Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

Uhříněves 13.8.2023 Mt 15,21-28 (Jiří Ort)

Uhříněves 13.8.2023

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás všechny v tomto shromáždění, kde se smíme těšit z ujištění, že Pán Bůh přijímá každého člověka.

Introit: Dopřej, Bože, modlitbě mé sluchu, neskrývej se před mou prosbou. Ž 55,2

Píseň: 81 Ó Pane, smiluj se nad námi

Modlitba: Pane, přicházíme do tohoto kostela a věříme, že to Ty nás zveš, že Ty nám nabízíš tuto chvíli zklidnění a soustředění na základy našich životů. Děkujeme za to. Děkujeme, že nám před očima otevíráš svědectví starozákonních i novozákonních svědků. Že smíme naše radosti i trápení zasazovat do Tvého ujištění, že nás máš rád a otevíráš nám cestu i tam, kde my už jsme unaveni a nevíme kudy dál.

Děkujeme, že smíme naslouchat svědectví o Ježíši z Nazareta, kterého jsi poslal, abychom mohli spatřit Tvou představu lidství, aby se nám otevíraly životy lidí kolem nás. Abychom věděli, že naše cesta není osamocená, ale Ty nás provázíš. Děkujeme, že smíme věřit, že v Ježíši z Nazareta smíme poznávat, že život má budoucnost navzdory všem tlakům negace. Amen.

Čtení: Ž 67

Píseň: 570 Otče náš, milý Pane

Text: Mt 15,21-28

Haleluja. Zpívejte žalmy k slávě jména jeho, ohlašujte slávu a chválu jeho. Haleluja. Ž 66,2

Žalm 67. je velice prostý. A velice hluboký. Protože vypovídá o základu života z pohledu Božího vyznavače. To nejzásadnější je, aby nám Bůh dal své požehnání. A strhující je žalmistova jistota – prosí o požehnání a jedním dechem vzdává Bohu chválu, vyzývá celý svět, aby Bohu vzdával chválu, protože je dobrý. To není logika „má dáti – dal“, ale výpověď víry, že Pán Bůh na člověka nezapomíná. A tak můžeme chválit ještě dříve, než si uvědomíme, že jsme něco dostali. Žalmistova naděje je potvrzena, ale ne jako zadostiučinění, že vše funguje, jak si člověk představuje, ale jako ujištění pro člověka, že volat k Hospodinu – v prosbách i chvalách – je základem života. Mám rád tento žalm, rád ho čtu i ho rád poslouchám v podání skupiny Oboroh.

A do toho dojmu naplněného vděčností vstupuje text, který klade podmínky. Velice ostrý text z Matoušova evangelia. Text, který se mi otevřel v době, kdy si pročítám sborník „patřit k církvi“ a konkrétně zamyšlení nad výrokem „mimo církev není spásy“. Výrokem, který jsme zvyklí přisuzovat římskokatolické církvi, ale se kterým si vlastně prakticky nevíme rady ani my. Samozřejmě, že do toho Pánu Bohu nechceme mluvit, ale ono „především pak domácím víry“ se nám do toho neustále plete. A plete se nám to i ve chvíli, kdy se posuneme od „mimo církev není spásy“ k „mimo Krista není spásy“. A to není nikterak ve zlém – jen tam za branami se toho prostě lekáme a nevíme si s tím rady. Ale ve výsledku jako by tu stále zněl výlučný nárok exkluzivního klubu, který má právo určovat, kdo Pánu Bohu patří a kdo ne.

Evangelista Matouš to vyhrocuje Ježíšovým mlčením, které je odpovědí na prosbu ženy, která je „jiná“. Nebo přesněji - „odjinud“. A učedníci, církev, onu zvláštní situaci řeší po svém. Bylo by lepší, aby ta žena se svými problémy tady nebyla. Aby svými prosbami nenarušovala zaběhnutý systém následování Ježíše. Který je i tak dost náročný. „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ „Prosím Tě, Pane, vyřeš situace, se kterými si nevím rady. To volání nešťastných a zoufalých mě probouzí ze sna, ten nářek mě ničí.“ Jsem velice vděčný evangelistovi, že do své podoby vyprávění zařadil Ježíšovo mlčení. Protože v tuto chvíli se cítím být s učedníky na jedné lodi.

