Uhříněves 20.6.2021 Mk 4,26-34 (Jiří Ort)

Uhříněves 20.6.2021

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás všechny, kdo přicházíte s nadějí setkání s Boží milostí.

Introit: Hospodin je dobrotivý a přímý, proto ukazuje hříšným cestu.

Ž 25,8

Píseň: 614 Vzdávám Ti, Bože, chválu svou

Modlitba: Otče náš, děkujeme Ti, že všichni lidé, všechny národy smějí vědět, že je přijímáš. Že jsi ve svém Synu přišel za každým člověkem. Že každému nabízíš svoji pomocnou ruku, že každému nabízíš doprovod na jeho životní pouti.

Prosíme Tě, dávej nám, pokud jsme na cestě, podíl na radosti Tvého království, abychom nepropadli únavě a beznaději uprostřed lidské nespravedlnosti a trápení tohoto světa. Vždyť Ty sám nejlépe víš, jak nás naše starosti spoutávají, jak nás pronásledují i sem, kde stojíme před Tebou; jsme často tak uzavřeni do svých starostí, že nejsme schopni rozpoznat Tvé anděly, které nám posíláš se svědectvím o Tvé naději.

Prosíme Tě o Tvou osvobodivou přítomnost, když se zde modlíme, zpíváme, nasloucháme a mluvíme. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne odvěků navěky.

Amen.

Slovo dětem:

Píseň: 176 Někdo mě vede za ruku (BTS 10)

Čtení: Mk 4,26-34

Píseň: 440 Ozvi se, Pane můj

Text: 1K 3,5-9

Haleluja. Opět budu Bohu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh. Haleluja.

Je zvláštní, jak se mi neustále pletou pod nohy příběhy českých exulantů pro víru – ať už v Hernhutu, v dnešním Polsku (tehdejším Prusku) nebo v Berlíně – v Rixdorfu. Když člověk čte nebo naslouchá příběhům exulantů a jimi založených sborů, vždy to bere za srdce. Co to tam jen bylo? Co to v těch místech zůstává, že nás to oslovuje? Co to je v tom pokusu skupinek lidí, že ho nevnímáme jen jako další smutné tříštění církve, jen jako další ukázku toho, že se lidé spolu neshodnou, ale je pro nás inspirací a povzbuzením?

Má to určitě několik rovin a mohli bychom o tom hovořit každý dlouho. Já vyberu pouze jeden pohled, který mi připomněl náš text z Markova evangelia, který připadl na dnešní neděli v ekumenickém lekcionáři. Ježíšova podobenství růstu. Jsou krásná, lákají k tomu, aby se k nim člověk vracel. Zastavují nás uprostřed shonu a starostí, kdy máme pocit, že prostě nic nejde tak, jak by mělo jít. Znervózňuje nás to, zlobí nás to a bere nám to chuť do další práce, která se zdá být marnou. A najednou slyším slova Ježíše z Nazareta, který nás jimi jakoby bere za ruku a učí nás se dívat novýma očima: „Podívejte se, tak nepatrné se zdá být zrno – a stačí jej přitom pouze zasadit a ono vlastně bez našeho přičinění roste. Taková je v něm síla života. Podívejte se na hořčičné zrno. Je tak malé, že si ho pomalu ani nevšimnete, když ho máte na ruce – a přece z něj vyroste něco, co může být příbytkem nebeským ptákům.“

Nechávám se rád provádět, ale zároveň jsem plný pochybností. Vždyť o rostlinu se musím starat, aby nezahynula. A ten keř hořčice je nějak příliš nepatrný - je jenom slabým odvarem textu z proroka Ezechiele, kde Bůh vezme větévku vysokého cedru a zasadí ji, aby nesla plody a stala se nádherným cedrem. Pak pod ní budou hnízdit ptáci všeho druhu. Budou hnízdit ve stínu jeho ratolesti. Mohutný, majestátní libanonský cedr. To se mi líbí, je to krásná představa. Pevná, jistá. A do toho Ježíš přichází s obrazem dvoumetrového hořčičného keře. Má rostlina bez mé pomoci šanci? Je možné, aby v ní byla taková síla? Je prostor, který nabízí obyčejný hořčičný keř skutečně prostorem, kde je možné nalézt útočiště?

Nepatrnost, zranitelnost, nenápadnost síly života. Smysl života těch, kteří jsou těmi slabšími, kteří jsou zranitelní, příliš bez-mocní, aby něco mohli změnit. Vrtá mi to hlavou, dívám se kolem sebe, promýšlím zkušenosti vlastního života. Myslím na lidská přísloví o malých počátcích a stále si nejsem jistý. Ono když se mluví o malých počátcích, tak je jakoby předem řečeno, že se člověk posune k výjimečným koncům. Ale je příliš mnoho lidí, u kterých to neplatí. Nevím, co s tím. Markův příběh jakoby s mým tápáním počítal. V tuto chvíli není možné se zastavit. Nejistota bude vždy silnější. A tak Ježíš bere učedníky stranou a vysvětluje. Má-li člověk udělat další krok, nemůže se rozhlížet pouze po svých zkušenostech, nemůže se zastavit na příbězích, které se otevírají v rovině jeho života. Musí se otevřít jiné zkušenosti. Zkušenosti, kterou nabízí ve svém příběhu Ježíš z Nazareta.

