Uhříněves 18.7.2021 Mk 6,30-34 (Míra Šulák)

Uhříněves 18. 7. 2021

2.Sam 7, 1-14; Mk 6, 30-34 . 53-56 Miroslav Šulák

Introit: Matouš 11:28-30

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží."

Píseň: S 356 Už svítá jasný bílý den

Čtení: 2.Sam 7, 1-14

I stalo se, když král sídlil ve svém domě a Hospodin mu dal odpočinek od všech jeho okolních nepřátel, že řekl král proroku Nátanovi: Pohleď, já sídlím v cedrovém domě a Boží truhla sídlí pod stanovou plachtou. Nátan králi odpověděl: Jdi a učiň vše, co máš na srdci, protože Hospodin je s tebou. Oné noci se

však stalo Hospodinovo slovo k Nátanovi: Jdi a řekni mému otroku Davidovi: Toto praví Hospodin: Ty mi chceš postavit dům, abych v něm sídlil? Vždyť jsem nesídlil v domě ode dne, kdy jsem vyvedl Izraelce z Egypta, až dodnes, ale přecházel jsem ve stanu jako příbytku. Ať jsem přecházel se všemi Izraelci kudykoli, řekl jsem snad některému z izraelských kmenů, kterému jsem přikázal pást můj lid Izrael: Proč mi nepostavíte cedrový dům?

A nyní toto pověz mému otroku Davidovi: Toto praví Hospodin zástupů: Vzal jsem tě z pastvin,od chovu ovcí, abys byl vévodou nad mým lidem, nad Izraelem. Byl jsem s tebou, kamkoli jsi šel, a vyhladil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Učiním tvé jméno velké, jako je jméno velikánů na zemi. Nachystám pro svůj lid Izrael území, zasadím ho, bude bydlet na svém místě a nebude se již třást. Bídáci ho nebudou již pokořovat jako na počátku, ode dne, kdy jsem ustanovil soudce nad svým lidem Izraelem. Dám ti odpočinek od všech tvých nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že on postaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a ulehneš

se svými otci, dám po tobě povstat tvému potomku, který vyjde ze tvých beder a upevním jeho království. On postaví dům pro mé jméno a upevním jeho královský trůn navěky. Já budu jeho otcem a on bude mým synem.

Píseň: S 408 Ženeme se sami v sobě moudří

Modlitba:

Text: Mk 6, 30-34 . 53-56

Apoštolové se shromáždili k Ježíšovi a oznámili mu všechno, co činili i co učili. Řekl jim: „Pojďte vy

sami stranou na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Mnozí totiž stále přicházeli a odcházeli, neměli

ani čas se najíst. Odjeli tedy v lodi do ústraní na opuštěné místo. Mnozí je uviděli odjíždět a poznali je;

seběhli se tam pěšky ze všech měst a předešli je. Když vystoupil a uviděl veliký zástup, byl nad nimi hluboce

pohnut, protože byli jako ovce, které nemají pastýře. A začal je učit mnohým věcem. Když se přeplavili

k zemi, přišli do Genezaretu a tam zakotvili. Jakmile vystoupili z lodi, hned jej lidé poznali. Oběhli celou tu

krajinu a začali na lehátkách přinášet nemocné tam, kde slyšeli, že je. A kamkoli vcházel do vesnic nebo do

měst nebo do statků, kladli nemocné na tržiště a prosili ho, aby se směli dotknout aspoň třásní jeho šatu,

a všichni, kdo se ho dotkli, byli uzdravováni.

V textu, který připadl na dnešní den podle ekumenického lekcionáře, jsme četli o králi Davidovi,

který prožívá jakousi dovolenou. Chtěl bych se proto v dnešním zamyšlení podívat na různé

významy odpočinku a jak lze odpočinek vnímat.

