Myslím, tedy jsem?
Čtení: 1K 1.18-25
Text: 1K 2,6-16
Uhříněves, 14. ledna 2024
Když apoštol Pavel psal dopisy do korintského sboru, asi netušil, že zároveň formuluje základy křesťanské životní orientace pro korintský sbor, první církev, ale i pro křesťany dalekých budoucích tisíciletí. Jsme za to Pavlovi vděčni, nesmíme však zapomenout, že jeho myšlenky je třeba do dnešní doby přenášet opatrně, kriticky a sebekriticky. Dnešek není starověk a i Pán Bůh promlouvá do každé doby jinak.
Takto rozumět biblickému slovu nebylo vždy samozřejmé. Příklad? Apoštol několikrát opakuje „židé zabili našeho Pána“. „Židy“ myslí konzervativní skupinu náboženských vůdců, chránící svou moc a autoritu; takoví „židé“ se vyskytují v každém náboženství a každé církvi. Pavel se však díky povrchnímu čtení stal na dlouhá staletí nositelem základní ideologie antisemitismu a antijudaismu. Nebyla to jeho vina, nýbrž vina jeho čtenářů. Aby to nebyla také naše vina!
Podobně je to s Pavlovým slovem proti lidské moudrosti a filosofii. „Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním,“ čteme v epištole Koloským (Ko 2,8). A v první epištole do Korintu, v našem textu tak trochu ironicky: „židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my…“. „Řekové“ – antičtí filosofové – my si přitom vzpomeneme přitom na myšlenky Senecy, Platóna, Sókrata či Aurelia; to byli podle Pavla žvanilové? Ano, i takový odsudek je mezi křesťany slyšet. V ústech bohorovných misionářů je každý, kdo necituje Písmo, prostě pohanem, který roznáší planou světskou moudrost. Aby i tohle nebyla také naše vina!
Jedna z nejznámějších myšlenek filosofů je tzv. „Descartesovo Cogito“, tedy věta, kterou ve svých textech opakuje několikrát: „myslím, tedy jsem“, „cogito, ergo sum“. Podobně jako Pavel i Descartes se dočkal svého zkreslení jako racionalista, který rozum povýšil nad pokoru před Bohem. Jenže sám Descartes rozuměl myšlení jako Božímu daru, který člověka přibližuje právě Bohu. Podle Descarta je právě Bůh sám zárukou pravdivého myšlení. Skoro bychom mohli trochu dotáhnout v Descartově duchu: „Myšlení, které není podřízeno Nejvyššímu, není myšlení a tudíž jeho nositel vlastně ani není. „Non cogito in Deo, ergo non sum. Nemyslím v Bohu, tedy nejsem.“ Filozof rozuměl myšlení jako pevnému bodu, od něhož se odvíjí další atributy lidství. S tím rádi souhlasíme. Které jsou ty další složky lidství, můžeme myšlením hledat. Sázel bych především na víru, naději a lásku.
Descartes ovšem patří sedmnáctému století, apoštol Pavel století prvnímu. A co my, chodci a běžci jednadvacátým stoletím? Čím chceme doložit svou existenci, skutečnost, že jsme? Že myslíme? To dnes zdaleka nestačí. Jde o to, na co a jakým způsobem, z jakých východisek a s jakým cílem myslíme. A upřímně řečeno, myšlení od Descartových dob hodně ztratilo na svém lesku.
Tady někde nasazují „ezo-křesťané“, nositelé konspiračních teorií a dezinformací. Racionalitu posílají mezi starou veteš a nabízejí víru jako ideologii zázraků a úspěchů. Zdravý rozum ovšem umí vidět i zázraky, umí se opírat i o to, co neumí prokázat nebo vyložit, ale při tom všem kriticky a sebekriticky přemýšlí a promýšlí, odděluje zrno od plev, ponechává cenné a odhazuje ideologii spotřební i tu náboženskou. Nákupní horečky se až příliš podobají euforii při některých „evangelizacích“.
Proto apoštol ve druhé kapitole téže epištoly najednou vysloví: „učíme moudrost“. Moudrost, na počátku (jakoby) odložená, se vrací. Moudrost je shrnutí poznání a zkušeností o světě, životě a sobě samém, poznání celistvé, zahrnující hlubiny i výšiny. Moudrost je poznání pokorné i odvážné; to přece nelze odhodit ani pro samu víru! Vždyť i Duch Hospodinův je duchem moudrosti a rozumnosti (Iz 11,2), naopak lidská moudrost začíná v poznání vlastní nevědomosti (Sokrates). Brazilské přísloví říká: „Poznání řeže svět na kousky, moudrost jej zase dává dohromady“. Starozákonní knihy Přísloví, Kazatel jsou moudrost sama. Kdepak, ani filosofové nepatří do starého železa!
Moudrost podle Pavla je pro „pokročilé ve víře“, doslova „dokonalé“. Nikdo moudrý o sobě neřekne, že je dokonalý, ba ani pokročilý. Poslední slova Martina Luthera údajně byla „jsme žebráci, to je pravda“ (wir sind Bettler, hoc est verum“). Ale apoštol „dokonalost“ a „pokročilost ve víře“ upřesní. Za dospělého či pokročilého ve víře může být pokládán, kdo rozliší moudrost vládců tohoto světa od moudrosti Boží. Tušíme, že vládci nejsou jen králové a prezidenti, ti ani v apoštolově době moudrostí ani vzděláním většinou nevynikali, jen někdy chytrostí a lstivostí. „Vládci doby“ jsou ti, kteří se nesou na vlně módy jako „celebrity, VIP“. „Vládci“ bývají obdarováni podmanivostí, proto jsou vlivní, jejich moudrost je však neúplná, nevidí pod povrch, nevidí šíři a hloubku souvislostí.
Naproti této „moudrosti vládců“ stojí „Boží moudrost“ Ta je ovšem popisována tak, že rozum čtenářův zůstává stát. Jako by Boží moudrost byla opravdu ne-rozumná, „mimo-rozumná“ nebo „nad-rozumná“. Učíme, říká apoštol, „moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení.“ (1K 2,7) Eh! Protože „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1 K2, 9) Zase „eh“! Jak může člověk poznat něco, co mu ani na mysl nepřišlo?
Takto si stojí čtenář, který bere vážně slovo z Písma, ale přemýšlí přitom vážně, kriticky a sebekriticky, bez ideologie, bez náboženské nebo jiné povinnosti, jen s povinností vůči pravdě. Co s tím? Co s Boží moudrostí proti lidské? Lidská moudrost je smetena jako nevěrohodná, Boží moudrost je popsána tak, že těžko rozumět.
Zastavme se tu ještě jednou: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Bude teď následovat odhalení nejvyššího, nejočekávanějšího a nejdůležitějšího sdělení? Jestli zazní Boží moudrost, jak to, že ji neodhalili vnímaví křesťané všech dob, tak aby ustaly spory a různice o smyslu života i o samotném Bohu? Jak to, že Boží moudrost ještě neovládla svět, jako jej ovládly fyzikální zákony a elektřina?
Čtenář má pocit, že mu nezbývá než ponořit se znovu do pochyb a do hledání na vlastní pěst. Holt, všechno je relativní, každý má svou pravdu... K čemu jsou Duch Boží a moudrost Boží mimo dosah člověka?
„Myslím, tedy jsem“, ale kam jsem se s tím dostal? Co mám dělat, abych mohl říci, že jsem? Abych mohl říci „JSEM“, i když třebas nemocný, osamělý, neúspěšný, prohrávající? „Myslím, tedy jsem“ nestačí, „bavím se, tedy jsem“ je banální, „mám a vlastním, tedy jsem“ je hloupé. „Vítězím nad něčím, tedy jsem“ nefunguje, protože často nevítězím. Nebo snad „věřím, tedy jsem“, nebo „jsem pokřtěn, modlím se, tedy jsem“? I zbožné myšlenky váznou.
A tu apoštol překvapí. Pán světa svou moudrost navzdory její nedostupnosti ZJEVUJE. „Zjevit“ neznamená „čarovně odhalit“, nýbrž vyjevit, učinit zjevnou, srozumitelnou, ukázat smyslům a rozumu! Sice „přirozený (doslova „PSYCHIKOS) člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha“, (1K 2,14) ale „člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko.“ (1K 2,15) To je slovo do pranice!
Tedy: překvapení první: Bůh činí svou moudrost zjevnou. Aby člověk Boží moudrost přijal, přichází překvapení druhé: Bůh obdarovává svým Duchem. Kdo může být takto obdarován, odhaluje překvapení třetí: každý. „Člověk obdařený Duchem“ není, kdo rozvinul svou náboženskost k nejvyšším metám, ani člověk církevní a církevnický. Může to být každý. Právě Korint ukazuje, že obdarovaný může být každý. Není mnoho měst, která by mohla soupeřit s Korintem ve světskosti a světské přirozenosti.
Jen jedno je třeba: to vše „připravil Bůh těm, kdo ho milují“. Boží moudrost je Boží láska. Kdo ví o Boží lásce k člověku, ví, co znamená „my však mysl Kristovu máme.“ Odhaleným tajemstvím je Boží láska provázející nás na každém kroku, Bůh přítomný ve chvíli nejlepší i nejhorší, té první, i té poslední.
Toto je vrchol moudrosti a poznání: „my však mysl Kristovu máme.“
Vím o Boží lásce, tedy jsem. "Scio de amore Dei, ergo sum."
Díky, apoštole Pavle i pane Descarte! Amen.