15.4.2012 L 5,1-11 (Petr Firbas) kázání při slibu staršovstva

Čtení: Jan 21,1-14   Text: L 5,1-11

Milé členky a členové nového staršovstva, milé sestry a bratři,

             strohou zprávu prvních dvou evangelistů o povolání Ježíšových učedníků rozšiřuje Lukášovo evangelium o rozhovor se Šimonem Petrem, který s Ježíšem prožije zvláštní zázrak. Jeho prázdné sítě se nečekaně naplní až po okraj rybami a on je povolán za rybáře lidí právě v okamžiku, kdy si uvědomí, že tomu Ježíšovu povolání vůbec nedorostl.

            Předchází tomu ale docela jiná situace. Na Ježíše se u břehu Genezaretského jezera valí veliký zástup. Všichni ti lidé chtějí znovu slyšet Boží slovo. Umíme si ještě dnes vůbec představit  takovou tlačenici kvůli Božímu slovu? Ale evangelista nám tím chce asi povědět: takový  zájem vzbuzuje Ježíš, když se svým slovem skutečně vstoupí člověku do života. Pak přestává být důležitá otázka času. Ten si prostě uděláme. Pak není důležitá ani vzdálenost od místa, kde je možné Ježíšovo slovo slyšet. My se tam vypravíme. Koho Ježíšovo slovo osloví a zastaví, ten bude i nadále Ježíšovo slovo vyhledávat.

            Opodál na břehu jsou neúspěšní rybáři. Vypírají své sítě od naplavených nečistot. Té noci vůbec nic nechytili. Na rozdíl od zástupů Ježíše sami nevyhledávají , ale on vyhledá je. Vstoupí do loďky jednoho z nich- Šimona Petra. Proč to udělá? Protože potřebuje  Petrovu  službu. Prosí ho, aby odrazil od břehu. Tak začíná Šimonovo povolání za rybáře lidí podle Lukášova evangelia.  Tak, že ho Ježíš poprosí o pomoc. A my za tím i pro sebe můžeme slyšet, že od samotného  počátku až dodnes hledá  a povolává lidi, kteří se nechají upotřebit pro věc Božího království, kteří se pro  ni nechají získat, kteří se tím nechají naléhavě oslovit. Nejprve z Šimonovy lodičky vyučuje Ježíš zástupy, aby se osvobozující slovo dostalo opravdu ke všem lidem.To, co příjde vzápětí, už není prosba, je to spíš příkaz, kterým Ježíš vstoupí přesně do Petrovy aktuální situace. "Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu." Je to prosba, která ten nečekaný lov a všechno kolem promění v podobenství o Boží misii a úkolu  těch, kdo jsou ochotni se nechat , takoví jací jsou, pro Boží dílo upotřebit. A tady už slyším některé biblické důrazy, které jsou důležité také pro práci sboru a jeho staršovstva, které přijímá své povolání nejen jen tak, ale  jako pověření od Pána Boha.

            Všimněme si nejprve, že ten příkaz směřuje proti všem zkušenostem rybářských profesionálů. Lovit se má přece v noci, kdy stín lodi ryby neplaší. A lovit se přece  nemá na hlubině, ale naopak na mělčině, blíž ke břehu. Právě tam připlouvají v noci hejna ryb, ke světlu,  kdepak na hlubinu...Ale kupodivu všechny ty snahy o vytvoření těch nejpříznivějších podmínek lovu vyšly přece  minulé noci  úplně naprázdno. Ani mřenka. Všechen um, všechen odhad situace, všechna námaha nanic.  Ježíš jako by  teď svým vlastním slovem vedl do těch nejnevhodnějších podmínek . Teď, právě ve chvíli, kdy si, ty, můj milý zkušený rybáři, myslíš,  že to přece už vůbec nemá žádnou cenu do něčeho nového se pustit,  právě teď to udělej. Teď, kdy tomu stojí v cestě všechny možné důvody. Však Petr sice zdvořile, ale s jistou dávkou pochybností hned Ježíšovi připomene: "Pane, namáhali jsme se celou noc a nic jsme neulovili." Ale právě tady to teď  začne být  nové, jiné, nadějné. Teď přichází to rozhodující z Petrovy strany.

