O nás Program Kontakt Fotogalerie Mapa Staršovstvo
Interiér Exteriér Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech
Banner

Uhříněves 31.10.2021 Kaz 3,12-15 (Jiří Ort)

odt download 

Uhříněves 31.10.2021

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, milí přátelé, vítám vás všechny na setkání, při kterém se chceme ve víře těšit z Boží přítomnosti plné milosti.

Introit: Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. (Ž 130:3-4 CEP)

Píseň: 130 Můj Pane, z hlubin volám

Modlitba: Pane Bože, náš Otče, děkujeme za žalmistovo vyznání, děkujeme za ujištění, že k Tobě smíme přicházet, že na nás čekáš bez výčitek a s nabídkou pomocné ruky v našem hledání orientace v událostech kolem nás. Děkujeme, že smíme přicházet s nadějí povzbuzení k životu, který jsi připravil pro člověka. Životu, jehož reálnost nám vymlouvají mnohé tlaky kolem nás. Děkujeme, že smíme naslouchat ujištění o Tvé přítomnosti od Tvých svědků v minulosti i přítomnosti.

Děkujeme především, že jsi nám spojil toto svědectví v životě, smrti a vzkříšení Tvého Syna a našeho Spasitele Ježíše Krista. Prosíme, dej dnes zaznít po celém světě všem nešťastným a ztraceným, že Jsi poslal svého Syna právě pro ty, kdo nevědí kudy kam. Amen.

Slovo dětem:

Píseň s dětmi: S 344 Tvá svoboda

Čtení: Kaz 3,11-13

Píseň: 437 Zasvitla svatá neděle

Text: Ř 3,26-31

Haleluja. Hospodin uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje. Haleluja. (Ž 147,3 CEP)

Přijde mi velice případné začít zamýšlení nad dnešními texty citátem z počátku knihy Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského: „Když sem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná, vida já rozdílné mezi lidmi stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jímiž se zanášejí, zdála mi se toho nemalá býti potřeba, abych se dobře, k kterému bych se houfu lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil.“ A tak spolu s poutníkem hledáme. A promýšlíme. Nasloucháme různým pohledům na život.

Text z knihy Kazatel, který jsme slyšeli, trochu vyráží dech – protože v člověku povzbuzuje chuť do života. A přitom, kdybychom měli v Bibli vybrat knihu, která by o chuti do života mluvila, Kazatel nás asi nenapadne. Jeho svědectví je všechno možné, jen ne snadné, učesané. Zdá se, že Kazatel není ochotný vsadit vše na jednu kartu – když řekne A, hned řekne i B. Jako bychom si u něj nemohli být jistí tím, co chce vlastně říci.

V 15. verši, těsně za textem, který jsme četli, slyšíme Kazatele smutně konstatovat: „Dále jsem pod sluncem viděl: na místě práva - svévole, na místě spravedlnosti – svévole.“ A člověku je z toho úzko. Slyšíme popis, ale marně se ptáme po řešení. Snad právě proto tato kniha tak rezonuje pocitům dnešního člověka. Kazatel při pohledu na všechnu nespravedlnost dokonce upozorňuje, že se člověk neodlišuje od zvířat. V čem také, když se chová hůř než ona? Kazatelova skepse vůči člověku je skutečně velice hluboká.

A na tomto pozadí se objevuje dnešní text. A vlastně oba dnešní texty – pohled apoštola Pavla se od Kazatelovy skepse neliší, když na začátku 3. kapitoly, ze které jsme četli, cituje žalmistu: „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.“ Bouřím se proti těmto slovům, proti tomuto shrnutí, ale ať chci nebo nechci - do mysli se mi vtírají slova poutníka Jana Amose Komenského: „Já ani se na to dívati, ani bolesti srdce déle snášeti nemoha, prchl sem na poušť někam, aneb raději, kdyby možné bylo, z světa ven uteci chtěje.“

A přece je tu ten dnešní text, který si skutečně můžeme přečíst v knize Kazatel. „On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro.“ Filip Čapek to překládá „užívali dobra ve svých životech“. Líbí se mi to víc. Mám pocit, že je v této formulaci jak ono konání dobra i užívání dobra ve svých životech. Ale především se mi líbí, že je možné mít ze života radost. V tuto chvíli se před námi objevuje vrchol Kazatelova optimismu vůči člověku.