I my máme nyní období prázdnin, kdy si mnoho z nás bere volno ze zaměstnání. Pro mě jako

učitele jsou prázdniny obdobím, kdy mohu zhodnotit, co se ve školním roce zdařilo, kde jsem

chyboval, mohu prostudovat zdroje a inspirace od kolegů, které jsem za ten rok posbíral, promyslet

podněty od dětí a rodičů a celkově si uspořádat myšlenky na nadcházející rok. Samozřejmě se mohu

věnovat rodině, kterou jsem předtím asi trochu zanedbával. Věřím, že to podobně prožíváte i mnozí

z vás, sestry a bratři. Včera jsme se vrátili ze sborové dovolené na Vysočině. Chtěl bych moc

podělovat Liborovi, který místo i aktivity bezvadně naplánoval. Měli jsme příležitost spolu hodně

hovořit, i přemýšlet nad Ježíšovými slovy. Také jsem si uvědomil, že najednou máme čas na to,

abychom se podívali kolem sebe – možná zahlédneme ze sedla bicyklu, jak jim to tuhle na zahrádce

pěkně všechno roste, jak to mají tu i onde pěkně upravené. Často také zavítáme na bohoslužby v

jiných sborech a vidíme tam třeba, kolik chodí lidí, jak se jim daří oslovovat své okolí nebo

pomáhat, prostě když se pak vrátíme domů, přemýšlíme, co z těch věcí by se dalo realizovat i kolem

našeho domu nebo v našem sboru. Když se kolem sebe podíval David, zastyděl se za to, jak vypadá

Boží dům, připadalo mu to nedůstojné. Už považoval za nedůstojné, že jako král Božího lidu sídlí v

dřevěné boudě a že Schrána Úmluvy dlí pod plachtou ve stanu.

Máme starost o to, aby byl náš kostel důstojný, dali jsme do toho i hodně úsilí, hodně nám v tom

pomohlo i město, jsme za to jistě vděčni. Ale je ten vnější obal opravdu to nejdůležitější? Tedy jinak

– máme jistě také starost o církev, jestli je dostatečně vidět, jestli se dostatečně zřetelně vyjadřuje ke

všem společenským tématům, zda je přitažlivá pro mladé. A co bohoslužby, co máme jako

jednotlivci dělat, aby lidé chodili do kostela, tak jak jsme třeba byli zvyklí?

Hospodin Davidovi vzkazuje: Ty mně chceš postavit dům, abych v něm sídlil? Jako by tu říkal,

Davide, člověče, chvilka klidu, a už máš roupy. Copak já jsem po někom z vás chtěl, abyste mi

stavěli dům? Připomíná skrze proroka Nátana Davidovi, že přeci po generace má svatostánek pod

plachtou. Jen ať si David vzpomene, jak naopak převáželi svatostánek s sebou na bojiště. A jak jim

to pomáhalo. A dodává: Davide, odpočívej, víš, já si chci mezi lidmi postavit dům, v kterém budu

přebývat, ale bude podle Božího plánu, ne podle Davidova.

Odpočinek slouží také k tomu, aby si člověk znovu v hlavě přerovnal, co to znamená, být

křesťanem. Máme čas číst, rozjímat, pro mě osobně je strašně důležité občas na pár dní vyrazit a

toulat se o samotě přírodou (přiznám se, že bez toho nemohu být). Neznamená to však, že člověk je

křesťanem, když má volno. Ono to ani nejde rozdělit, aby byl člověk křesťanem jen když má

takříkajíc padla, a jindy ne, nebo zase obráceně. Musí to tam být přece pořád, v tom smyslu, jak

člověk přijímá život. To se nedá někde odložit, pověsit na hřebík. Víra zároveň není něco, co by nás

mělo nějak zatěžovat, od čeho bychom si potřebovali odpočinout. Naopak, víra je nerozlučně spjata

s nadějí a láskou, a společně s nimi je pramenem živé vody. A je úplně jedno, jestli jsme v práci,

doma s dětmi, s kamarády v hospodě nebo na dovolené. Tady se myslím dostáváme k dnešnímu

evangeliu.

Ježíšovi učedníci přicházejí k mistrovi (jako my někdy přicházíme v neděli do kostela), a ukazují,

co kdo dělal, jak kdo z nich sloužil, jak mu to šlo nebo nešlo. Jak jsme četli, neměli ani čas se najíst.

