Uhříněves 8.10.2023 Mk 2,1-12 (Jiří Ort)

Uhříněves 8.10.2023

Pozdrav: Milé děti, milé sestry, milí bratři, milí přátelé, všechny vás vítám na bohoslužbách, kde smíme přijmout ujištění o zázraku Boží milosti.

Introit: A tak máme od Boha toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra. 1J 4,21

Píseň: 11 Pane, jak důstojné je jméno Tvé

Modlitba: Pane Bože, moc děkujeme za pozvání. Moc děkujeme, že se v tomto společenství Tvého lidu smíme dozvídat, že za Tebou smíme přicházet takoví jací jsme. Že tu smíme společně naslouchat Tvému evangeliu, dobré zprávě o tom, že jsi vstoupil a vstupuješ v Ježíši Kristu do skutečného lidského života. Že jsi nečekal, až přestaneme dělat chyby, až se na sebe přestaneme zlobit, až si začneme naslouchat. Pane, moc za to děkujeme. Děkujeme, že nás o tom dnes znovu ujistíš u svého stolu.

A moc Tě prosíme, abys nás učil předávat toto Tvé ujištění naděje všem, kdo mají pocit, že jejich život nemůže být přijatý, všem, kdo se cítí zcela sami. Amen.

Slovo dětem:

Píseň s dětmi: S215 Chvalozpěv

Čtení: Iz 53,1-12

Píseň: 321 sl.1-5 Jezu, přispěj ku pomoci

Text: Mk 2,1-12

Haleluja. Chvalte Hospodina, neboť Hospodin je dobrý, pějte žalmy jeho jménu, neboť je líbezné. Haleluja. Ž 135,3

Přiznám se vám, že dnešní text nepřipadl na dnešní neděli podle ekumenického lekcionáře. Dokonce jsem ani nedodržel výběr z evangelia, které sepsal Matouš. A nakonec – dnešní kázání bude spíš reflexí mé víry než hlubokou exegezí. Reakcí mé víry na setkání s hlubokou bolestí.

Mám tento text rád z toho prostého důvodu, že ten, který je chromý, ten, který je zchromen, ochromen, nezůstal sám. A to není samozřejmost. Je až příliš snadné toto ochromení ignorovat. V okamžiku, kdy na první místo postavíme pravidla. Svou představu o světě, jak by měl vypadat. Pak mohou zaznít děsivá slova jako ta starým manželům, kterým zemřel syn: „Jste přece věřící křesťané, měli byste vědět o naději ve smrti, není správné, abyste tu plakali.“ Potřásání hlavou nad těmi, kdo nenaplňují naše představy a přitom jsou sami sevřeni bolestí, jsou ochromení. Kolikrát jen jsem slyšel o moralistním tlaku ve sboru, ve farnosti vůči těm, kdo se už nedokázali dál doma starat o nemocného, tlaku vůči ženám, které byly ve vztahu týrány a našly odvahu z něj odejít. Slyšel jsem i strašlivé hodnocení paní, která se stará o manžela, kterému se rozjela demence a která má zatím stále prostor pro své koníčky – „dělá toho nějak moc místo toho, aby se starala o manžela“. Po pravdě, právě tento zážitek nároku na pečující roli způsobil mou potřebu se s tím nějak ve víře vyrovnat. A poslední kapkou pro mě byla aktuální snaha „nachytat“ papeže Františka ve sporných otázkách, ukázat, že porušuje svými důrazy na pomoc člověku literu zákona, na kterém stojí církev.

A najednou narazím na bolest. Bolest, kterou je obtížné unést. A zůstávám bezradný, protože kolem Ježíše z Nazareta je mohutný zástup, který si nárokuje právo na určování pravidel života. Zástup je to tak mohutný, že už není příliš jasné, je-li uprostřed Ježíš. Je možné s tím něco dělat? Nebylo by lepší to vzdát, udělat nad tímto zástupem církve kříž, přestat se jím snažit prodírat a jít od toho, jít a snažit se bez moralismů naslouchat a pomáhat lidem?

Jsem nesmírně vděčný těm, kdo jako ti 4 lidé nesoucí chromého přichází a probojovávají se s ním až k tomu, kdo podle nich dává naději tam, kde už není naděje vidět, kdo nabízí život tam, kde máme pocit, že už prostě není možné žít dál. V mé fantazii přichází, nalézají toho, který je oním zaslíbeným služebníkem z knihy proroka Izajáše a v přítomnosti Ježíše se jim vybavují právě slova Božího zaslíbení tlumočeného tímto prorokem.

Když nasloucháme Izajášovu textu, slyšíme v něm mluvit o bolesti, o nemoci, o selhání – mluví se tu o tíze života, který žijeme. A najednou jsme to my, je to náš život, ve kterém si až příliš často nevíme rady a vzdaluje nás to od Boha i od lidí. Jsme to my ve chvílích kdy máme pocit, že žádné naše rozhodnutí není dobré, nezapadá do příslušných škatulek a jsme z toho zoufalí. Vidíme to v rovině osobní, společenské, vidíme to ve vztahu ke stvoření, vidíme to promítnuto do mezinárodních vztahů. Vidíme to, ochromuje nás to, protože naprosto netušíme, co s bolestí v nás a kolem nás. Jsme to my, koho selhávání vede k představě, že jsme opuštěni od Boha. Že místo něj zůstal pouze soubor příkazů a zákazů, na jehož dodržování dohlíží – více či méně přísně - náboženské skupiny.

A najednou tu stojíme tváří v tvář Ježíši z Nazareta, neslyšíme žádné podmínky, žádná hodnocení – prostě se tu otevírá naděje. A dnešní novozákonní text ukazuje, že potřebujeme, aby nám tuto naději někdo zprostředkovat. Nebo – že je potřeba, abychom ji lidem kolem sebe prostředkovali my. Někdo musí vzít ochromeného člověka, odmítnout rezignaci na vztah k Bohu, rezignaci na Boha jako toho, kdo doprovází člověka v jeho skutečném životě a ne v jeho ideologické náhražce, a donést tohoto ochromeného, nešťastného člověka do centra naděje. K Ježíši z Nazareta, pro nás k onomu zaslíbenému Božímu služebníku, který neřeší naši bolest nalajnovanými představami o životě, ale svoji účastí na něm.

Je typické, že tento text nacházíme na začátku Markova spisu. Na začátku onoho učednického putování s Ježíšem, kde se učíme rozpoznávat, co Ježíš vlastně přináší. A evangelista Marek nám velice mohutně svědčí o tom, že Ježíš přichází, aby osvobodil člověka – bezprostředně po povolání učedníků následuje série „zázraků“ – uzdravení života.

Proto Ježíš mluví o odpuštění hříchů – odpuštění nabouraného vztahu s Bohem a s lidmi. O nabídce jeho nápravy, nabídce nalezení Boha a prostoru Jeho vlády – Božího království a v něm i nalezení sebe a druhého člověka. Zvlášť z Matoušova evangelia víme, že Ježíš nezpochybňoval Zákon jako takový. V Kázání na hoře mluví dokonce o tom, že Zákon nepřišel zrušit, ale naplnit. Ale zároveň Ježíš jasně vnímá smysl tohoto Zákona jako obranu těch, kteří jsou v nevýhodě. V každé společnosti, i té Ježíšově, bylo jasné, že na absenci pravidel vždy doplácí ti nejslabší. A právě na to je ve smlouvě mezi Bohem Izraele a Jeho lidem zřetelně pamatováno.

A tak Ježíš přijímá ty, kteří jsou v koncích. Kteří jsou za ním přineseni, protože sami už nejsou schopni přijít. Ježíš přijímá všechny zchromené životem, všechny, kterým bolest vzala výhled na Boha, který by se sklonil a vstoupil do jejich života v jeho kráse i bolesti. A otevírá jim budoucnost – „Odpouštějí se Ti hříchy“. To je Bůh, kterého Ježíš zvěstuje. To je Ježíš, kterého Bůh posílá za člověkem.

„Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ Skutečně neexistuje situace, ve které bychom byli opuštěni. Pán Bůh nás nekádruje, je s námi. V Ježíši z Nazareta, toho ukřižovaného a vzkříšeného. Krista. Spasitele. K této jistotě máme přinášet zraněné lidi okolo nás. Amen.

Píseň: 675 Andělé před Tebou kráčí 697 V své rozličné úzkosti

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, chceme Ti dnes odevzdat radost i bolest, které pociťujeme, o které víme. Moc prosíme, abys nás posiloval ve vytrvalosti modliteb za ty, kteří potřebují Tvou pomoc.

Pane Bože, moc Tě prosíme za Líbu a za Tomáše Trkovské. Prosíme, abys Líbu i Tomáše ujišťoval o Tvé přítomnosti ve chvílích bolesti. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti ty, za které jsme vděční, ty, o které máme starost. Rodinu, přátele, ty, kteří jsou nemocní a my moc prosíme, abys je povzbuzoval a potěšoval. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti ty, se kterými si nerozumíme, na které se zlobíme. Odevzdáváme Ti své pošramocené vztahy a prosíme, abys nám pomohl je napravit tam, kde je o to zájem, a unést zlobu tam, kde o napravení vztahu zájem není. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme Tě za rodiny, kde čekají miminko. A odevzdáváme Ti i všechny ty, kde po miminku marně touží. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Pane, jsme naplnění vděčností, že jsme se směli setkat se zvěstí evangelia o Tvém Synu. A moc Tě prosíme, abychom tuto zvěst dokázali předávat jako povzbuzení a posilu, jako zvěst o bezpodmínečném přijetí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, kdo se snaží otevřít cesty mezi lidmi tam, kde jsou zataraseny strachem a ideologiemi. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Moc prosíme, uč nás trpělivosti. Uč nás vytrvalosti v hledání cest k řešení problémů, které se nám zdají neřešitelné. Zbavuj nás černobílého vidění. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti Tvou církev. Vyznáváme, že jsme velice křehké nádoby, do kterých jsi vložil své evangelium, dobrou zprávu. Prosíme, veď nás, abychom žili Tobě k slávě a lidem k užitku. Za to Tě, Pane, prosíme.

Vyslyš, prosíme, naše tiché díky a prosby. … Za to vše Tě, Pane, prosíme.

Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo touží po životě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 687 Pán Bůh je láska

Poslání: Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! 2K 5,19n

Požehnání: Pán ať je před vámi, aby vám ukazoval správnou cestu. 
Pán ať je při vás, aby vás mohl brát do své náruče a chránit vás. 
Pán ať je za vámi, aby vás bránil před záludností zlých lidí. 
Pán ať je pod vámi, aby vás zachycoval, když padáte 
a aby vás vysvobozoval z pasti. 
Pán ať je ve vás, aby vás utěšoval, když je vám smutno. 
Pán ať je kolem vás, aby vás obhajoval, když na vás útočí. 
Pán ať je nad vámi, aby vám žehnal.
Amen.

Píseň: 421 Otevřete brány