Uhříněves 24.4.2022 J 20,19-31 (Pavel Zoubek)

Milí přátelé, sestry a bratři, vítám vás na dnešních bohoslužbách. Mám radost, že jsme se tu v den vyhrazený takto sešli. Buďme si jisti, že to není málo.

Hospodin je síla má i moje píseň; stal se mou spásou. Ze stanů spravedlivých zní plesání nad spásou. Hospodinova pravice koná mocné činy! Hospodinova pravice se vyvýšila, Hospodinova pravice koná mocné činy! Nezemřu, budu žít, budu vypravovat o Hospodinových činech. Hospodin mě přísně trestal, ale nevydal mě smrti. Brány spravedlnosti mi otevřete, vejdu jimi vzdávat chválu Hospodinu. Toto je Hospodinova brána, skrze ni vcházejí spravedliví. Tobě vzdávám chválu, žes mi odpověděl; stal ses mou spásou. Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Stalo se tak skrze Hospodina, tento div se udál před našimi zraky. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Prosím, Hospodine, pomoz! Prosím, Hospodine, dopřej zdaru! Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu. Žehnáme vám z Hospodinova domu. Hospodin je Bůh, dává nám světlo. Slavte svátek ratolestí, k rohům oltáře se ubírejte. Ty jsi můj Bůh, tobě vzdávám chválu, vyvyšuji tě, můj Bože. Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné!

(Ž 118, 14-29)

PÍSEŇ 146 (Ž 118): Ó chvalte laskavého Pána

MODLITBA

Pane. Stojíme tu týden po velikonočních svátcích. Po čase, kde jsme směli s Ježíšem znovu procítit cestu od šťastného života plného smysluplné práce, přes zradu vyvolanou obrovským zlem, přes nenávist zdivočelého davu, přes nelidskost cizí správní mašinerie až k trýznivé smrti. Ale tím to neskončilo a jsme si jisti, že vítězstvím zla a smrti to nekončí nikdy. Protože jsme četli o svědectví lásky a o síle naděje. Tvoje zmrtvýchvstání, to je nová naděje pro nás, pro nový život.

Amen.

1. ČTENÍ

Když je (totiž apoštoly) přivedli, postavili je před radu a velekněz je začal vyslýchat: „Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!“ Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba víc poslouchat než lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“

(Skutky 5, 27-32)

PÍSEŇ 558: Přemohl Ježíš smrti moc

Text druhého čtení, které bude základem kázání, nalezneme v evangeliu podle Jana, kapitola 20., verš 19-31. Zde čteme:

Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.

KÁZÁNÍ

Svědectví. Víra. Hřích. To jsou pojmy, které jsou v centru dnešních textů. Ty texty jsme vlastně z chronologického hlediska četli v opačném pořadí. Tak to tedy napravme a začněme textem podle evangelisty Jana:

On ten dnešní Janův text o svědectví a víře vlastně začíná o několik veršů dřív. Začíná již příběhem Marie Magdalské, která šla k Ježíšovu hrobu a tam se setkala s Ježíšem a s touto zprávou běžela hned za učedníky. Reakci učedníků Janův text nepopisuje, ale nejspíš se tam žádné velké hallelujah nekonalo. Rozhodně to v této chvíli nebyl pohled na církev vítěznou. Učedníci se zamkli společně někde v Jeruzalémě a prostě se báli. Z lidského pohledu je to celkem pochopitelné, hrůzný zážitek z páteční Ježíšovy popravy je zřejmě srazil do kolen. A to při ní možná ani většinou osobně nebyli, leda někde vzadu v davu. Evangelista dokládá jen přítomnost několika žen a učedníka, kterého Ježíš miloval.

Do této situace strachu a kapitulace vstupuje zavřenými dveřmi Ježíš a ukazuje jim rány na svém těle po hřebech a kopí vojáka. Učedníci se vzchopí, zaradují, uvěří. Ano, i oni potřebovali nějaký osobní smyslový vjem, aby vstřebali a přijali křesťansví, aby se stali Kristovci. Svědectví Mare Magdalské jim očividně nestačilo.

O týden později se situace vlastně opakuje. Jen je přítomen i Tomáš řečený Didymos. Tomu ale nestačí jen pohled na Ježíše a jeho rány. Požaduje pádnější důkaz, chce vložit ruce do jeho ran. To lze vidět v kontextu se setkáním Marie s Ježíšem, která se také chtěla Ježíše dotknout. Ale vložit ruce do ran … Tomáš si chtěl sám určovat, jak mají vypadat důkazy zmrtvýchvstání, co proto musí Ježíš učinit. Vlastně se tak chtěl Ježíšovi v jeho ranách trochu „porejpat“. Měl pocit, že je to správná cesta k důkazu, že Ježíš je skutečný. Nakonec to nejspíš neudělal, ale i tak je to dost divná představa. Jenomže ruku na srdce: neděláme my naší laxností, nedověrou, leností ve víře i v praktické lásce k bližním vlastně totéž? Nerejpeme se Ježíšovi v ranách? Myslím, že víra je cosi, co jen málokdy pod tlakem našeho okolí i nás funguje tak nějak samo. Je potřeba se o ni starat. A druhá věc: je skutečně tak velký rozdíl mezi Tomášem a ostatními učedníky? Všichni potřebovali Ježíše osobně vidět, svědectví Marie Magdalské jim jaksi nestačilo. Potřebovali ke své víře důkaz. Tomáš to ovšem odnesl za všechny a jeho jméno je od té doby spojeno se slovem nevěřící. A co my?

