uprostřed současné situace – a to nemyslím pouze pandemii koronaviru. Nejsem schopný poslouchat nebo dokonce dívat se na zprávy, jsem schopen je pouze číst. Vnímám uzavírání se do sebe celé společnosti i osobních životů a sám u sebe nevím, co s tím. Jakoby přišel čas, kdy jsem byl přistižen bez oleje ve chvíli, kdy by má lampa měla svítit do tmy a umožnit spatřit toho, který přináší naději.

A tady se vracím ke zkušenosti Božího lidu, k výroku Rogera Haighta, k vyznání Etty Hillesum. Ke zkušenosti s Bohem. A domnívám se, že i o to šlo Ježíšovi v jeho podobenství. Není možné plnit úkol, který pro nás Pán Bůh připravil bez Boží pomoci. Jaksi – v klidovém stavu to jde. Horší to je, když se najednou probudíme a klidový stav je nenávratně pryč.

Pavel Zoubek minulý týden v kázání mluvil o boření hranic a vyznal, že místem, kde zažívá tuto zkušenost, je pro něj církev, sborové společenství. Dojal mě tím. Chtěl bych k tomu přidat své vyznání i prosbu – aby náš sbor byl místem, kde si budeme připomínat dějiny Božího jednání s člověkem. Ano, v mnohém jsme usnuli, v mnohém usínáme, a zkušenost člověka už před 5000 lety je, že takoví prostě jsme. Ale co můžeme, je připomínat si, že je Pán Bůh s námi, že je s člověkem a celým stvořením. Pán Bůh nám v tom pomáhej. Amen.

Píseň: 635 Tvá, Pane, láska

Přímluvná modlitba: Pane, děkujeme, že nám dáváš nové a nové šance být Tvými lidmi, těmi, které posíláš s pomocí za těmi, kdo ji potřebují. Předkládáme Ti v modlitbě ty, o kterých víme, a prosíme, veď nás i za těmi, jejichž příběh nám zůstal skrytý.

Prosíme za místa, kde se rozjela nákaza koronavirem. Prosíme za pracovníky i klienty v AlzheimerCentru v Průhonicích, v domovech pro seniory ve Voděrádkách. Prosíme i za všechny v Domě senior v Říčanech i v DPS v Uhříněvsi. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Prosíme Tě za naše nemocné i za jejich blízké. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kdo mají strach. Kdo ztratili naději. Prosíme, uč nás vnímat lidi kolem nás, abychom jim mohli být povzbuzením. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kterým zemřel blízký člověk a nemohou se s ním rozloučit tak, jak by chtěli. Za ty, kteří nemohli za umírajícím do nemocnice. Za ty Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti všechny budoucí maminky. Prosíme, opatruj je i jejich ještě nenarozené děti. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za děti všude tam, kde nemohou chodit kvůli pandemii do školy a ničí jim to šanci na lidskou budoucnost. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za rodiny v Aleppu a Damašku, které se dostaly do existenčně bezvýchodné situace. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme jeden za druhého, prosíme za naše sborové společenství. Prosíme, otevírej nás pro zkušenost s Tvým jednáním v tomto světě. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti v tichosti své osobní díky a prosby.

Pane, vyslyš nás, když k Tobě voláme spolu se všemi, kdo touží po životě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.

J 14,27

Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti.

2Pt 3,18

Píseň: 171 Buď Pánu čest