Nechceme vzdát Kazatelovu představu, že Pán Bůh vložil i do vašich srdcí touhu po věčnosti, jakkoliv člověk zažívá jasné omezení svých možností. A to natolik, že tuto touhou po věčnosti kraličtí raději berou negativně jako žádost světa. Ale Kazatel si - při všem svém realismu až skepsi při pohledu na člověka – nenechá vzít víru, že člověk není pouhou loutkou, že je stvořením, které se smí a má těšit ze života. Ale jak je Kazatelovým zvykem, nejde to říci jednoznačně - „On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.“

Fascinuje mě na Kazatelově textu, jak se to v něm mele. Jak bojuje o chuť do života. Jak bojuje o to, že to má všechno smysl. Nadechne se, vysloví nádherné vyznání a vzápětí mluví o tom, že se člověk neliší od zvířat. Jak nás nenechá spočinout a říci si, tak takto to Kazatel myslel. Skutečně mnohokrát jsem s Kazatelovými texty chtěl praštit a odejít. Ale ono to úplně nejde. Mám totiž pocit, že vzdát ho by znamenalo vzdát touhu po životě – ve vší jeho komplikovanosti. Jenže – snaha o život uprostřed vší dvojznačnosti, kterou Kazatel popisuje, je hodně náročná. Moc by se mi líbilo, kdyby na to stačila víra, že lidé jsou vlastně dobří. Hodně by se mi to líbilo, protože tuto víru v dobro ve stvoření i v lidech sdílím. Jen jsem někdy hodně unavený z toho, jak se stále znovu objevuje potvrzení druhého pólu Kazatelova pohledu na lidi a život jako takový. Je tedy hodně zásadní, co ho vede k tomu stále znovu hledat důvod k radosti ze života.

Uprostřed všeho pohybu, uprostřed kontrastů, vyznívá Kazatelovo zamyšlení pozitivně. A to pouze z jediného důvodu. To Bůh je tou kotvou. „A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží.“ Tímto dárcem života je pro Kazatele Bůh, o kterém Mojžíš na Sínaji vyznal: „Hospodinsftp://ort@pkarb.jmnet.cz/, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích.“

Takže – je toto odpovědí Komenského poutníkovi, který hledal „houf lidí, ke kterému by se připojil“? Apoštol Pavel bezesporu tento nadějný důraz na smlouvu s Hospodinem na hoře Sínaj, znal. A souhlasil s ním. Ale jeho darovaná zkušenost mu připomněla riziko – výlučnosti. Apoštol by nevymlouval poutníkovi příslušnost k tomuto houfu lidí pro jejich záslužnictví, jak jsme zvyklí vnímat židovství optikou Martina Luthera. Ale výlučnosti. V kostce můžeme shrnout: „Nadějí pro život je patřit k Božímu lidu – protože díky smlouvě s Hospodinem, díky Zákonu, mám možnost účastnit se na nabídce života.“ To je krásné, ale v okamžiku, kdy radost z této nabídky vystřídá definování příslušnosti podle stupnice věrnosti vybudované na Zákonu, máme klapky na očích.

Jak snadné by bylo říci, že to je přece jasné, že apoštol to židovství vystihl. Jak snadné by bylo říci - katolíci se pletli, protože pravdu měla a má reformace. Nové a nové stupnice věrnosti nějakému zákonu se objevují v lidských dějinách. Nezávisle na formě náboženství. Nová a nová pravidla poslušnosti, která jsou podmínkou plného života. Kouzelné je, jak přesně to popsal Komenský před téměř 4 staletími v knize Jedno nezbytné: „Jediné křesťanské náboženství majíc vůdcem onoho, který cesta, pravda a život jest (Jan XIV. 6), pokládají, že jest (mělo by ovšem býti) onou svatou proroky zaslibovanou cestou k Sionu, cestou tak přímou, že ani hloupí po ní zblouditi nemohou (Isai XXXV. 8). Jest-li pak? Žel! žel! Po veškerém světě sotva druhý zmatenější labyrint nad křesťanské náboženství (jak již zpraveno) se nalézá; tak mnohotvárné, pravím, a rozmanité i v tolik sekt rozštěpené a v tolik tisíc o víře otázek a v tolik o jednotlivých otázkách mínění a v tolik o mínění bojů rozeklané, že nic podobně zamotaného všecken do sebe svět nemá.“

A tak nám dnes apoštol Pavel ve svém zásadním důrazu nabízí úplnou revoluci. Nepopírá Kazatelův důraz Boží nabídky života, ale naopak ho otevírá všem lidem. Ukazuje, že naše identita, naše přijetí, nejsou spojené s příslušností k nějaké skupině. Nenabízí další prapor, pod kterým máme vytáhnout do bitvy o pravdu. Do bitvy o svůj pohled na svět. Nabízí Boží přijetí ve vší naší různosti, ve všech našich chybách a nadějích. Ve vší naší touze po životě. Přijetí ve víře. Přijetí v tom, že přijmeme, že jsme přijati.