Snaží se ze všech svých sil. Vídám to u našich evangelikálních bratří a sester, že někdy otročí

službě. A mnozí – podobně jako i někteří kolegové ve vzdělávání – nakonec vyhoří. Ale Ježíš svým

učedníkům říká: pojďte stranou a odpočiňte si, já to vezmu za vás. Nepracujte ze svých sil, ale

nechte to na mně, dejte mi prostor, abych mohl působit. Tady vidím snad nejen pro sebe velkou

výzvu, v tomto odpočinutí evangelia: Nesnažme se všechno dělat vlastními silami a až když už

jsme na dně, tak hledat Boží pomoc. Ježíš je tu stále a my mu můžeme denně v modlitbách

odevzdávat své starosti, svá rozhodnutí. Přicházejme hned zrána před Hospodina a pozvěme ho, aby

byl ve všem s námi. A nemusí to být vždy vyřčeno. Vždy jsem obdivoval lidi, kteří „žili v

modlitbě,“ všechno, co dělají, je jaksi přirozeně v naprostém odevzdání a důvěře v Boží přítomnost

a Boží pomocnou ruku.

Píseň: S 122 Jen Bohu věř

Uvědomuji si, že i jako učitel a rodič mám na výběr: buďto se budu snažit své dítě aktivně uchránit

přede všemi riziky, se kterými by se mohl potenciálně v životě potkat a odstřihnout je od reálního

života, nebo ho na ta nebezpečí poctivě připravím, ale s vědomím, že jeho život je stejně v Božích

rukou. Ten první přístup by byl samozřejmě podložen například tím, že jsem měl v oddílu kluka,

který měl celou půlku těl seškvařenou, protože na něj přeskočil plamen z grilu, na Hrádečku u

Netolic chodím často kolem pomníčku holčičky, která se zřítila ze skály během táborové hry, v

televizi vidím zprávy o dětech unesených na cestě ze školy, a tak bych mohl pokračovat. Viz

pohádka o Šípkové Růžence. Přesto volím, jistě, důkladnou přípravu, ale – nakonec odevzdání plně

prožitého života v důvěře Pánu Bohu, protože i kdybych se snažil sebevíc, já Bůh nejsem.

Odmítněme život ve strachu. Strach vede ke spolehnutí se na vlastní síly. Král David to možná

chápal tak, že důstojný chrám postaví jeho syn, a tak se také stalo. Ale přesto netrvalo dlouho a ten

nádherný Jeruzalém srovnali se zemí. Nebyl to ten věčný Boží dům mezi lidmi, který prorokoval

Nátan. Ten postavil až Ježíš, a to zcela jinak, než by si býval kdo z lidí dokázal představit. V Ježíši

Kristu se Bůh stal člověkem a ukázal nám, že se s ním můžeme setkat tváří v tvář ve společenství s

lidmi, ať už v kostele, kolem stolu Páně, nebo v zaměstnání či v rodině. Z evangelia poznáváme, že

naším úkolem jako křesťanů je vytváření a rozvíjení vztahů. Vztahů mezi lidmi a také vztahu

jednotlivých lidí k Bohu. Lidské společnosti i církevní instituce kultivují mezilidské vztahy zákony,

předpisy a nařízeními. Přesto je naprosto zásadní, abychom nespoléhali na instituce, ale pečovali o

svůj vztah k Bohu a lidem každý ve svém srdci.

Ježíš nás zve k sobě, do prostředí Lásky. Ta je tím nejlepším základem pro vytváření vztahů. A

nejde jen o lásku člověka k člověku, nýbrž, a snad především, o lásku člověka k Bohu, a ta

upravuje vztah k celému Jeho dílu - k lidem, k živé i neživé přírodě. U Ježíše Krista, ve světě lásky,

ztrácejí břemena – starostí, úkolů a povinností, předpisů a nařízení – svou tíhu, mizí, Ježíš je bere na

sebe. Dává nám odpočinout. On přišel, aby ze světa, z lidí, z nás, sňal břemeno hříchu, aby

vytvořil prostor svobody k lásce a z ní vyplývající službě druhým, která není břemenem,

nýbrž důsledkem lásky.

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na

sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým

duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží."

A v této svobodě spojené s touhou být s Ním, naším Pánem a Spasitelem, můžeme přicházet do

shromáždění církve, i s nadějí, že se takové shromáždění může stát místem setkání s Kristem pro

Ty, kdo ho ještě neznají a neuslyšeli Jeho pozvání.

Amen.

Píseň: S 228 Ó Pane můj, nenech mě být

Přímluvná modlitba:

Závěr: Filipenským 4, 4-7

Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.

Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.

A pokoj Boží, který převyšuje každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Amen.

Píseň: S 399 Zpívám, Pane, meč v ruce mám!