Uhříněves 29.3.2024 Mk 15,33-41 Velký pátek (Jiří Ort)

Uhříněves 29.3.2024

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, všechny vás vítám na bohoslužbách na Velký pátek.

Introit: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. Ž 22,2

Píseň: 517 Lásku Syna Božího

Modlitba: Svatý Bože, přicházíme, abychom vydali svědectví o utrpení a smrti toho, kterého jsi poslal, aby byl naší pomocí, záchranou, aby nás spasil. Drž nás ve své přítomnosti, když se blížíme ke kříži. Uč nás rozpoznávat jeho smysl.

Naplň nás nadšením pro službu evangeliu. Použij nás jako svůj lid, který se modlí za tento svět. Požehnej nám svým pokojem, když budeme v tichosti odcházet. Uchovej nás ve svém zaslíbení, když očekáváme úsvit. Modlíme se ve jménu Ježíšově. Amen.

Čtení: Ž 22

Píseň: 531 Proč jen mlčíš, Pane

Text: Mk 15,33-41

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.

Mám čím dál silnější pocit, že nemám právo říkat něco k ukřižování Ježíše z Nazareta. Že nemám právo tuto skutečnost uchopovat a balit do slov. Neznamená to, že bych ke skutečnosti kříže neměl co říci – zásadně mě oslovili autoři jako Jon Sobrino, kteří vyostřeně mluví o stále znovu křižovaném Kristu, o křížích dnešní doby. Mohl bych znovu otevřít toto téma a měli bychom skutečně o čem mluvit. Těch křížů je nepočítaně. Problém, který cítím, je, že kříž Velkého pátku má něco říci i do našich životů. Do mého života. Osobně. Ne jako informace, ale jako životní fakt. Jít prostě s kůží na trh. A já stále hledám.

Když jsme naslouchali dnešnímu textu z Markova evangelia, zazněla hned na počátku informace, která je vlastně samozřejmá. Ježíš zvolal mocným hlasem. To o Ježíši z Nazareta je tady řeč, jeho konec životní cesty pašijové texty popisují. To je přece jasné. A přece ne tak úplně. Mluvíme o Ježíši z Nazareta, ale o kom to vlastně mluvíme? Jakoby tu znovu zaznívala pro každého z nás otázka „Za koho mě pokládáte vy?“. Bez odpovědi na tuto otázku, bez osobní odpovědi na tuto otázku, nemůžeme pokračovat. Nemůžeme se vůbec bavit o smyslu kříže. A to ani v těch „velkých“, dějinných věcech jako je Ježíšova přítomnost s těmi, kteří jsou křižováni, kteří jsou vytěsňováni na okraj. Nebo můžeme a také bavíme, ale s tím velkým rizikem, že se můžeme ocitnout na zcela opačných koncích názorového spektra a křesťanství se tak stane pouze další ideologií, která rozděluje tento svět.

Za koho tedy pokládáme Ježíše? Lépe – za koho ho pokládám já osobně. Kým pro mě je? Jakkoliv jsem na zamýšlení nad touto otázkou narazil u Laurence Freemana, katolického kněze, benediktinského mnicha, který otevírá meditační přístup, je tato otázka základní napříč vší růzností spiritualit. Kým je pro mě osobně Ježíš z Nazareta? Čím je pro mě spolu se vším, co reprezentuje?

Není snadné na to odpovídat a přece je to naprosto zásadní. Právě proto, že odpovídání na tuto otázku není věcí intelektuální, není otázkou, která by byla určena pouze těm, kdo mají na to, aby odpovídali. Je otázkou životní, praktickou. Nesmírně důležitou k pochopení naší, mé, vlastní životní cesty.

Od této chvíle vlastně nemohu mluvit obecně, ale pouze za sebe. Je-li pro mě Ježíš z Nazareta s celou svou zvěstí určující postavou mého života, stávám se Jeho učedníkem. Stále se ptám, konfrontuji svoji další cestu s jeho. A nemusím nutně využívat meditační techniky, abych došel do bodu, kdy pochopím, že mé názory, můj přístup, moje kultura, jsou pouze věcmi služebnými. S tím vším stojím pod křížem Ježíše z Nazareta a ptám se, co z toho je nosné a co ne. Evangelista propojením této situace se situací žalmisty jasně navozuje atmosféru naprosté opuštěnosti.

