Uhříněves 22.11.2020 Mt 25,31-46 (Jiří Ort)

Uhříněves 22.11.2020

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás, kteří jste se sešli na bohoslužbách v evangelickém kostele v Uhříněvsi i vás, kteří jste s námi přes internetové spojení nebo v myšlenkách při četbě dnešních bohoslužeb.

Introit: Bůh sám, Bůh Hospodin promluvil a volá zemi od slunce východu až po západ. Ž 50,1

Píseň: 86 sl.1-4 Nakloň, Pane, ucha svého

Modlitba: Pane, přicházíme z všedních dnů a máme toho mnoho, co Ti chceme, co Ti potřebujeme odevzdat. Co chceme vyznat. Zdá se nám, že jsou před námi nepřekonatelné překážky, nerozumíme tomu, co se kolem nás děje, zdá se nám, že Ty chybíš, kam se podíváme.

A právě proto Ti chceme poděkovat, že si nás dnes znovu zveš, abys nás ujistil, že Ty v těchto situacích jsi s námi. Že nám v Ježíši z Nazareta ukazuješ, že přicházíš právě za těmi, kdo jsou oběťmi, kdo jsou zoufalí a unavení. Právě za těmi, kdo mají pocit, že vše je marné.

Chceme Ti také děkovat za všechny chvíle radosti. Za vztahy, za probouzející se přírodu. Chceme poděkovat, že se v Ježíšově svědectví smíme učit, za kým přicházet se svými díky.

Pane, prosíme, buď s námi, buď se všemi, kdo touží po životě. A nám pomáhej, abychom dokázali být ujištěním o nabídce života, kterou od Tebe každý člověk dostává. Amen.

Čtení: Ez 34,11-16.20-24

Píseň: 621 Za ty, kdo hladem trpí a bídou

Text: Mt 25,31-46

Haleluja. Hospodin uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje. Haleluja. Ž 147,3

Musím se vám přiznat, že mě tentokrát vyloženě nadchl výběr textů tak, jak nám ho nabídla církev v ekumenickém lekcionáři na tuto neděli. Na poslední neděli církevního roku. Roku, který byl velice náročný – a to na mnoha frontách. Rozhodně na osobní rovině a také na rovině celospolečenské i v celosvětovém měřítku. Rok setkání s bolestí.

Do takové situace promlouvá prorok Ezechiel. Do situace naplněné otázkou, kde je Bůh? Jen ve stručnosti – král Jóšijáš pod dojmem nalezených svitků v Jeruzalémském chrámu provedl v Judsku náboženskou reformu. Hospodin je jediným Bohem a jeho lid to chce zřetelně vyznávat. Jenže – král Jóšijáš padl v bitvě s egypťany a prorok Ezechiel už za pár let mluví o nepatřičnostech v chrámu Hospodinově. A po pravdě řečeno – kdo by se divil? Vždyť hlavní motivátor náboženské proměny byl opuštěn svým Bohem. A o dalších pár let později je tímto Bohem opuštěno dokonce celé Judské království - i s Jeruzalémem a chrámem Hospodinovým padne do ruky nepřítele. Kde je Bůh Izraele? Kde je můj osobní Bůh, když je mi úzko a zdá se mi, že mému životu a životu vůbec vládnou síly, které jsou k nepřemožení?

A prorok Ezechiel má vidění kdesi v chaldejské zemi, daleko od zaslíbené země. Vidění, ve kterém se mu dostává odpovědi naprosto revoluční. Není pravda, že by Pán Bůh svůj svůj lid opustil. Není pravda, že by tu nebyl. Je možné vidět kolem sebe Jeho přítomnost, jeho jednání, jeho pomoc i jeho odmítnutí. Biblickou terminologií – Bůh soudí svůj lid. Ono to vyznívá nesmírně tvrdě, ale podstatou tohoto soudu je umožnit rozpoznání Boží přítomnosti uprostřed událostí, na které člověk nestačí a kterých se leká. Moc se mi líbil nadpis jednoho odstavce v článku o poselství knihy Ezechiel - „od krize teologie k teologii krize“. Tedy od „krize mluvení o Bohu“ k „mluvení o Bohu v krizi“.

Je to něco, co nám začíná pomalu docházet. Že způsob teologie – tedy mluvení o Bohu – nějak ztrácí smysl jako oslovení do lidských životů. Že Bůh přestává mít cokoliv společného s lidskou zkušeností. Že není součástí snahy vyřešit lidské problémy, lidské krize, lidského života v jeho výšinách i hlubinách. Johann Baptist Metz kdysi řekl, že po zkušenosti vyvraždění více než 6 miliónů židů nemůže zůstat teologie stejnou, jak byla předtím. A přece zjišťujeme, že s tou změnou je velký problém. Líbí se mi slova jezuity Jona Sobrina, který napsal, že „Ti, kteří jsou privilegováni Bohem, chudí a oběti, nemohou dělat teologii (ve smyslu, v jakém je to konvenčně chápáno). A ti z nás, kteří dokážou dělat teologii, jsou ti, kteří nejsou chudí, nejsou oběti. Můžeme tedy my, ne-oběti, dělat křesťanskou teologii z pohledu obětí?“ Můžeme mluvit o Bohu tak, aby to nebyly pro člověka, který je z nejrůznějších důvodů v nouzi, pouhé fráze?

Trápí mě to. Trápí mě, když mi někdo řekne, že teologie je složitá, že na ní není dost chytrý. Trápí mě, když na to přistoupíme my, kdo jsme „cvičení v dělání teologie“ a vzniká tak jakási ideologie odtržená od lidské zkušenosti. To je bezesporu uprostřed zmatků a bolestí dnešní doby problém. Vlastně – on už je to problém dlouhou dobu, vždyť Friedrich Nietzsche už na konci 19. století prohlásil smrt Boha. Právě v tomto smyslu – že Bůh není součástí snahy vyřešit problémy člověka. Že součástí našich plánů nejsou otázky po Boží přítomnosti v úzkosti našeho bližního. Tyto otázky zapadají, protože jsou příliš tiché uprostřed halasu všeho možného. Tato otázka zapadá, protože v rámci všeobecné relativizace relativizujeme i to nejpodstatnější – kdo je oběť. Je to problém, protože ti, kteří jsou skutečně v nouzi, nemají hlas, který by byl dostatečně slyšet. A přesto má smysl se pokoušet pochopit slova proroka Ezechiele, který i před našima očima vykreslil obraz pastýře zachraňující ovce - „Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.“ Kdybychom se nepokusili o pochopení tohoto obrazu, znamenalo by to rezignaci na ptaní se po Boží přítomnosti v našich životech osobních i v životě tohoto světa, celého stvoření. Právě to podtrhují slova o soudu – znamenalo by to život bez Boha. Skutečný život bez Boha – ne ztrátu něčeho, na co jsme byli zvyklí, ne ztrátu určitých kulturních zvyklostí. Smrt Boha v našich životech.

A do tohoto zamýšlení vstupuje Ježíš s naprosto jednoduchoučkým podobenstvím. S naprosto jednoduchou teologií, s naprosto jednoduchým „mluvením o Bohu“. Podobenstvím o tom, na čem skutečně záleží a zároveň i podobenství o odpovědi na otázku „kde je Bůh“. A evangelista Matouš to podtrhuje zařazením této Ježíšovi řeči, kterou staví jako finále nejen třech podobenství o posledním soudu, se kterými jsme se během posledních nedělí setkali, ale také jako výchozí bod k pašijovému příběhu. Tedy, jak vyznáváme, k obsahu našeho vyznání víry.

Ježíš nedělá nic jiného, než že mění perspektivu našeho vnímání. Provokativně staví do popředí člověka na místo Boha a tvrdí, že jedině tak Boha nalezneme. Mohli bychom vzpomenout na mnoho Ježíšových příběhů – za všechny příběh ze synagogy, kde Ježíš v sobotu vytáhne do centra dění člověka s chromou rukou a uzdraví ho.