A Ježíšovu odpověď tak mohu vztáhnout na sebe. Když si text přečteme pozorně, zjistíme, že skutečně Ježíš odpovídá, ale není řečeno komu. Z logiky vyprávění skutečně jeho odpověď vypadá, že je určena učedníkům. „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Pro mě osobně je taková odpověď šokem. „Mimo církev není spásy“. Ježíš to tu pojmenovává a zdá se, že prostě výlučnost monoteistického náboženství je nepřekonatelná. A pro mě by touha poznávat Ježíšovy důrazy skončila právě tady.

Ale žena nás zachránila. Nepřestává prosit. Vlastně vůbec nevíme, jak se o Ježíšovi dozvěděla, jak je to s její ochotou Ježíše následovat – jediné, co víme, je, že potřebuje od Ježíše pomoc. „Pane, pomoz mi!“ Ale ono to stále nejde. Jako by té pomoci nebylo dost, tak se jí nesmí mrhat. Slovy Ježíšovými - „Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.“ Ale žena jako by znala žalmistovu píseň - „Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všichni lidé! Země vydala své plody, Bůh nám žehná, Bůh náš. Bůh nám dává svoje požehnání.“ Boží požehnání, které umožňuje život, je něčím, co se týká všech lidí a všichni lidé za něj tak mohou děkovat. Je tu dost pro každého. „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ „Klidně zůstaňme u Tvého obrazu, Pane, ale podívej se na ně pořádně. Je v něm dost pro všechny – ať už je nazýváš, jak chceš.“ „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“

Konec. Tečka. Nic dalšího se z tohoto příběhu nedozvídáme. Jen, že dcera byla od té chvíle zdráva. Žena šla s radostí domů a my už o ní neuslyšíme. Jsem hluboce přesvědčený, že adresátem tohoto příběhu byl především Matoušův sbor, který měl problém s onou představou „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“. Že jsme adresáty my s naší představou, že ten, který žádá pomoc, musí splňovat určité podmínky. A stejně jako Matoušův sbor máme pocit, že Ježíš mlčí. Ale Ježíš jedná. Přijímá toho, kdo potřebuje pomoc. Prostě tak. Pomůže. Víc nevíme.

Co víme je, že se nemusíme strachovat, že by se tím Boží pomoc rozmělnila a nevyšlo na všechny. Ne nadarmo následuje jako velké finále příběh o nasycení zástupů. „I nařídil zástupu usednout na zem; potom vzal těch sedm chlebů i ryby, vzdal díky, lámal a dával učedníkům a učedníci zástupům. I jedli všichni a nasytili se; a zbylých nalámaných chlebů sebrali ještě sedm plných košů. Těch, kteří jedli, bylo čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí.“

Ženin příběh je zároveň povzbuzením všem, kdo se cítí opuštěni, na jejichž prosby Ježíš nereaguje, kdo jsou od něj odháněni. Evangelista nevysvětluje, proč Ježíš mlčí (a zdá se, že odmítá), nýbrž ukazuje, co dělat, když mlčí. Žena, která se nenechá odradit, je určitou paralelou k jiné ženě, která se „vnutila" do příběhu o uzdravení Jairovy dcery. Ukazuje nám, jak se má věřící chovat, když Bůh mlčí.

A své církvi Matouš otevírá pohled na to, proč nás tu Pán Bůh má. Nejsme tu proto, abychom zkoumali, kdo má právo na pomoc a kdo ne. Výrok „mimo církev není spásy“ nebo „mimo Krista není spásy“ nemusí být vnímán negativně jako vymezení exkluzivního klubu vůči ostatním. Spojitost Kristus-církev může být chápána jako spojení Spasitele se znamením a nástrojem, které si vybral, aby mohl předávat svou milost. Tedy něco, co nemáme v ruce a nemusíme se strachovat, že je toho jen omezené množství. Církev je menšina, která zastupuje a je ve službě většině. A v dnešním příběhu nám Ježíš ukázal, že tato služba patří všem.

A tak na závěr můžeme znovu prosit a vyznat spolu se žalmistou: „Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář! Ať je známa na zemi tvá cesta, mezi všemi pronárody tvoje spása! Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všichni lidé! Ať se národy radují, ať zaplesají, neboť soudíš lidi podle práva, spravuješ národy země. Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všichni lidé! Země vydala své plody, Bůh nám žehná, Bůh náš. Bůh nám dává svoje požehnání. Nechť se ho bojí všechny dálavy země!“ Amen.

Píseň: 393 Od věků Bůh, od věků Král

Ohlášky:

Modlitba: S vírou Tvého lidu přicházíme k Tobě, Pane, v modlitbě a říkáme: