Uhříněves 22.8.2021 Am 7,7-15 (Jiří Ort)

Uhříněves 22.8.2021

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás ve společenství, kde nás spojuje naděje Boží přítomnosti.

Introit: Hospodine, utíkám se k Tobě, kéž nikdy nejsem zahanben! Ž 71,1

Píseň: 71 sl.1-4 V Tebe doufám, Hospodine

Modlitba: Pane, náš Otče, chválíme Tě a děkujeme Ti. Za tento den, do kterého jsme se směli probudit. Za to, že jsme směli přijít do společenství Tvého lidu, ve kterém nám otevíráš oči pro své dary v našich životech. Ve kterém nám otevíráš srdce a my se znovu učíme rozpoznávat, že jsi s námi. Tady a teď, ale i v každou chvíli našich všedních dnů. V setkáních s druhými lidmi, v zázraku přírody, ale i v konfliktech a trápení.

Chceme Ti poděkovat, že před námi otevíráš svůj život, který jsi pro nás připravil. Život uprostřed Tvého stvoření, život naplněný Tvou přítomností v Ježíši Kristu. V tom Ježíši z Nazareta, který přinesl do tohoto světa hodnoty Tvého království, svět ho odmítl, ale Ty ses k němu přiznal, vzkřísil jsi jej.

Z toho se radujeme, za to především Ti děkujeme a vzdáváme Ti chválu.

Amen.

Čtení: Mk 6,19-29

Píseň: S188 Vostnatej drát (673 Dej odvahu včas slyšet)

Text: Am 7,7-15

Haleluja. Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy jeho chvála. Haleluja. Ž 34,2

Prorok Ámos přichází se slovem soudu. Máme před sebou prorocký text. Hospodin stojí na hradbách a v ruce drží olovnici. Vím, každý z nás víme, že je to potřeba. Vždyť to kolem sebe vidíme. Že je nutné, aby zaznělo slovo, které upozorní, že není možné žít jen pro sebe, pro své sobecké záměry. Vidíme situaci kolem nás a není nám až tak nepříjemná představa, že by zaznělo tvrdé slovo představitelům společnosti. A nejen jim. Všem těm, kteří si nedělají hlavu z toho, jestli někomu ublíží. Je to potřeba a my držíme palce těm, kteří s tímto slovem přicházejí. Cítíme, jak v nás roste rozhořčení vůči všemu, co se nám v životě nelíbí. Co je jinak, než by mělo být. Jen ať to všichni slyší! Ať to slyší Herodes z úst Jana Křtitele – takto se nemá žít. Zdá se to všechno jasné. Vidím, jak se před očima rozpadají hodnoty, které by měly být základem života. A vidím, jak se společnost v postavě Heroda staví k tomuto slovu rozpačitě a v posledu přece jen negativně. Jak chce vše zamést pod koberec a vše bagatelizovat – až se jí to začne vymykat z ruky. O to víc se mě zmocňuje zloba – jen houšť milý proroku. Tvé slovo je zapotřebí. Zlobím se – a najednou mě přepadá úzkost. Právě z té zloby. Jak snadno může převážit. Zloba na ty, kteří všechno ničí, na ty svévolníky, kterým všechno prochází. Ale i na ty, kteří selhali a selhávají a přitom nevědí kudy dál. Ta bezmoc, když o tom slyšíme vyprávět, ta zloba, když nevíme, kudy z toho ven. Stáváme se součástí všudypřítomné zloby. A tak se jim to nakonec daří. Těm, kteří využívají napětí a strachu a nenávisti. Přidají ještě jeden, náš článek, ke svému řetězu nenávisti. Jak těžký je úděl toho, který vidí a není mu lhostejné všechno zlo kolem nás.

Je z toho cesta ven? Lekám se prorockého textu, který je tvrdý. Lekám se sám sebe. Lekáme se vlastní zloby. Najednou se mi do tohoto tématu nechce. Uvědomuji si, jak neprorocky jsem nastaven. Vidím problémy a nejsou mi lhostejné. Trápí mě mnohé vztahy – vztahy mezi lidmi, neschopnost komunikace, která se odráží tak bolestně v rozpadu rodin, vztahy uvnitř společenství církve. A nechce se mi do toho plést zlobu, kterou ve mně probouzí všechny ty nešvary, kvůli kterým tu prorocké texty jsou. Zdá se mi, jakoby mě tento text odváděl od toho, co mě trápí. Ale tento text tu je, tak necouvnu. Musím ho nechat mluvit a promýšlet, co chce říci mě i nám. Ve vší své sršatosti a náročnosti.

