Uhříněves 30.5.2021 Mk 4,35-42 (Jiří Ort)

Uhříněves 30.5.2021

Pozdrav: Milé sestry a milí bratři, milí přátelé, vítám vás na bohoslužbě v Neděli trojiční a zdravím vás pozdravem: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.“

Amen.

Introit: Chci Tě vyvyšovat, můj Bože a králi, Tvému jménu dobrořečit navěky a navždy. Ž 141,1

Píseň: 66 Nuž pojďte a Bohu plesejte

Modlitba: Pane Bože, děkujeme Ti za dar svědectví. Děkujeme Ti za všechny, kteří přijali Tvé pozvání k novému životu, kteří přijímají posilu evangelia o Tvém Synu a našem Spasiteli Ježíši Kristu. Jsme vděční za každé povzbuzení, za každé ujištění o tom, že již dnes nabízíš nový život. Že na nás je pouze to, abychom jej přijali, abychom se nechali naplnit vděčností a v poslušnosti Tvých dětí šli Tvou cestou svobody a zároveň služby.

Prosíme Tě, aby i naše životy, život tohoto sborového společenství byl posilou a povzbuzením pro lidi kolem nás. Abychom se i my stali svědky o Tvé milosti v Ježíši Kristu, která dává naději celému Tvému stvoření jako celku, ale také každému jednomu člověku kolem nás. Amen.

Čtení: Ž 23

Píseň: 500 Já chtěl bych, Bože můj

Text: Mk 4,35-41

Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh. (Psa 42:12 CEP)

Je to krásný text z žalmu 23. Vyznání, které nás potěší a povzbudí. Těší nás, když se smíme setkat s člověkem, který takto vyznává, že jeho život je v Božích rukách. Když slyšíme vyprávět o takových lidech. Vzpomínám na ty, kdo tento žalm milovali a společně jsme ho říkali jako modlitbu při přijímání eucharistie v jejich domovech nebo v nemocnici. Jakoby to i v nás probouzelo stejnou důvěru, stejnou sílu k vyznání. Ale zároveň jsme zaskočení v konkrétních situacích vlastní neschopností takového vyznání. V úzkostech z důvodů osobních nebo celospolečenských. Velice silně k nám právě do takových situací promlouvá příběh z Marková evangelia, příběh o utišení bouře.

Když se podíváme do předcházejících textů v Markově evangeliu, uvidíme, že i ten náš dnešní je součástí „výuky“ učedníků. Chcete-li, výuky církve. I naší výuky. Ve 3. kapitole jsou učedníci vysláni s pověřením: „Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy.“ Ale to, že už je Ježíš vyslal, to prostě ještě neznamená, že to všechno v pohodě zvládnou. A tak je Ježíš učí. Učí je chápat to, s čím přichází, s čím ho Pán Bůh poslal za člověkem. Učí je chápat slovo naděje. Když pronese krásné podobenství o rozsévači, podobenství o království Božím, musí si vzít učedníky stranou a snaží se jim toto podobenství znovu vysvětlit. Říká: „Nerozumíte tomuto podobenství? Jak porozumíte všem ostatním?“ To říká těm, které už vyslal. A že to není jen tak, jestli Ježíšova slova pochopíme a uchopíme pro svůj život, je zřetelné právě v příběhu o utišení bouře.

Kdysi jsme na mládeži ve Vršovicích probírali tento příběh. Program měl náš Kuba a po přečtení textu se zeptal, z čeho my máme strach. Už si nepamatuji odpovědi, které zazněly – kromě jediné. Jeden hoch odpověděl, že on nemá strach z ničeho, protože má v srdci Ježíše Krista. Uvědomil jsem si, že to je ukázková výpověď člověka, který ještě neví, co to strach je. Že se pohybuje v zajištěné bublině a z náboženském obláčku shlíží na realitu, která ho míjí. Že si ještě neuvědomuje sílu obav o blízkého člověka. Stručně - že je ještě na souši a Ježíš ho nevzal s sebou na jezero. Byl jsem mu vděčný za jeho tvrzení, protože jím vlastně shrnul stav učedníků před vyplutím. Ještě mu Ježíš neřekl „Přeplavme se na druhou stranu“. Bezesporu, slyšel o Ježíšovi. Slyšel vyprávět jeho podobenství o Božím království. Nadchlo ho – úplně stejně jako učedníky. Úplně stejně jako každého, kdo Ježíšovo kázání měl možnost slyšet. I když Ježíšovy důrazy mnozí označí jako nesmysl, tak v každém přece jen někde hluboko dříme myšlenka, že kdyby to fungovalo, tak by to bylo hezké. Docela rád bych se s tím hochem znovu setkal a popovídal si s ním. Trochu problém je, že byl z Německa.

Ježíš učedníkům říká „Přeplavme se na druhou stranu“. A následuje zajímavý obrat – učedníci ho vzali na loď a vyrazili. Přichází změna subjektu vyprávění. Učedníci Ježíše vezou lodí na druhou stranu. A plují. A spolu s nimi mnohé další lodě. Jsme zváni na plavbu životem, najednou je zřetelné, že se chyba může vymstít, najednou je zřetelné, že ty nezvládnutelné mocnosti v našem životě mohou být velice reálné. Ten obraz příběhu o plavbě po velké vodní ploše byl a stále je velice výmluvný. Bezbrannost, vydanost člověka.

Uvědomujeme si, že mocnosti jsou skutečně mocnostmi. Přichází bouře a najednou se ukazuje, že hrdinná slova o tom, že máme Ježíše v srdci a nemáme z ničeho strach, jsou jen slova. Ono to nejde tak rychle, jak by člověk chtěl. Nejde si říct – znám Ježíše z Nazareta a proto už neznám strach. Jsem někde jinde než ostatní lidé. Mě se už bouřka netýká – ta se týká těch ostatních, ale na naší lodi je Ježíš. A ono to tak nebylo. A ani to tak není. Je to velice tvrdé upozornění na pokušení náboženského titánství, na pokus vydělit se ze života, oddělit se od ostatních lidí. Na pokušení přestat být člověkem. Ale zároveň je to veliké povzbuzení pro nás všechny, kteří ten strach známe. „Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.“ Životní situace, kterou každý z nás zná. Strach ze zítřka, strach z toho, co přijde, protože už nemám sílu dál bojovat, už vlastně ani nemám představu jak. „On však na zádi lodi na podušce spal. I probudí ho a řeknou mu: "Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?"

To je exisenciální nejistota, nejistota - bolest víry, do které nestačí přijít s dětským tvrzením – mám v srdci Ježíše, já nemám strach. A přece s tím Ježíš vlastně přichází. Pohrozí větru a dešti a ony umlknou. A učedníkům vyčte, že mají malou víru. Jsme tedy někde úplně jinde, je to s naší vírou skutečně tak špatné? Skutečně bychom měli k bolestem životů našich i životů druhých přistupovat s nadhledem víry?

Žalmista vstupuje právě do tohoto našeho tázání a smutku, naší nedůvěry v Boží pomoc, vstupuje do naší bolesti a otázek. Vstupuje jako ten, který to zná, který často k Hospodinu volal a volá a prosí o pomoc. Který rozhodně není dokonalý. Však je tento žalm připsán Davidovi.

A právě pro toto lidství žalmisty tento žalm promlouvá. Právě proto ho máme tak rádi. Proto nám dává sílu k rozhodování v životních situacích, do kterých se dostáváme. Protože je to vyznání člověka, který prošel mnoha zkouškami a mnohým strachem a pochybením. Mohli bychom v tuto chvíli vzpomínat a děkovat za konkrétní lidi, kteří se k tomuto vyznání dokázali v životě propracovat a proto na nás měli a mají takový vliv.

Dnešní texty jsou povzbuzením, které máme slyšet. Ujištění o tom, že Hospodin má v Ježíši Kristu v ruce náš život. Nezávisle na tom, jak moc si to uvědomujeme. To máme vědět, to nám smí být povzbuzením. Tak i my můžeme být součástí oblaku svědků pro tento svět. Amen.

Píseň: 200 V Tvé síle, Pane Bože můj

Přímluvná modlitba: Pane Bože, náš Otče, vyznáváme před Tebou svůj strach. Vyznáváme nejistotu tváří v tvář cestě našeho Pána a Spasitele Ježíš Krista. Přiznáváme se ke chvílím, kdy stejně jako učedníci na lodi se i my bojíme, že na nás zapomněl. Ale Ty nás učíš rozpoznávat hodnoty Tvého království, které přinesl Ježíš. Učíš nás rozpoznávat Tvoji pomoc v našem životě. A tak nás povzbuzuješ k modlitbám za lidi kolem nás i celý svět.

Voláme k Tobě i dnes a odevzdáváme do Tvé milosrdné ruky všechny ty, kteří jsou na cestách. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme Tě za rodiny – za vztahy mezi partnery, mezi generacemi. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, kdo bojují s jakoukoliv závislostí. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme Tě za ty, kdo ztrácejí sílu a úkoly, které jsou před nimi se nezmenšují. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme Tě za všechny, kdo k Tobě hledají cestu, kdo hledají cestu svého života. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme Tě za církev. Prosíme, abychom jako Tví svědkové uměli odkazovat k Tvé pomoci v životě osobním i společenském. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za naši nemocnou společnost. Prosíme, abychom jako občané nepropadali skepsi a beznaději. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti každý v tichosti své díky a prosby.

Prosíme, vyslyš nás, když spolu se všemi křesťany k Tobě voláme jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 643 Když soumrak zháší světlo

Povzbuzení: Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: "Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. Zj 1,18n

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

Píseň: 183 K Tobě oči pozvedáme