Ježíš říká velice důrazně – Boží přítomnost nehledejte v ideologii, v náboženské, národní nebo politické příslušnosti - Boží přítomnost hledejte tam, kde člověk potřebuje pomoci. Boží přítomnost nenajdete v ptaní se po Bohu, ale v ptaní se po člověku. A to nejen po člověku, který „patří k nám“. Od krize teologie k teologii krize. Slovo povzbuzení i výzva. Uklidnění i zneklidnění. Neskutečná revoluce. Ne menší než ta, kterou pro svůj lid zvěstoval prorok Ezechiel. Pán Bůh je přítomen.

A stejně jako kdysi v babylonském exilu se otevřela z Boží milosti naděje sjednocení, znovuvytvoření Božího lidu, Ježíš ve svém podobenství otevírá naději sjednocení lidí. To, co tu máme před očima, není další etický nárok, není další z řady povinností, pod kterými se hroutíme. Dostáváme veliký dar. Dostáváme ujištění o Boží přítomnosti – ať už v bídě druhého člověka nebo v bídě nás samotných. Je nám nabízen pohled na druhého člověka a tak i pohled na nás samotné. Je nám nabídnuta naděje přijmout se navzájem – ve starosti o druhého. Je nám nabízen Boží pohled na nás. Znovu jsem si vzpomněl na kázání Pavla Zoubka, který mluvil o sboru církve Kristovy jako o místě, kde se setkáváme ve vší své různosti. A dnešní Ježíšovo podobenství nás ujišťuje, že se tu smíme ve své naprosté různosti setkat i s Bohem. Že jsme se s ním směli setkávat po celý tento církevní rok. Pán Bůh za námi přicházel a bude přicházet. A my ho rozpoznáme. Když si budeme vzájemně pomáhat vnímat bídu jeden druhého i lidí kolem nás. Pán Bůh nám v tom pomáhej. Amen.

Píseň: 426 Tvá, Pane Kriste, věc to jest

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane, sami potřebujeme povzbudit a kolem nás je tolik lidí, kteří by povzbuzení potřebovali od nás. Takoví tu před Tebou stojíme, takoví k Tobě voláme a odevzdáváme Ti všechno a všechny, kteří nám leží na srdci.

Odevzdáváme Ti ty v našem okolí, kteří nesou těžce táhnoucí se izolaci. Prosíme za jejich blízké, aby dokázali jejich úzkost a únavu překonávat. Prosíme za nás, abys nám dával sílu, nezavírat se tomu tam, kde nevíme, jak pomoci. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, moc Tě prosíme, abys nám pomáhal rozpoznávat ty, kteří jsou oběťmi. Prosíme, abys nám dal citlivost pro druhé i odvahu stát při těch, kteří to potřebují. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti všechny ty, kdo trpí, my o tom víme, ale nevíme moc co s tím. Prosíme za oběti teroru, prosíme za oběti nouze, prosíme za oběti nenávisti. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, kdo se snaží být pomocí. Za zdravotníky, za pracovníky v sociálních službách, za hasiče, za dobrovolníky, za všechny, kdo se snaží být podporou. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Dnes především chceme prosit o dar Tvé naděje. Pro každého člověka, pro celé stvoření. Pane, prosíme, ukaž se těm, kteří k Tobě volají v zoufalé prosbě o pomoc. Pane, prosíme, ukazuj člověku cestu k životu. Žehnej životu uprostřed šílenství jeho zmarnění.

Pane, odevzdáváme Ti v tichosti své osobní díky a prosby.

Spojujeme se v modlitbě, ve které před námi otevřel naději náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhoní pro den Kristův, plni ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.

Fp 1,9-11

Požehnání: Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář! Ať je známa na zemi tvá cesta, mezi všemi pronárody tvoje spása! Žalmy 67:2n  

Píseň: 485