Celý ten text mě silně oslovil už za mlada, kdy jsme s kamarády zpívali někde na horách s kytarou Blues nevěřícího Tomáše (text i muzika je Tomáš Najbrt a je ve Svítáku pod číslem 292, v novém zpěvníku myslím není). Vlastně si na tu písničku vzpomenu často v neděli ráno. Nevím, jestli ji znáte. Lze si ji poslechnout na YouTube. To máte za domácí úkol.

Celé moje mládí nás školili, že je tu konflikt mezi vědou a vírou. Mezi světem faktů a světem neprokazatelných chimér. Pamatuji si, jak naše souška učitelka popisovala víru jako „výplody lidské obrazotvornosti“, jak lidé nechápali přírodní jevy – třeba bouřku - a proto si stvořili boha. Celý ten údajný konflikt je ovšem nesmysl. Jakkoliv jsem hodně racionální člověk, jsem si jasně vědom, že spousta věcí – a právě těch důležitých a krásných – je v našem životě prokazatelně iracionální. Nezdůvodníme rozumově nijak třeba lásku – ve všech jejích podobách. Vlastně nerozumím hudbě a rozhodně nejsem muzikolog, ale kupříkladu Dvořákova Novosvětská nebo Händlův Mesiáš mě berou za srdce a jsou pro mě proto rozhodně pravdivé. Určitě nejsem kunsthistorik a umění asi příliš nerozumím, ale před některými uměleckými díly zůstávám stát s otevřenou pusou a o jejich pravdivosti rozhodně nepochybuji. Stejně tak nejsem teolog, stejně tak vím, že nemám chtít vkládat ruce do Kristových ran.

Je tu ovšem i opačné nebezpečí. Že se proti poznání, proti faktům, vědě uzavřeme, abychom neohrozili víru. Pamatuji se na případ, kdy se rodiče z jednoho pohraničního sboru báli posílat své syny na studia na teologickou fakultu do Prahy – aby tam neztratili víru. Jasně že špatně pochopená nebo vyhodnocená fakta mohou víře škodit, ale stejně tak samozřejmě může poznání víře prospět. Velice mě baví biblické hodiny u Trkovských, kdy s Jiřím Ortem pitváme po kouskách texty a velmi otevřeně o nich hovoříme.

Kristus chce ale od nás víc – nejen víru bez důkazů. Posílá své učedníky - posílá nás - do světa jako svědky. O tom je vlastně dnešní první čtení. Může se stát, že nás toto svědectví dovede do potíží. Asi nám nehrozí to, co postihovalo první křesťany, kteří se kvůli učení Krista dostali do vězení, před soud, do arény jako potrava lvů. Nám tak hrozí nejvýše posměch nebo nepochopení. Nejsme v Severní Korei nebo v Iránu. Nemusíme přitom ovšem kázat na náměstích nebo zvonit u dveří bytů. Svědectví bychom měli nést především svým životem – a to je samo o sobě dost těžké.

Ještě jedné věci bych se rád - byť trochu s rozpaky - dotkl. V Janově textu čteme: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Popravdě nevím, jestli se ta slova týkala jen prvních učedníků, vlastně doufám, že ano. Tuto tíhu bych na sobě rozhodně nést nechtěl. Ale jednomu problému se přece jen nevyhnu: Patří ke křesťanským ctnostem, že odlišuje hřích a hřešícího člověka. S hříchem máme bojovat, ale hřešícího člověka bychom měli (chtít) milovat a jaksi ho nezatracovat. V posledním čase jsme ale konfrontováni se zlem tak mimořádným, že se mi toto oddělení hříchu a hřešícího člověka v některých konkrétních případech nedaří. A tak mě znovu a znovu trápí dnešní text: „komu neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“. Ano, zlo ve světě existuje a je mocné. Ježíšův příchod zavřenými dveřmi ale jasně ukazuje, že nebude vítězné.

Amen.

PÍSEŇ 420: Bojujte, bojujte dál

OHLÁŠKY

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA + MODLITBA PÁNĚ

Kde jen Pane začít, o co poprosit nejdřív, co je dnes naše a především našich bližních ta největší bolest? Jsou to osamělé děti vyrůstající bez lásky? Jsou to staří lidé, ke kterým se nikdo nehlásí a kteří sami už nic nečekají? Jsou to lidé postižení hrůzami války? Jsou to lidé ve věznicích, kteří už třeba ani nehledají dobro, ale jen užitek? Je to náš bližní, kterého jsme hloupým slovem zranili? Jsou to lidé v tragických sociálních poměrech, ze kterých se nedokážou sami dostat? Je to člověk … ne, nelze pokračovat s tímto výčtem. Prosíme, pomoz všem, kteří trpí A pokud je nějaká pomoc v našich silách, doveď nás k nim.

V tiché modlitbě nyní prosme za ty konkrétní osoby, které Tvou ochranu potřebují nejvíce. Třeba nám přitom napadne, jak jim můžeme pomoct my sami.

(::::::::::::::)

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

PÍSEŇ 693 Radujte se bratři

Vyslechněme si POSLÁNÍ

Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – jemu sláva i moc navěky. Amen.

Hle, přichází v oblacích! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země. Tak jest, amen. Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí.

(Zj 1,4-8)

Vyprosme si společně POŽEHNÁNÍ

Hospodin tě požehná a ochrání tě. Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv. Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. (Aaron, Nu 6,24-26)

PÍSEŇ 411: Amen Otče, rač to dáti