Komenský to nádherně vystihl na závěr cesty svého poutníka, kde je tento osloven Kristem: „„Vítej, vítej, můj synu a bratře milý.“ A to pověděv, objal mne přívětivě a políbil. Z něhož mne přepochotná jakási vůně projala a nevypravitedlnou radostí tak sem projat, že slzy tekly z očí mých. Aniž sem na to takové nenadálé přivítání co věděl odpovědíti, kromě že sem zhluboka vzdechna, pokornýma na něj očima vzhlédl. Kterýž radostí mne zděšeného vida, takto ke mně dále promluvil: „Kdežs pak byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Čehos v světě hledal? Potěšení? I kdežs ho hledati měl než v Bohu? A kde Boha než v chrámě jeho? A který chrám Boha živého, než chrám živý, kterýž on sobě sám připravil, srdce tvé vlastní? Díval sem se, synu můj, kdyžs bloudil; ale již sem se déle dívati nechtěl, přivedl sem tě k sobě, tebe do tebe uveda. Nebo tu sem sobě zvolil palác k bydlení svému. Chceš-li tu bydliti se mnou, najdeš tu, čehožs v světě nadarmo hledal, pokoj, utěšení, slávu a sytost všeho, toť slibuji, synu můj, zklamán nebudeš jako tamto.“ Amen.

Píseň: 406 Chval Pána svého písní

Ohlášky:

Přímluvné modlitby: Pane, děkujeme, že s námi máš trpělivost. Děkujeme, že nám znovu a znovu nabízíš svůj pohled na život a zveš nás, abychom do něj vstoupili. Moc Tě prosíme, abychom i my dokázali zvát lidi kolem sebe do prostoru, kde platí Tvá a nikoliv naše logika.

Prosíme, veď nás za těmi, kteří jsou opuštění. Veď nás za těmi, kdo jsou nemocní. Veď nás za těmi, kdo mají bolest. Prosíme, přijmi naše prosby za naše nemocné – za Tomáše Trkovského, za Michala Vybírala, za sestru Votavovou. Prosíme, přijmi prosby za ty, které Ti nyní v tichosti odevzdáváme. … Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, povzbuzuj nás, abychom viděli Tvoji naději. Abychom o ní byli schopni svědčit všude tam, kde mizí víra v možnost důstojného života i pro ty, kteří se narodili se silně omezenou perspektivou života. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, uč nás být otevření těm, kteří podlehli skepsi a trpkosti. Uč nás je neodsuzovat, ale snažit se jim naslouchat. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, otevírej před námi možnosti, jak být pomocí Tvému stvoření a dávej nám sílu tyto možnosti využívat. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme o smíření. Prosíme, ukazuj nám nám, co to vlastně smíření je. Otevírej nás člověku vedle nás. Otevírej nás možnosti svého smíření i tam, kde tuto možnost nevidíme. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za lidi v Súdánu, za lidi v Afgánistánu, v Jemenu a na dalších místech, o nichž toho tak málo víme, natož abychom znali řešení jejich problémů. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme, vyslyš naše tiché díky a prosby.

Pane, voláme k Tobě spolu se všemi, kteří touží po životě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 184 Ostříhej mne z vysokosti

Poslání: Jděte nyní a slovem i skutkem uvádějte ve známost evangelium a dělejte si starost o spravedlnost, lásku a pokoj.

Jděte v naději setkání s Ježíšem Kristem mezi nejmenšími z našich bratrů a sester

a žijte v naději Božího navštívení.

Požehnání: Ať vám milost dělá život krásným a bohatým před Boží tváří, láska ať vás provází a hřeje

a ať vás brání před chladem a mrazem lidské zloby

a Boží pravda ať vám svítí na cestu, když se moci chopí tma. Amen.

Píseň: 189B Hrad přepevný