Uhříněves 11.2.2024 Mt 8,16-18 (Martin Hrubeš)

Kázání Uhříněves 11.2.2024

Iz 53,2b-6 ; Mt 8,16-18; 23; 9,1-7; písně: 33,1-4; 241; 252; 316; 674

Ježíš, tedy rabi Jošua z Nazaretu, byl vyhledáván davy. Byl zjevením, hvězdou, která vyšla teprve včera, ale stačilo rozhlásit, že je ve městě, a během chvíle se seběhly zástupy lidí. Každému pomohl, ulevil od bolesti, zbavil chmur i nočních můr. Ptal se lidí na víru a mluvil o nových věcech. Konal dobro, nikoho neodmítal. Vracel lidem nejen zdraví, ale také klid, radost a chuť do života.

Svět tehdy nebyl v pořádku: všude římské násilí a matoucí mísení kultur; nedostávalo se naděje. Mnozí Ježíše brzy začali nazývat Božím synem, nebo synem Davidovým, jiní s ním začali spojovat své sny o mesiáši, který obnoví království Izraele a vrátí jim svobodu. Někteří chválili Boha, že dal takovou moc člověku. Hleděli na něj s očekáváním změn k lepšímu. Až mnohem později evangelista Matouš k příběhu o uzdravení nemocných přidal poznámku, že se tak splnilo proroctví Izaiáše o trpícím Božím služebníku: Vzal na sebe naše nemoci.

Jenže – nabídněte lidem prst, a hned chytnou celou ruku. Začalo to uzdravením Šimonovy tchyně (Mt 8,14-15) a od té chvíle stále přicházeli další a další. Trvalo to hodiny a nebralo to konce. Ježíš byl vyčerpaný, potřeboval si odpočinout, a tak v jednu chvíli prostě odešel. Seběhl do přístavu, požádal o loď a s několika blízkými přáteli vyrazili přes jezero. Nádherné Galilejské jezero, po němž se Ježíš plavil často a rád, je úžasný přírodní fenomén. Deset kilometrů na šířku od západu k východu, dvacet kilometrů na délku od jihu k severu. Jeho hladina je dnes asi o pět metrů níž než před dvěma tisíce lety kvůli intenzivnímu čerpání jeho čisté vody do moderních měst, ale jezero se tím výrazně nezmenšilo. Zvláštností je, že hladina jezera se nachází 200 m pod úrovní hladiny Středozemního moře. Společně s okolní vrchovinou vytváří dobré podmínky pro vznik extrémních meteorologických jevů. Ve Starém zákoně a v židovském prostředí je nazýváno Kineret - jméno odvozené z hebrejského základu pro harfu – kinór.

Toho dne se jezero chystalo ukázat svou nevlídnou tvář. Brzy po vyplutí Ježíš, utahaný jako kotě, na lodi usnul. Tiché šplouchání vody ho ukolébalo k spánku, který tolik potřeboval. Uprostřed jezera však loďku zahalil temný mrak a spustila se bouřka. Hvízdání větru, déšť ani výraznější houpání lodi Ježíše nevzbudilo. Až vystrašení rybáři. Jak může ten rabi v tomhle řádění živlů spát?! Odbočka: Zvířata nebo děti dokážou usnout v neuvěřitelném tartasu – když se cítí bezpečně. Ježíš snad cítil, že jim ta intenzivní, ale krátká bouřka neublíží, a tak klidně spal jako bezelstné dítě. Když ho probudili, trošku je pokáral, a pak do větru řekl: Uklidni se! A bylo po bouřce. Mohl místo toho říct učedníkům: Nebojte se, ono to za chvíli přejde a nic se nám nestane. Ale on ne – nenechal je dál prožívat strach. Vstal a nastavil tvář bouřce. Vlastně se postavil dvěma bouřkám. Mluvil sice k počasí, ale hlavně se utišila bouřka strachu v myslích učedníků. Na jezeře i v duších plavců se rozprostřel klid.

