Uhříněves 9.5.2021 J 15,1-17 (Jiří Ort)

Uhříněves 9.5.2021

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás na bohoslužbách v neděli zvané Rogate – modlete se.

Introit: Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, budu vám vyprávět, co mi Bůh prokázal. Ž 66,16

Píseň: 66 Nuž pojďte a Bohu plesejte

Modlitba: Pane Bože, dnes Ti chceme děkovat a Tebe chválit. Za Tvé stvoření, za probouzející se přírodu. Za mír v naší zemi. Za to, že ráno smíme vstávat za zpěvu ptáků a ne za hluku zbraní. Děkujeme Ti, že smíme vědět, že nezapomínáš ani na ty, kteří to štěstí nemají.

Děkujeme Ti zvlášť za tento den. Za den, kdy se smíme zastavit, zklidnit se z chvatu všedních dnů a učit se rozpoznávat, že naše životy patří Tobě. Chceme Ti děkovat za Tvůj lid, za Tvoji církev. Děkujeme za to, že právě ve společenství v Tvé církvi se smíme učit otevřenosti pro Tvé Slovo, pro Tvé dary každému z nás, pro citlivost vůči druhým lidem. Děkujeme, že právě tady smíme slyšet slovo evangelia o Ježíši Kristu, Tvém Synu a našem Spasiteli. Děkujeme, že tu smíme slyšet slovo naděje evangelia, že přes všechny naše chyby, přes všechen náš hřích, máš připravený život pro každého z nás i celé své stvoření.

Děkujeme, že smíme věřit, že slyšíš naše prosby o Ducha svatého, který nás vede po Tvé cestě. Amen.

Čtení: Sk 10,24-47a

Píseň: 672 Dej nám moudrost, odvahu

Text: J 15,1-17

Haleluja. Když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vytrhl je z tísně. Haleluja. Ž 107,6

Je to tu znovu. Výzva učedníkům navlas stejná, jak ji píše do sboru autor 1. listu Janova, ze kterého jsme četli před 14 dny. A kdybychom pročítali janovské spisy, narazili bychom na tento důraz velice často. Přiznám se, že se mi původně do tohoto tématu znovu nechtělo. Mám totiž z velkých slov hrůzu. Je to výzva, která se nedá naplnit a je velice obtížné tváří v tvář takovým výzvám unést svojí nedostatečnost. Obtížné natolik, že právě v kruzích, které znám, totiž křesťanských, to způsobuje přesný opak Ježíšem zamýšleného účinku. A totiž - vzájemné moralistické útoky. Neschopnost přijmout sám sebe se svými chybami, přijmout svoji vlastní hodnotu před Boží tváří navzdory tomu, že nejsem schopen dostát Ježíšovým výzvám, vede k vzájemné nesnášenlivosti. Protože lidé kolem mě, stejně chybující, stejně ovlivnění podmínkami, ve kterých vyrůstali, mě kazí mé představy a v mých reakcích je mi nastavováno zrcadlo. A to, co v něm vidím, se mi nelíbí. A to není příliš snadné. Paradoxně právě pro ten tlak, který si na sebe Ježíšovými slovy vytvářím. Znervózňuje mě to – je toto nutný následek křesťanství?

Důvodem, proč jsem nakonec přijal výzvu dnešního textu – vedle toho, že jsem z této 15. kapitoly Janova evangelia utekl i minulou neděli – je znovu úterní biblická hodina. Na ní byl tentokrát tématem oddíl o posledním soudu z konce 5. kapitoly, kdy Ježíš mluví o tom, že Otec svěřuje soud do rukou Synovi. Ani 15. kapitola, ze které jsme dnes slyšeli první čtení, nás tohoto důrazu soudu neušetřila: „Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.“ V Janově evangeliu se před námi neustále otevírá toto napětí – nároku spojenému s tvrdým odsouzením nebude-li naplněn a vyjádření základu, o který v tomto nároku jde. Je to napětí, ve kterém žijeme a kterému se nevyhneme. A ve kterém žili i první křesťané. Krásnou ukázkou toho je i napětí v první církvi spojené s vnímáním podmínek, za kterých mohli lidé k církvi patřit. Tedy – za jakých podmínek bylo možné stát se součástí Božího lidu.

Ale když si Janovské texty čteme pozorně, otevře se nám překvapivé zjištění. Vedle výrazné polemiky s těmi, kdo vyhnali křesťany ze svého společenství, jde o povzbuzení právě těm, kteří byli vyhnáni. O odpověď na otázku, která se mi vtírá jazyk otázka, která je názvem knihy promluv bratra profesora Pokorného – „Má to smysl?“ Není pro nás až tak složité si představit situaci, kdy zažíváme intenzivní pocit, že to, co podle našeho hlubokého přesvědčení nabízí Ježíš z Nazareta, kterého vyznáváme jako Spasitele, se rozpadá jako domeček z karet. Vzájemné naslouchání a respekt? Vnímání nouze konkrétního člověka, který se stal obětí? Rozpoznání a oddělení vlastních ambicí od jakési PRAVDY? Možná by se to dalo shrnout do věty – nadřazování vlastních představ nad život druhého člověka. Ano, známe to. A nejen ze společnosti, ze světa kolem nás. „Má to smysl?“