Vyznáním evangelisty je, že v tuto chvíli nemůže být nikdo z lidí Ježíšovi oporou, pomocí. Že vůči ději, který se tu odehrává, mám prázdné ruce. Přijetím tohoto faktu přijímám právě skutečnost, že všechno to, co jsem si ztotožnil se svoji identitou, není to rozhodující. V obraze ukřižování Ježíše z Nazareta vidíme lidské reakce, které jsou sami o sobě zcela mimo to, co se vlastně odehrává, ale paradoxně svědčí o Božím jednání. A nakonec ten, kdo skutečně nemá žádné předpoklady k tomu, aby pochopil toto Boží jednání, přijme Ježíše jako Božího syna. Tedy jako toho, kdo patří Bohu, kdo o Něm svědčí, kdo Ho reprezentuje.

Tato naprostá absence čehokoliv, čím bychom mohli změnit děj, který se odehrál kdysi na Golgotě, mě vede – a má vést – k pokoře. K vyznání slabosti, k vyznání neschopnosti, k pokání. A vracíme se na počátek příběhu, který vypráví evangelista Marek – ke zvěsti, se kterou přišel Ježíš z Nazareta: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Pokání, ke kterému jsem doveden, ke kterému jsme dovedeni, ono zjištění vlastní bez-moci, mě nevede k rezignaci na život, který se jeví nesmyslný, ale paradoxně k víře. Protože právě v té největší slabosti, v tom největším selhání se ozývá setníkovo vyznání „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ a žalmistovo „A tys mi odpověděl.“.

Tato vyznání samozřejmě nejsou konečným stavem našeho života. Ani nejsou koncem hledání odpovědí víry. Ale mohou se stát kotvou v tomto hledání. Mohou se stát ujištěním ve chvíli, kdy se nám vše hroutí, kdy máme pocit, že nám mizí vše, co mělo v našem životě cenu. Odkazuje nás to ke skutečnosti, že to nejpodstatnější zůstává. Že naše identita je spojena s tím Ukřižovaným, který je v této chvíli s námi.

Tato jistota víry nám umožňuje nespojovat svůj život s našimi názory ani s našimi pocity. Umožňuje nám přijmout povolání učedníků Ježíše z Nazareta a vstoupit do služeb toho, kdo nás přesahuje. Můžeme tak nezavírat oči před kříži tohoto světa a přinášet alespoň zlomek pomoci. Můžeme mít svobodu se mýlit a přiznat to. Můžeme mít svobodu naslouchat člověku vedle nás a neztotožňovat ho s jeho názory. Můžeme mít svobodu žít jako lidé, protože pro nás zemřel člověk Ježíš z Nazareta. Boží syn.

Amen.

Píseň: S313 Stín kříže do daleka padá

VP:

V této době, kdy se tolik dbá na vnější okázalost,
je správné, abychom si udělali odbočku a prozkoumali svůj vnitřní život.

Vyznejme své hříchy před Bohem i mezi sebou navzájem,
nejprve v tichosti, pak nahlas.

Svatý, ty vstupuješ do našich životů
způsobem, který bychom nečekali.
Vyznáváme, že si někdy myslíme.
že svůj pohled na život nemůžeš myslet vážně.
Nechápeme, jak může tvůj způsob fungovat nebo být správný,
protože je v rozporu s našimi ambicemi a chápáním.
Přesto voláme své hosana a zpíváme své chvály.
Odpusť nám, že si do Tebe projektujeme všechny naše
naše omezené světské názory
a očekáváme, že budeš žít podle našich měřítek.
Odpusť nám, že nedůvěřujeme tvé cestě pokoje.
Vezmi si naše palmové ratolesti a naše životy,
abychom se je naučili pokládat ve tvé službě,
následovat tvou cestu, i když jí nerozumíme.
O to se modlíme ve jménu toho, který vytvořil průvod.
jen s oslíkem a několika dětmi
a zpívali k tvé slávě,
Ježíše Krista.

Slovo milosti: Všemohoucí Bůh se nad námi smiloval, vydal na smrt svého Syna, a pro něho nám odpustil. Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Řím 5,5n

Pozdravení pokoje: Smíme přijmout tuto Boží milost, kterou nás nyní obdarovává a smíme si navzájem podat ruce na znamení odpuštění, bratrství a jednoty Kristova lidu a pozdravit jeden druhého se slovy: Pokoj tobě.

Svatý, oslavujeme tvé jméno. Ty jsi stvořil nebesa i zemi. Považuješ nás za svůj lid a voláš nás z otroctví ke svobodě. Když bloudíme pouští, krmíš nás manou z nebe a vedeš nás domů svým slovem. Proto se připojujeme k dávné písni:

Svatý, svatý, svatý jsi, Hospodine zástupů, plná jsou nebesa i země Tvé slávy. Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně. Hosana na výsostech.