Bouřlivý vítr zřejmě jejich loď vychýlil ze směru, takže ke břehu přirazili jinde, než kam původně směřovali. Anebo žádný konkrétní cíl neměli. Už když na neznámém místě vystupovali a vytahovali loď na břeh, zdálo se, že tamní země má divnou barvu. Jak šli dál od břehu, viděli, že je rozrytá, a ucítili intenzivní zápach. A brzy spatřili, co je důvodem: stádo prasat. Prasata se v té rozryté krajině díky svému zbarvení částečně ztrácela, takže jim chvilku trvalo, než zjistili, že prasata jsou úplně všude. Bylo jich jako kobylek, pokrývala zemi. Co to je na zemi? Vždyť se všude válejí kosti! Lidské kosti! Stádo prasat se pase na nějakém pohřebišti?! Odbočka: Víme, že se těm pozemkům říkalo “Hroby”, nebo “V hrobech”. Nebyl to běžný vesnický hřbitov. Kdysi se tu odehrálo nějaké krveprolití, bylo tu pobito hodně lidí, s jejichž pohřbením si nikdo starosti nedělal – jen ledabyle je zahrnuli hlínou. Nikdo z blízkého města na tom poli hrůzy nechtěl hospodařit. Až přišel jakýsi člověk a bez zábran a studu vymyslel, že tam bude pást prasata. Nečistá zvířata se pastvou na nečistém poli už víc nečistými stát nemohou, no ne? Zato na jejich prodeji se dalo krásně zbohatnout.

Učedníci by jistě nejradši hned naskákali do lodi a odpluli z toho strašného místa. Jako pravověrní židé věděli, že minimálně týden budou vyloučeni ze společenství, protože budou muset po kontaktu s nečistými zvířaty a s mrtvými projít důkladnou rituální očistou. Ale rabi Jošua kráčí dál vstříc démonům. Je slyšet křik. No – ano, proti Ježíšovi se potácejí dvě postavy, které vypadají jako mrtvoly vstalé z toho pohřebiště. Barva jejich kůže splývá s barvou hlíny. A něco na Ježíše kůží potažené lebky chraplavě křičí. Znělo to jako: “Nech nás být! Přišel jsi sem předčasně, Boží synu!” Učedníci neslyšeli, že by jim na to Ježíš něco řekl. “Jestli fakt musíme hned pryč, nech nás vjet do těch prasat”, chroptěli. “Jděte”, bylo jediné slovo, které Ježíšovi splynulo z úst. Zkoprnělí učedníci sledovali, jak se prasat začínal zmocňovat neklid, za uši drásajícího kvičení pobíhala zvířata sem a tam, stále rychleji, až celé stádo propadlo panice, tryskem se vzdalovalo a zmizelo za obzorem.

Celé to trvalo jen chvilku – a nastalo ticho. Vlastně ne úplné. Učedníci zaslechli hlasy – a zůstali zírat na Ježíše, jak mluví s těmi dvěma příšernými lidmi, kteří najednou uvolněně seděli, ve tvářích měli příčetný výraz a klid.

Událost měla dohru: z nedalekého města se blížila skupinka lidí. Jeden se rozhlížel, jako by něco hledal, rozhazoval rukama a rozčileně cosi vykládal ostatním. Když přišli až k Ježíšovi a učedníkům, ukázalo se, že to jsou starší města. Zdvořile, ale důrazně požádali Ježíše, aby šel pryč. Ten rozčilený muž byl majitel stáda a hlavní sponzor městské rady.

Učedníci se tu setkali s dvěma masakry: po tom dávném zbyly nedbale pochované kosti, které volají po důstojném uložení. Ten druhý se odehrál před jejich očima – masakr vepřů. Nechci spekulovat o způsobu jejich uhynutí, vystačím s konstatováním, že prasata zmizela jako zlí duchové. Nicméně místní lidé – a hlavně zbohatlík, který přišel o zdroj svých příjmů – to viděli jinak. Neviděli zemi zbavenou neřešeného bezpráví, která je nyní vrácena životu i odpuštění, ale viděli jen ztrátu svého příjmu. Nezajímali je ti dva nešťastníci vyrvaní ze spárů nějakých démonů, jejichž duše naplnil pokoj.

Bez dalšího vysvětlování nastoupili na loď a pluli pryč. Za pár hodin dorazili zpátky do hlučného Kafarnaum, které jim po tomhle zážitku připadalo docela vlídné. Po městě se hned rozneslo, že je zpět. Přes zástup shromážděných k němu pronesli, nebo procpali, ochrnutého po mrtvici. Čtyři přátelé či blízcí z rodiny. Na improvizovaných nosítkách ze dvou dřevěných latí a kusu látky mezi nimi. Když Ježíš viděl jejich víru – nic neříkali, mlčel i ochrnutý. Jejich víra byla vidět jen z toho, co dělali. Šli a nesli. Vyjádřili svou víru rukama a nohama. Nemuseli mluvit, a přesto Ježíš jejich víru viděl. Řekl ochrnutému – ten člověk se nemohl hýbat, nemohl mluvit, ale vnímal. Možná měl otevřené oči. Věděl, že má smrt na jazyku. Přišlo to náhle, nikdo to nečekal. Bezmocnému ležákovi táhne hlavou, kolika lidem co dluží, s kolika lidmi nebyl zadobře, komu chtěl třeba říct, že už se na něj nezlobí, nebo naopak poprosit o odpuštění. Odkládal to. A najednou sekera – a on ví, že už nic nenapraví. Možná by to do něj nikdo neřekl, ale ten člověk měl svědomí. Zemře a v lidech okolo zůstane už napořád vězet jeho nespravedlnost a bezohlednost. Čtyři přátelé intuitivně vytušili, po čem asi zoufale touží, a proto ho přinesli k zázračnému rabínovi Jošuovi. A on viděl jejich víru a jeho touhu, a proto se k ochrnutému rovnou sklonil a řekl mu: Synu, buď dobré mysli, jsou ti odpuštěny hříchy. Kdo nezažil bezmoc ochrnutého člověka, neumí si představit úlevu, jakou pocítil z těchto slov. Možná mu z očí vytryskly slzy. Zažil zázrak a v duši se mu rozhostil mír.