A do tohoto pocitu píše evangelista. Do pocitu nejistoty, jestli nabídka života v Ježíši Kristu má smysl. Má budoucnost. Ono nestačí říci – samozřejmě, že má. Odpověď skutečně nemůže být pouze verbální. To, o čem evangelista svědčí jako o Ježíšově nabídce, je něco víc. Svědčí o síle k životu. „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ Zároveň však upozorňuje, že rezignace na život, který Ježíš nabízí, je skutečně rezignací na život. Do zásadních pochybností zásadní slovo – bez kudrlinek. „Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.“

Až odtud, od slov zásadního povzbuzení i varování, můžeme přistoupit ke shrnutí, co vlastně naše služba jako ratolestí čerpajících sílu z kmene života, vlastně obsahuje. „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Evangelista Jan nepíše 2. díl svého spisu, ve kterém by otevíral pohled na působení Vzkříšeného Krista – ale nastavuje základní měřítko, podle kterého rozpoznat ovoce, které přinášejí ratolesti v jeho síle.

Ano, rozevírá ten pohled hodně do široka. Nechává nás stále znovu zkoumat, co to vlastně znamená „milovat se navzájem“ v Ježíšově duchu. Prostě proto, že se ocitáme v nových situacích, v nových kontextech, s novými zkušenostmi. V tom se mi líbí Lukášovo svědectví v knize Skutků apoštolů – tam se vyrovnávají první křesťané právě se situacemi, se kterými zatím neměli zkušenost. Možná přesnější by bylo mluvit o této knize jako o knize působení Vzkříšeného, který učí člověka rozpoznávat dopady onoho „milujte se navzájem“. A tak před námi Lukáš otevírá tu nejzásadnější roztržku první církve. Kdo a jakým způsobem se smí stát součástí Kristova lidu. Na tvrdo řečeno – kdo má právo na život, který oni sami dostali darem.

Dnešní 1. čtení z 10. kapitoly Skutků mělo být podstatně kratší. Ale já jsem poprosil o přečtení celého oddílu, abychom si mohli projít evangelistovo vyznání, k čemu vede působení Vzkříšeného. Tedy – působení Ducha svatého. Ve stručnosti bychom mohli tento oddíl nazvat hroucení hradeb a zazpívat si k němu píseň „Jozue ten porazil Jericho“. Evangelista si dává hodně záležet, abychom si všimli, že ta osvobodivá scéna se odehrává s Božím souhlasem – nebo lépe v Boží režii. Že ono „milujte se navzájem“ rozhodně obsahuje „přijímejte se, přejte jeden druhému život“. Prostě proto, že nás všechny přijímá, nám všem přeje život, Pán Bůh. A doložil to v životě, smrti a vzkříšení Ježíše z Nazareta. Moc se mi líbí závěr tohoto oddílu: „Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tu Petr prohlásil: „Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?“ A dal pokyn, aby byli pokřtěni ve jméno Ježíše Krista.“ Pán Bůh přijal všechny – navzdory všem rozdílům. Navzdory tomu, že nezapadali do náboženských představ. „Sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli.““ A Petrova reakce je kouzelná – když je přijal Pán Bůh, tak přece my nemáme právo mezi lidi a Boha stavět bariéry.

Kouzelná nabídka praktické aplikace výzvy „milujte se navzájem“. Krásné ujištění, že to má smysl. Že má smysl se pokoušet žít v Kristově síle jako našeho kmene. Protože smíme věřit, že ta nabídka síly k životu není iluze, ale realita nejen našich životů. Amen.

Píseň: 678 Jeden Pán, jedna víra

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane, s vděčností využíváme Tvé nabídky a odevzdáváme druhé i sebe do Tvé milostivé náruče.

Pane Bože, vzpomínáme v těchto dnech na ty, kdo bránili svět, ve kterém by měli naději lidé napříč různými národy, rasami, sociálním zařazením, náboženstvími. A položili při této obraně život. A my Tě v tuto chvíli úcty a vděčnosti chceme poprosit o posilu pro všechny, kdo se o uskutečnění takového světa snaží. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kdo se snaží zachraňovat život uprostřed nenávisti. Prosíme za všechny ty, kteří nabízejí lidskou důstojnost ve světě náboženského a ideologického fundamentalismu. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za lidi, které ničí válka a hlad. Prosíme za ty, kdo hledají naději nového domova. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Chceme Ti dnes odevzdat Tvou církev. Prosíme, daruj nám víru. Daruj nám vytrvalost stále znovu naslouchat Tvému Slovu, stále znovu se snažit poznávat Tvou přítomnost v našich životech. Prosíme, abychom naději naší víry byli schopni promítnout do pomoci a povzbuzení lidem kolem nás. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za život našeho sboru. Prosíme, buď přítomen svým Duchem svatým a veď si nás k úkolům, které jsi pro nás připravil. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, provázej nás v našich rodinách. Uč nás vzájemně si naslouchat a být si pomocí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, vyslyš naše tiché díky i prosby.

V tuto chvíli k Tobě chceme volat se všemi, kdo touží po životě:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 368 Ó tvůrce, Duchu svatý, přijď

Poslání: Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Ř 8,38n

Požehnání: Bůh dej, aby vám v temnotách zazářilo jasné světlo.

Bůh dej, aby vás ve smutku potěšilo pravé slovo.

Bůh dej, abyste na své cestě byli provázeni jeho blízkostí.

Píseň: 163 Hospodin sám národů Bůh