Uhříněves 11.4.2021 J 20,19-31 (Jiří Ort)

Uhříněves 11.4.2021

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, všechny vás vítám na bohoslužbách v 1. neděli po Velikonocích.

Introit: Hospodina miluji, On slyší můj hlas, moje prosby. Ž 116,1

Píseň: 33 Rozveselte se v Hospodinu

Modlitba: Pane Bože, jsme celí rozbolavělí. Potřebujeme lidskou blízkost. Potřebujeme Tvou blízkost. Podklesáváme pod tíhou úkolů, které vnímáme jako důležité. A zavíráme dveře, protože nám tyto úkoly přerůstají přes hlavu. Zavíráme dveře a přestáváme být lidmi. Přestáváme být jeden druhému člověkem.

A Ty vstupuješ do našich zavřených místností. Ty jsi do nich poslal a posíláš svého Syna a našeho Spasitele Ježíše. To je zpráva, která nám vyráží dech. Která je k neuvěření. Ale my jí chceme věřit. A tak Ti dnes děkujeme, vzdáváme Ti chválu za to, že nás ujišťuješ o tom, že nejen náš život má budoucnost. Že se můžeme pokoušet jít – byť klopotně – po Tvé cestě za člověkem. Amen.

Čtení: J 20,19-31

Píseň: 673 Dej odvahu včas slyšet

Text: J 14,18-27

Halaluja. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Haleluja. Ž 118,24

Je to zvláštní text, který nabídl evangelista Jan svému sborovému společenství a následně i nám. Je mnoho způsobů, jak tento text vnímat. A přece je jedna věc všem důrazům společná, všechny z ní nutně musí vycházet. Ježíš byl vzkříšen. Nikdo vlastně neví jak, nikdo to neumí popsat, ale Jan nás ujišťuje velice masivně, že se to stalo. A že je naprosto nutné, aby se to stalo.

Stačí si představit scénu, kterou nám evangelista vymaloval před očima, bez této zásadní události. Zavřená místnost, ze které se lidé, kteří jsou uvnitř, bojí vyjít ven, protože se cítí ohrožení. „Ze strachu ze Židů“ slyšíme vysvětlovat evangelistu. Ale to by uzavřelo naději příběhu do okamžiku před téměř 2000 lety a nás zanechalo za zavřenými dveřmi dnešního strachu. My zažíváme zkušenost, jak obtížné je vydržet v omezení osobní svobody. Jak složité je se s ní vyrovnat. I to, jak takový stav působí na naše emoce, jak snadné propadat na jedné straně apatii a na druhé straně podléhat nenávisti. A to vše živeno strachem jako kvalitním podhoubím. To skutečně není k životu.

A do toho vstupuje vzkříšený Ježíš se slovy „Pokoj vám“. Tento pozdrav vlastně otevírá oči. Když se Ježíš loučil se svými učedníky, tak ve své řeči upozorňuje právě na situaci, ve které se nyní učedníci ocitají. Ve které se ocitáme i my. Jsme sami. Všichni společně i každý z nás. Najednou se ukazuje, kde funguje rodina a kde se jedná pouze o příbuzenský svazek. Najednou se ukazuje, nakolik jsou hodnoty, které jsme vnímali jako důležité, skutečně něčím, o co se dá opřít. Něčím, co nám otevírá dveře a tím i výhled, jakkoliv obojí se zdá pevně zavřeným. Ježíš otevírá pohled na tuto situaci, mluví o ní, připravuje své učedníky na to, že tato situace nastane. A – zanechává do této situace POKOJ.

Pokoj v biblickém pojetí je víc než jen jakýsi „klid duše“ – i když i to je obsahem tohoto pojmu. V nejširším smyslu je tímto slovem – eirené – míněn normální stav všech věcí. Tedy pokoj ve vztahu s Bohem, pokoj ve vztahu s člověkem, narovnání vztahů v celém stvoření. Stav konečného naplnění. „Svůj pokoj vám zanechávám“.

V tom okamžiku se učedníci skutečně mohli přestat bát, protože z Ježíšových úst vnímali toto ujištění pokojem jako něco, co má platnost. Je to závěr řeči na rozloučenou, Ježíš informuje o svém odchodu (jakkoliv učedníci zatím nechápou, co to bude znamenat), ale toto ujištění pokojem před nimi otevírá pohled na životní jistotu.