Jenže ne všichni byli přemoženi silou této chvíle. Mezi lidmi, kteří Ježíšovi naslouchali, byli farizeové a učitelé zákona, vzdělaní a většinou zbožní teologové. Těm se hned v hlavách rozezněl varovný zvonek: Hříchy může odpustit jedině Bůh! Ten člověk se blamuje! Toto teologické hnidopišství jim znemožnilo zažít zázrak. Dlouho jsem nevěděl, proč Ježíš napřed odpustil hřích, a pak uzdravil. S těmi hříchy mi to přišlo jako zbytečná provokace, když ho nakonec stejně uzdravil. A pak ta otázka: Co je snazší říct: Odpouštějí se ti hříchy, nebo vstaň a choď? Samozřejmě, že odpouštějí se ti hříchy – to přece nejde ověřit, podvod se nepozná – je snazší! Zatímco když řekneš Vstaň a choď, a ten člověk zůstane ležet, poznají všichni, že jsi podvodník. A právě na to Vstaň a choď všichni čekali. Rychle si zvykli na podobné zázraky, tak některé možná zklamalo, že se zprvu nic nestalo. Ježíš však vykonal to, v co doufali ti čtyři i ten ochrnutý, vykonal to, co viděl jako jejich přání víry. A to přání vycházelo z toho, že toho ochrnutého měli rádi a chtěli mu pomoct. Proč by Ježíš měl vykonat něco “navíc”, jako by on věděl lépe, co si mají přát? Ježíš není takový manipulátor. Často uzdraveným říkával: Staň se ti podle tvé víry. Odpuštění hříchů bylo pro ochrnutého největším přáním. Víc nežádal. Chtěl odejít z tohoto světa smířený.

Ten spor o právo odpouštět hříchy nebyl v plánu. Ježíš však teď nemohl, nechtěl couvnout. V tu chvíli musel udělat něco navíc. Odpuštění je nejdůležitější věc, kvůli které je tady. A tak, aby pochybovače přesvědčil, že se to první stalo, řekl i to druhé: Vstaň a choď.

A ochrnutý se zvedl, sebral ze země nosítka a odešel. Teď teprve shromáždění začalo tleskat a chválit Boha.

Přivádí mě to k zamyšlení: Přicházíme na bohoslužby podobně, jako ti lidé k Ježíši. Jsme jako oni: Přicházíme – a co čekáme? Nacvičený trik, který už jsme tolikrát viděli, ale pokaždé znovu mu tleskáme? Přejeme si tajně něco? Máme víru? Je naším přáním dobro druhého člověka? Čekáme odpuštění, smíření? Nebo posloucháme kázání a kriticky rozebíráme, co farář či farářka řekl nesprávně? Čekáme oslovení Duchem svatým, nebo kontrolujeme, zda je farářské představení v mezích liturgických pravidel a uznávané teologie?

Nebráníme sami sobě v přiblížení se Bohu?

Ježíš procházel městem, volnou krajinou, plavil se po moři – a všude přinášel radost z uzdravení, dobrá slova naděje. Neuhýbal před nepříjemnostmi, ale ani nevyvolával zbytečně konflikty. Byla v něm veliká síla, ale nad nikoho se nepovyšoval. Nemoci naše vzal na sebe. Ne ve smyslu, že by naše bacily přeskákaly na něj a on našimi nemocemi onemocněl, ale ve smyslu: Vaše nemoci jsou od teď moje věc, vy už si s nimi nedělejte starosti. Vzal si na starost odehnání všech našich démonů.

V tu chvíli v Kafarnaum to ještě bylo v klidu. Měly přijít horší časy. Nenávist některých vůči němu přerostla v nutkavou touho ho zabít. Ani tehdy však neuhnul.

Nosme k němu své kamarády, kteří sami nemůžou. Nemusíme nic říkat. Naše víra bude vidět na našich nohách a rukách.