Uhříněves 31.12.2023 Lk 2,21-39 (Jiří Ort)

Uhříněves 31.12.2023

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, všechny vás vítám na bohoslužbách, kam jsme zváni, abychom se těšili z ujištění o přítomnosti Boží lásky v životě člověka.

Introit: Hospodin kraluje! Oděl se důstojností, opásal se mocí. Pevně je založen svět, nic jím neotřese. Ž 93,1

Píseň: 192 Chvalte Nejmocněšího

Modlitba: Pane Bože, náš Otče, když o letošních Vánocích slavíme narození Tvého Syna a našeho Spasitele Ježíše, jsme naplnění nadějí, že jsi vstoupil do lidského života. A jsme za toto ujištění moc vděční.

Chceme Tě poprosit, veď nás, abychom nepřestávali v důvěře hledat Tvou přítomnost ve světě kolem nás. Tak, jako jsi to udělal se Simeonem, jako jsi to udělal s Annou, pomoz našim očím vidět Tvou spásu a prosíme, aby nás to vedlo ke stále větší chvále. Amen.

Čtení: Iz 61,10-62,3; Lk 2,21-39

Píseň: 313 Ozvi se, Pane můj

Text: Lk 6,6-11

Haleluja. Hospodin se na své milosrdenství rozpomenul, na svou věrnost domu Izraele. Spatřily všechny dálavy země spásu našeho Boha. Haleluja.

Ž 98,3

Na první neděli po vánočních svátcích jsme otevřeli velice zvláštní příběh, který nalezneme pouze u evangelisty Lukáše. A není zvláštní pouze svou absencí přítomnosti u ostatních evangelistů. Už od prvních slov jsme v něm ujišťováni, že Josef a Marie – a tím logicky i Ježíš - jednají zcela podle ustanovení Božího Zákona.

Je tedy právě toto součástí Boží spravedlnosti, kterou se máme spolu s Jeruzalémem nechat zahalit jako pláštěm? To bezesporu zaznívá v textech z knihy proroka Izaiáše, jehož závěrečná část i celá redakce knihy byla sepsána po letech života v zajetí v Babylónu zpátky v Jeruzalémě. Jenže – on to nebyl návrat do vysněné minulosti, ale do přítomnosti naplněné realitou lidských selhání, lidskou bolestí, lidskou skepsí i nadějemi. A tato rozmanitost se týkala i vnímání pohledu na vlastní dějiny a tedy i na způsob zbožnosti.

A přece ona radost, kterou vnímáme z knihy Izaiáš, je naprosto nelíčená. V komentáři jsem četl k tomuto textu kouzelný obrat – „nekontrolovaně tryskající radost“. Ten proud radosti neruší lidskou realitu, ale dodává sílu v této realitě ve víře žít. V této realitě očekávat nové skutky Boží. Na to jakoby navazovat evangelista nejen naším dnešním příběhem. Dává si velmi záležet, abychom věděti, že to, co se tu děje, se děje podle Boží vůle. Že všichni účastníci příběhu se nechávají touto vůlí řídit, že podle ní vědomě jednají.

Ten právě narozený není výjimkou. Je součástí Božího příběhu. Božího vykupitelského příběhu. Ona oběť za prvorozeného je vědomý vstup do ústřední zkušenosti Božího lidu, který byl Hospodinem vysvobozen z otroctví v Egyptě. Na začátku tohoto vysvobození byl lid vykoupen krví beránků, když Hospodin v Egyptě vyhubil vše prvorozené. Proto ona výzva – „Posvěť mi všechno prvorozené“. Prvorození byli vykupováni od Hospodina. Zvláštní důraz. Vykoupený Vykupitel. Od počátku jsme svědky paradoxu v Božím jednání pro záchranu člověka. Ten, který patří Bohu smí patřit k lidem. Podle Božího Zákona.

Zcela v souladu s Božím Zákonem zaznívají i jásavá slova toho, se kterým byl Duch Boží. „V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu.“ Zcela podle Boží vůle tu Simeon vyřizuje, že v tomto dítěti se otevírá budoucnost. Spasení. Vykoupení. Světlo do temnot. Pro ty, kteří jsou součástí Izraele i pro ty, kteří jsou mimo toto společenství. Raduje se Simeon, raduje se Anna. Naděje spojená se Zákonem. Naděje spojená s Boží spravedlností, jak o tom mluvil prorok Izaiáš.

Smíme se tedy radovat i my. Nechat se unášet onou „nekontrolovaně tryskající radostí“. Jen – jen mi zní zvláštně ono spojení Ježíše a Zákona. Prostě to tak mám. Vyvolává to ve mně představu života jako rallye, kdy mám jako spolujezdec oči upřené do itineráře a snažím se informovat v životním kvapíku řidiče, co má dělat: „štěrk-dlouhá-dlouhá, horizont, pravá 4, váže levá 5, atd…“. A z krajiny, kterou jedu, nevidím vůbec nic, natož, abych vnímal člověka. Vím, že je to chybná představa, ale prostě to tak někdy v životě cítím a spojovat to s Ježíšovým naplňováním Zákona mě naplňuje úzkostí.

A přece je tato vazba Ježíše a Zákona důležitá. S tímto ujištěním o souznění Ježíše a Božího Zákona totiž vstupujeme do Ježíšových příběhů. Do příběhů, které jsou plné lidí a jejich osudů. Tak jako v každé době – za ději, kterých jsou plné noviny, za ději, které hodnotíme pomocí té či oné ideologie, jsou skryty lidské radosti a bolesti.

Evangelista Lukáš nás v Ježíšově příběhu neustále zastavuje tam, kde je člověk. Nevíme, co se děje kolem, nevíme v jaké fázi jsou vztahy mezi stranou farizeů a saduceů, ani mezi římským správcem Judeje a jeho představenými v Římě. Vidíme pouze člověka. Tak jako v dnešním textu.

A vidíme Ježíše. Ježíš, ten, který od svého narození žije v poslušnosti Božího Zákona, v sobotní den učí v synagoze. Tedy – všechno v pořádku. Ale - „Byl tam člověk, jehož pravá ruka byla odumřelá.“ Člověk, který potřebuje ujistit, že patří Bohu. Že jeho životní příběh nevypadl z Boží ruky. Ježíš přerušuje výklad Tóry, možná Proroků – v každém případě přerušuje činnost, která je v souladu s ustavením soboty – a poruší Zákon. Staví do centra člověka. „Řekl tomu muži s odumřelou rukou: „Vstaň a postav se doprostřed.““

Jsem vděčný za evangelistovo svědectví, které zaznívá na přelomu starého a nového kalendářního roku. Svědectví o tom, že Boží plán vysvobození člověka v narozeném dítěti Ježíši, byl naplněn. A zároveň za ujištění, že smíme svůj život orientovat podle Boží budoucnosti naplněné přijetím člověka z pouhé milosti. Budoucnosti, ve které je nám nabízeno společenství s Bohem i s lidmi. Amen.

Píseň: 620 Moc předivná

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, vyznáváme, že pohled do budoucnosti nás často děsí. Že nás děsí mnohé události kolem nás a v úzkosti myslíme na lidi, kteří trpí a kterým neumíme pomoci.

Myslíme na nemocné, které máme kolem sebe. Odevzdáváme Ti Líbu Trkovskou i Tomáše, Boženku Bednářovou i Otu Šťastného, Jirku Boháče i Vlastu, sestru Černou. A v tichosti ty, na které každý z nás myslíme osobně. … Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Děkujeme za rodiny, ve kterých se narodilo miminko, nebo kde miminko čekají. Prosíme, abys je provázel svým požehnáním. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ženu z Klánovic, které útočník zavraždil manžela a dítě. Prosíme za rodiny a přátele zavražděných na filozofické fakultě. Prosíme o sílu být nablízku všem, kdo se s touto náročnou situací musí vyrovnávat. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za blízké obětí zabíjení v Izraeli i v Gaze, na Ukrajině, v Jemenu, v Mali. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za oběti klimatických změn. Za ty, kdo musí odcházet ze svých domovů kvůli nouzi, záplavám, suchu. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za oběti domácího násilí, prosíme za ty, kdo prožívají jakoukoliv šikanu – ve škole, v práci, ve veřejném prostoru. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za Tvou církev. Prosíme, stavěj nás na pevný základ ujištění o Tvém milosrdenství, abychom dokázali nabízet naději a povzbuzení. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme, vyslyš naše tiché díky a prosby. … Za to vše Tě, Pane, prosíme.

Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo hledají život: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 717 Tvá, Pane, láska

Poslání: Ať vaše radost, vaše dílo i vaše slova vypráví o vaší naději a jsou zaslíbením toho, co přichází od Boha.

Požehnání: Ať vám milost dělá život krásným a bohatým před Boží tváří, láska ať vás provází a hřeje

a ať vás brání před chladem a mrazem lidské zloby

a Boží pravda ať vám svítí na cestu, když se moci chopí tma. Amen.

Píseň: 418 I když se rozcházíme