Svatý, oslavujeme tvé jméno. Do tohoto světa utrpení a hříchu posíláš Spasitele, Ježíše Krista - narozeného, aby sdílel náš život, žijícího, aby učil tvé cestě, jdoucího po této cestě až k smrti, umírajícího, aby vstal ze slávy, povstalého, aby dal život celému světu.

Večer před svým utrpením

vzal chléb, vzdal díky, lámal jej

a dal jej svým učedníkům se slovy:

Vezměte, jezte, to je mé tělo,

které se za vás vydává.

Stejně vzal po večeři i kalich s vínem,

podal jej svým učedníkům a řekl:

Toto je má krev, která se za vás prolévá.

Kdykoli budete jíst tento chléb

a z tohoto kalicha pít,

čiňte to na moji památku.

Obětujeme své životy k tvé slávě, když sdílíme tuto slavnost milosti a připomínáme si Ježíšova slova: Pokud pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane jen jediným zrnkem, ale pokud odumře, přinese mnoho ovoce.

Svatý, oslavujeme tvé jméno. Vylij, prosíme, svého svatého Ducha na chléb, kalich, svůj lid, abychom s tebou měli společenství v těle a krvi Krista, našeho Pána.

Apoštolské vyznání: Chceme se touto svátostí posilnit ve víře. Nejen sami pro sebe, ale v jednotě církve Kristovy, ve společenství s křesťany všech generací a národů. Vyznejme tedy spolu s nimi slovy Apoštolského vyznání víry:

Sbor: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, v svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný.

Amen.

Píseň: Při vysluhování sv. večeře Páně 510 Jezu Kristě, štědrý kněže

Pozvání: Hle, pokrm, který jsme vlastníma rukama připravili,

ale ke kterému nás zve náš Pán Ježíš Kristus.

Hle stůl, který jsme vystrojili, ale u kterého nás On přijímá.

Hle radost, po které jsme toužili, ale kterou nám On sám dává.

Přijímání: Společenství těla Kristova.

Společenství krve Kristovy.

Propouštění: Nyní toto praví Hospodin,

tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce Tvůj Izraeli:

Neboj se, já jsem Tě vykoupil,

povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.

Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou,

půjdeš-li přes řeky, nestrhne Tě proud,

půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.

Jděte v pokoji.

Ač jste ho neviděli, přijímáte ho; ač ho ani nyní nevidíte, přece v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, totiž spásy duší.

Jděte v pokoji.

Čerpejte radost, milost a potěšení z Božího daru vzkříšení k životu. Jděte v pokoji.

Píseň: 512 Kristus příklad pokory

Ohlášky:

Přímluvná modlitba:

Pane, prosíme, naslouchej nám, když se připojujeme k modlitbě za všechny trpící. Vyslyš nás, když prosíme:

Za ty, kdo jsou zranění, kdo trpí následky tělesnými i psychickými...

Za ty, kdo nezapadají do zavedených norem společnosti postavené na úspěchu...

Za ty, u kterých nevíme, jak k nim přistupovat, a tak se jim vyhýbáme ... Za ty, na které ani nepomyslíme ...

Za ty, kdo trpí, kdo až příliš dobře znají bezmoc ...

Za ty, kteří nesou naši nemoc a utrpení…

Za ty, na které padají důsledky našich rozhodnutí…

Za ty, kdo jsou drceni zvůlí a terorem, protože my odmítáme odpovědnost…Za ty, kdo mají pocit, že jsi je opustil …

Pane, odevzdáváme Ti v tichosti své osobní díky a prosby. … Za to vše Tě, Pane, prosíme.

Pane, voláme k Tobě spolu se všemi, kdo vyhlíží Tvoji naději pro celé stvoření: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: On zemřel za nás, abychom my, ať živí nebo zemřelí, žili spolu s ním. Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte. Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.

1Te 5,10n.18n

Požehnání: Bůh Pak pokoje, který toho velikého pro krev smlouvy věčné pastýře ovcí vzkřísil z mrtvých, Pána našeho Ježíše, učinil vás způsobné ve všelikém skutku dobrém, k činění vůle své, působě ve vás to, což jest libé před obličejem jeho, skrze Jezukrista, jemuž sláva na věky věků. Amen. Žd 13,20n

Píseň: Pán tance