Tak tedy naslouchejme, procházejme tyto texty krok za krokem. Riskujme tu zlobu. Moc dobře víme, že je iluzí si myslet, že vše je namířeno pouze na Heroda a Jeroboáma i s jeho veleknězem Amasjášem. Vidím zneužití moci, vidím bezohledné odmítnutí jakéhokoliv omezení v osobním životě, vidím kult ideologie, který je ze všech stran zabezpečený proti kritice. Vidím zástupce nejrůznějších typů moci včetně náboženské, vidím nás, vidím sebe. A moc dobře vím, že Bible není mrtvá kniha, která vypráví o lidech kdysi dávno a mě se netýká. Prorocké slovo dovnitř Božího lidu. Není to jenom kritika nešvarů kolem mě - i já mám odpovědnost, i mě je určené. A znovu je mi úzko. Hospodin stojí na hradbách. Nevím na jakých, ale představuji si, že to je bezpečí, ke kterému se upínám. Jistota, kterou jsem si vybudoval. A najednou na této jistotě stojí Hospodin. Nelíbí se mi ta představa. Hned dvojí leknutí mnou projelo – jednak se nemohu přiblížit k těm jistotám, které možná nemluvily o věčnosti, ale byly tady a já se jich mohl dotknout, opřít se o ně. A teď je s tím utrum. A jednak – ten, kdo na té hradbě stojí, se netváří kdovíjak přívětivě. Alespoň tak se mi to zdá. Vždyť drží v ruce olovnici – tedy měřidlo, které jasně odhalí každou nerovnost, křivost, chybu. A já moc dobře vím, že těch nerovností u mě odhalí jen což. Jsem zaskočený – představoval jsem si Hospodina jinak. Potřeboval bych podat ruku, povzbudit – a teď přísný pohled, olovnice, slovo o soudu. Ne, není to slovo pouze do společnosti. Těm druhým.

Chápu Amasjáše, že se na Ámose zlobí. Protože on boří. A to bolí. A Ámos boří tvrdě.

Zvláštní kouzlo a riziko prorockých textů. Raději bych se vrátil ke starostem, které mě trápí. Jak pomoci, jak povzbudit. Tolik lidí to potřebuje. Copak to Ámos nevidí? Copak to nevidí Hospodin z těch hradeb? Co asi vidí? Zjevně vidí Heroda, vidí Jeroboáma i Amasjáše, vidí tento svět a zlobí se. Rozhněvaný Bůh. Hospodin, ze kterého jde strach. Víra, ze které jde strach – víra jedné pravdy prorokova Boha.

A najednou jsem uviděl jiné posluchače. Promluvil ke mně text zamyšlení nad jiným biblickým veršem, kde autor vzpomíná na jeden seminář, kde plamenně odmítal Boha bojujícího. A dostalo se mu velice emotivní odpovědi: „"Dáváte přednost veršům o míru, protože jste nikdy nepotřebovali Boha bojovníka." Byl jsem vyveden z míry. Můj spolužák byl koptský křesťan z Egypta, jehož domácí kostel se stal terčem teroristického útoku. Potřeboval se modlit k Bohu, který za něj bude bojovat a ochrání jeho rodinu a kostel před újmou. Začal třídě vyprávět o egyptských muslimech, kteří se na Štědrý den objevili, aby kolem svatyně vytvořili lidský štít a chránili kostel před dalšími teroristickými činy ve sváteční den.“ A najednou jsem uviděl i já. Posluchače, kteří zoufale hledí, jestli se jich někdo zastane. Kteří doufají, že Pán Bůh slyší a zastává se slabých. A Hospodin, Bůh Izraele a Otec našeho Pána Ježíše Krista, je vidí. Vidí je z hradeb zbudovaných podle olovnice. Vidí ty, kterým bylo ublíženo. Ty, na které nikdo nebere ohled. Ty slabší, kteří musí mlčet, protože si netroufnou něco říct. Ty, kteří mají strach. Ty, kteří hledají smysl života a jsou zmatení, nemohou najít oporu. A najednou zní to slovo z hradeb úplně jinak: „Nejste sami. Pán Bůh je s vámi. To, co se vám děje, není v pořádku a je potřeba, aby to zaznělo. A aby to zaznělo pěkně hlasitě. Hospodin, váš Bůh, vás neopustí ve vaší bídě. Oslovuje své anděly, aby vám přišli na pomoc, abyste nebyli sami. Abyste mohli zažít naději od Hospodina.“