Ovšem tato jistota vzala za své v okamžiku, kdy byl Ježíš ukřižován, kdy se ukázalo a stále ukazuje, že představa pokoje, jak jej vnímali učedníci a vnímáme my, je zřetelně odlišná od toho, o čem zcela zřejmě mluvil Ježíš v řeči na rozloučenou. A situace, ve které jsme prožili zvěst Velikonoc, to silně podtrhuje. Ale právě sem nechává evangelista Jan vstoupit Ježíše se slovy „Pokoj vám“. Právě tady ujišťuje o platnosti zaslíbení, které dal při řeči na rozloučenou. Právě tady se setkáváme se Vzkříšeným. A abychom na to nezapomněli, abychom si z tohoto setkání nevytvořili vzdušný zámek naplněný iluzemi, Ježíš zřetelně připomene, že ukřižování se učedníkům skutečně nezdálo. A evangelista to podtrhne tím, že upozorní na to, že jinak Ježíše prostě poznat nejde: „Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.“

Až s touto zkušeností mohou pokračovat v tom, s čím byl za lidmi poslán Ježíš z Nazareta. Až s touto zkušeností jsou schopni rozpoznat to, na čem záleží a co „nevede k životu ale ke smrti“. Až učedníkům s touto zkušeností svěřuje moc odpouštět či neodpouštět hříchy.

Ovšem to je spojeno se schopností svědčit o základní naději, kterou tu učedníci dostali. Naději načerpané ze setkání se Vkříšeným. A evangelista tu před námi znovu nestaví vzdušné zámky. První pokus o svědectví končí fiaskem – o to bolestnějším, že Tomáš, kterému svědectví předali, byl součástí skupiny těch, kteří chodili s Ježíšem, kteří zažívali Jeho zázračné působení i vznik víry, které bylo jeho důsledkem. Učedníci slyší odpověď, kterou znali členové Janova sboru, a která je součástí našich krizí víry: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Dokud se nepřesvědčím, že kříž je součástí Božího plánu záchrany pro člověka, neuvěřím. Dokud se nepřesvědčím, že Ježíšovo „Nechávám vám svůj pokoj“ zahrnovalo to, že svět se dál řídí pravidly, která mají daleko ke stavu narovnání vztahů v celém stvoření, neuvěřím.

Na to se skutečně těžko odpovídá. A často o tom těžko přesvědčujeme sami sebe. Že Ježíš skutečně vstoupil do našich životů se slovy „Pokoj vám“. Tomášovi se odpovědi dostalo. Na Caravaggiově obraze Ježíš vyloženě bere Tomášovu ruku do své a až násilím ji přikládá k ráně ve svém boku. A Tomáš se není schopen ani dívat a jeho zrak se upírá stranou. Moc se mi to líbí. Líbí se mi to jako pohled do zrcadla, kdy jsem uprostřed svých pochybností vlastně zaskočen Boží odpovědí. Líbí se mi, že Tomáš není nikterak odsouzen. Že jeho pochybnost se stává součástí víry člověka. Protože Tomášova pochybnost tu stále je. Provází nás a ozývá se hned v 1. neděli po Velikonocích. Naše úzkost patří k životu víry. Pán Bůh o ní ví. I do ní – a právě do ní - posílá svého Syna se slovy „Pokoj vám“. A s ujištěním, že se sice forma setkání, jak ho zažil Tomáš, nebude opakovat, ale neznamená to, že by svědectví o Vzkříšeném neměla platnost i pro náš život. A „blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Amen.

Píseň: 702 Mír na zemi daruj nám

Ohlášky:Přímluvná modlitba: Pane, děkujeme za slovo povzbuzení. Za ujištění, že neexistují dveře, za kterými bychom se mohli uzavřít tak, abys Ty nedokázal v Ježíši Kristu vstoupit a otevřít před námi budoucnost, kterou máme u Tebe. Prosíme, abychom v této jistotě dokázali nabízet Tvé ujištění i lidem kolem nás.Prosíme, uč nás nabízet naději těm, kteří v této době již podklesávají. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, kdo se nemohli rozloučit s člověkem, kterého měli rádi. Prosíme i za sebe navzájem, protože to trápí i nás osobně. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, voláme k Tobě nyní každý svoje tiché díky a prosby.

Vyslyš nás, prosíme, když se na Tebe obracíme spolu se všemi touží po životě:

Poslání: Nestrachujte se! Nebuďte zmateni. Což jsem ti vše neohlašoval a neoznamoval už předem? Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím. Iz 44,8

Požehnání: Obklop nás, Pane.

Obklop utlačované svou spravedlností.

Obklop násilníky svým pokojem.

Obklop zlomené svým uzdravením.

Obklop nás, Pane.

Obklop nás divy své lásky,

krásou svého stvoření,

slávou své přítomnosti.

Píseň: 350 Přemohl Ježíš smrti noc