4. kapitola Markova evangelia, která je plná Ježíšových podobenství, vstupuje do lidské zkušenosti, do lidské skleslosti a beznaděje. Do bezradnosti tváří v tvář tomu, že to, co přinesl Ježíš z Nazareta, nějak nefunguje. Je zřetelné, že tato bezradnost je nadčasová. Ne náhodou církev vybrala tento text, ne náhodou na neděli ode dneška za měsíc připadá text o rozsévači. I my dnes známe problém nejistoty, jestli Ježíšova zvěst funguje. Stručně řečeno – máme problém s pochopením a přijetím ukřižování a vzkříšení. O to jde v dnešním podobenství. Proto musíme odejít stranou za Ježíšem, aby nám to vysvětlil. Tato podobenství jsou totiž o Ježíšově příběhu. Jsou christologická.

Dokud toto nepochopíme a nepřijmeme, nemá sbor, nemá církev budoucnost. Protože nemá základ. A rozhodí ji kde co. Vnější tlaky, existenční nejsitota, vnitřní nesvornost. Lekající se, ustrašená, svárlivá církev, která se soustředí na počty a která pak zapomíná na to, v čem je ukotvená, nemá co říct. O tom mluví i apoštol Pavel ve svém listě sboru do Korintu. Vlastně připomíná toto podobenství hned na počátku svého listu. „Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst.”

Najednou jsme zpátky v exulantských osadách. A začínáme si uvědomovat, co nás k nim tak přitahuje. Jakoby nám tato společenství postavila před oči odpověď na otázku co s tímto Ježíšovým podobenstvím. Co s jeho výkladem. Co s křížem a vzkříšením. Ve chvíli, kdy se trochu zmateně rozhlížím a ptám se, co tedy se životem pod zorným úhlem té nové lidské a přece Boží zkušenosti, kdy se ptám, jak věřit, jak žít s Bohem, vidím před sebou prostou odpověď malých společenství naplněných nadějí. Odpověď obyčejného lidského života, který se otevírá druhému člověku a zároveň Bohu. V pokoře, v klidu a jistotě, protože v ukotvenosti Božího zaslíbení. Najednou tu není roztěkanost a fanatismus zoufalé touhy spasit celý svět, ale obyčejná každodenní modlitba a drobná služba, které Pán Bůh dává růst, aby přinášela nečekanou žeň. Najednou v upřímném zájmu o konkrétního druhého člověka, v osobním, životním svědectví vděčnosti za Boží naději vzkříšení, se vytváří prostor pro život. Sice pouze pod zcela obyčejným hořčičným keřem, který se nemůže měřit s libanonskými cedry - ale pod tímto keřem se ukazuje být prostor pro nečekané množství těch, kteří hledají život.

V této pokorné jistotě najednou vzniká Boží stavba, kterou se smíme stát i my. Tak, jak o tom mluví apoštol: “Vy jste Boží pole, Boží stavba.” Základ této stavby nemůže nic ohrozit. A proto jsme sem dnes přišli i my, abychom přijali posilu pro život z tohoto pramene víry, naděje a lásky. Přišli jsme sem, abychom se společně radovali z toho, že i my se smíme stát svědky evangelia. Svědky o kříži a vzkříšení. Amen.

Píseň: 684 Učiň mne, Pane, nástrojem

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane, jsme nešťastní, jsme zoufalí, protože až příliš často nevíme, jak bychom se měli chovat jako svědkové Ježíše z Nazareta, který zemřel za člověka, který je zachráncem, Spasitelem, dárcem života. Nevíme si rady, jak naplňovat svědectví o kříži a vzkříšení.

A tak Tě dnes chceme prosit, abys nám ukazoval ty, za kterými nás posíláš, abys nás učil naslouchat, abys nás učil mít pro druhé čin i slovo povzbuzení. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme dnes za ty, kteří jsou vyčerpaní, kteří jsou unavení a nevidí před sebou perspektivu života. Prosíme, uč nás být nablízku těm, kteří jsou unavení. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za nemocné. V našich rodinách, v tomto sboru, v našem okolí. Prosíme konkrtétně za sestru Votavovou. Prosíme, ukazuj nám, jak povzbuzovat tam, kde nemoc bere sílu k životu. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za lidi, kteří jsou zašlapáni na dno společnosti. Ať už vlastní vinou nebo vinou společnosti. Prosíme za ty, kterým hrozí exekuce. Prosíme za ty, kdo nemají kde bydlet, protože je pro ně byt příliš nedostupný. Prosíme za ty, kdo nemohou najít z nejrůznějších důvodů práce. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, uč nás být svědectvím o jednotě v různosti. Uč nás svědčit svému okolí, že právě v pomoci druhým se setkáváme navzdory názorovým rozdílům. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, prosíme, proměňuj naše srdce, dávej nám odvahu, abychom se v odvaze dokázali přimlouvat za ty, kteří hledají nový domov, protože ten jejich zničila válka a hlad. Za to Tě, Pane, prosíme.

Voláme k Tobě nyní každý svoje tiché díky a prosby.

Vyslyš nás, prosíme, když se na Tebe obracíme spolu se všemi, kdo touží po životě:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 447 Tobě, Bože, děkujeme

Poslání: A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhoní pro den Kristův, plni ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.

Fp 1,9-11

Požehnání: Sám pak Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši a tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pana Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. Amen.

1Te 5,23n

Píseň: 487 Amen, Otče, rač to dáti