Ano, najednou lépe rozumím prorockým textům. Ale přesto se jich lekám – jsou až příliš snadno zneužitelné. Protože mluví o jedné jediné pravdě, která byla zjevena konkrétnímu člověku a ten ji vyřizuje. Nebo ne? A tady zaznívá další text. K textům, které jsme četli, totiž patří podle ekumenického lekcionáře ještě jeden. Nečetli jsme ho – nechal jsem ho pěkně na konec. „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.“ Slovo hymnu listu do Efezu. Slovo, které nic neubírá z nároku na naši službu Božích svědků, Božích andělů, ale zároveň mě i nás všechny ujišťuje, že si ten Hospodin, který stojí na hradbách s olovnicí v ruce, rozhodně nemyslí, že bychom vše bylo jasně nalajnované a my mohli používat Boží slovo jako Záhořovo lože. Jako mučící nástroj, na který byl položen odsouzenec a co se nevešlo, bylo odseknuto.

Ale to není Boží práce s člověkem. Bůh nás vidí, Bůh nás zná. Vidí naše schopnosti, vidí naše limity. Ale zároveň rozhodně nechce hodit přes palubu ani ty, kteří potřebují pomoci. Poslal nám svého Syna, který ukázal jasně onu „Boží pravdu“. A tou nejsou normy, ale zájem o člověka. Nikoho neopouští – přichází do života každého, přemáhá naši slabost a otevírá cestu ke skutečnému životu. Životu s druhými a pro druhé. Podle Božího plánu. Život v naději na jednotu v tom, který přišel, aby spasil, co zahynulo.

Amen.

Píseň: 355

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, Ty nás vybízíš, abychom k Tobě volali na místě těch, kteří k Tobě volat nedokáží. Voláme k Tobě, prosíme Tě, aby ses dával poznávat uprostřed naší lidské bídy, abys naplňoval lidská srdce nadějí a odvahou k životu.

Prosíme za nemocné i za jejich blízké, kteří o ně mají strach. Prosíme za sestru Boženu Šťastnou. Prosíme za sestru Libuši Votavovou. Každý z nás Ti v tichosti odevzdáváme ty, o které máme starost. … Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, kdo rezignovali na představu, že naše společnost se může stát zdravou a spravedlivou i pro ty, kdo nemají moc a peníze. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kteří jsou opuštěni. Za staré lidi, kteří si nerozumí se svou rodinou a cítí se být na obtíž, za ty, kteří se bojí budoucnosti.

Za mladé lidi, kteří jsou tlačeni nevidí budoucnost.

Za rodiny, které na sebe v tlaku práce nemají čas. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za svět. Prosíme o Tvou milost pro ty, jejichž život je v neustálém ohrožení. Prosíme za obyvatele Afgánistánu. Prosíme za jejich záchranu. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za Tvou církev, prosíme jeden za druhého, za tento sbor. Naplň naše srdce svým Duchem svatým, abychom v lásce dokázali být svědectvím o Tvé milosti i o Tvé vůli. Za to Tě, Pane, prosíme.

Vyslyš, prosíme, naše tiché prosby a díky.

Pane, voláme k Tobě s celým Tvým lidem jako ke svému otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 684 Učiň mne, Pane, nástrojem

Poslání: Jděte nyní a slovem i skutkem uvádějte ve známost evangelium a dělejte si starost o spravedlnost, lásku a pokoj.

Jděte v naději setkání s Ježíšem Kristem mezi nejmenšími z našich bratrů a sester

a žijte v naději Božího navštívení.

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

Píseň: 436 Ó požehnej nám, Pane