            Petra osloví totiž ještě něco silnějšího, co nakonec docela překryje jeho skeptické profesionální rybářské odhady. Naléhavě ho osloví to Ježíšovo slovo. Natolik ho zasáhne, že na to slovo spustí sítě  k lovu znovu. A když to udělá, stane se zázrak. V těch nejnevhodnějších podmínkách zahrnou síť plnou ryb, až se síť trhá. Nápadně se to podobá tomu, co podle svědectví Janova evangelia prožijí zklamaní učedníci mnohem později  po Velikonocích, v setkání se Vzkříšeným Pánem jako pověření k novému úkolu a k nové odvaze víry u jezera Tiberiatského. Slyšeli jsme to v dnešním čtení.. Naplněné sítě se tam i zde stávají podobenstvím misijního pověření a pověření v církvi vůbec. Jsme pověřováni k  službě, ale to znamená na prvním místě, že jsme povolávání  k  v í ř e,  k důvěře v Boží možnosti  někdy zcela navzdory momentální zkušenosti.  To je to nejtěžší , ale zároveň nejkrásnější a nejpovzbudivější pro každé přijaté pověření ve sboru. Prosme o tuto víru. Jak je důležité právě tohle i v práci staršovstva, má-li být ve sboru tím, kdo jenom neřeší kdy kde co, ale také se nad sborem zamýšlí, za něj se modlí  a  ukazuje směr. To Ježíšovo slovo: Zkus to znovu.  To si i dnes vryjme do paměti jako pozvání k tomu nejdůležitějšímu z naší strany: K víře! Není to závislé na situaci, ve které se právě nalézáme, ať sami nebo ve sboru. Ta může být někdy lepší, někdy horší.  Zkus mi v životě opravdu důvěřovat, znovu se mnou počítej, milá církvi, milý sbore, milé staršovstvo, milý kazateli….O tohle  jde. Bez  toho budeme jen spolkem závislým na naší  momentální konjunktuře nebo naopak našem momentálním upadání. Zkus to znovu, znovu to zkoušej s tím Ježíšovým slovem i v situaci, kdy se lidé do Ježíšovy blízkosti zrovna nehrnou, kdy slyšení je  někdy lacině nahrazováno viděním  a touhou po všelijakých  intenzivních zážitcích, a ne po nějaké životní náročnosti. Zkoušej  to znovu i  v té dnešní době, která křesťanství příliš nepřeje a někdy by je chtěla odsunout jako staré haraburdí jen do nic neříkající minulosti a očekává duchovní obnovu z docela jiných zdrojů. I my musíme tváří v tvář Kristovu pověření přiznat, že jsme někdy zklamáni neúspěchy a stahujeme se do sebe, že se nám příliš nedaří oslovit naše současníky a tak se pak někdy  samoúčelně přehrabujeme v těch svých vlastních církevních nečistotách, které se ovšem velmi snadno mohou stát jenom takovým uzavřeným světem, ghettem pro sebe....., kterému rozumíme už jenom my sami. Zkoušej to znovu a očekávej Boží divy a zázraky, i když budou třeba mnohem nenápadnější, než zde. Ale očekávej je k tomu také veď sbor.

            Zajeď na hlubinu, říká Ježíš. Neboj se zajet na hlubinu a neměj stále strach, že to bude neúčinné. Zůstaň na té hlubině i s mnoha svými pochybnostmi, ale nezajížděj na mělčinu za laci-ným úspěchem. To je to další důležité slovopro práci sboru a staršovstva v něm. Toto slovo potřebujeme právě ve sborové práci nově uchopovat i dnes, kdy se i duchovní oblast života stává velmi rychle a snadno  jakýmsi laciným spotřebním zbožím vedle jiného zboží materiální povahy.  Nepřistupuj na to, zajížděj na hlubinu a zůstaň na hlubině.  Nerozmělňuj evangelium na  pouhou nejsnadněji stravitelnou a k ničemu nezavazující břečku bez skutečných živin a obnovujících vitamínů. Petr navzdory své zkušenosti znovu zamíří se svou loďkou na hlubinu. A tu se to stane. Síť plná ryb. To, čeho je Petr na lodi s Ježíšem svědkem, tak to je opravdu  zázrak. Zázrak, který se stává podobenstvím. Podobenstvím toho, že navzdory všemu evangelium k lidem přece dosáhne. Nebojme se toho slova zázrak. On je to i dnes zázrak, nic samozřejmého, když Kristovo slovo v celé své náročnosti  pronikne svobodně třeba k jednomu člověku a on mu otevře své srdce. A zázrak je, že se to děje, že i v dnešní době přicházejí noví lidé, kteří  vážně a náročně přemýšlejí o svém životě pod zorným úhlem evangelia.  Ale tento zázrak není něčím, čeho bychom se mohli zmocnit svými metodami, nebo tím, že se budeme za každou cenu snažit udělat evangelium stravitelnějším a zbavit ho jeho provokativní jinakosti. A to je také úkol staršovstva. Nebát se víry, která zajíždí i dnes na hlubinu a toto také střežit.  

            Petrova reakce je překvapivá. Čekali bychom, že bude  nadšený z toho rybolovu, ale on je z něho vnitřně otřesený: Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný".. Hrůza zajisté byla jej obklíčila nad tím lovením ryb , překládají pozoruhodně kraličtí toto místo. Já a ty, Pane, to vůbec nejde dohromady. Tak nějak to poznal také prorok Izaiáš, když v Boží přítomnosti pouze řekl: jsem člověk nečistých rtů.  Právě Ježíš však nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky. Proto může Petr v této rozhodující chvíli současně slyšet: "Neboj se. Od této chvíle budeš lovit lidi." Teď, právě teď se stáváš upotřebitelným  nejenom tak pro něco,  ale právě pro věc evangelia. Právě pro věc milosrdenství a odpuštění a všech  jeho důsledků v životě.  Od chvíle, kdy j paradoxně ztrácíš svou sebejistotu a profesionalitu víry,  jsi člověkem upotřebitelným pro Boží dílo proměny v našem světě. Neboj se a neměj strach, že se k tomu nehodíš. Vždyť ke skutečnému oddělení k službě Kristově věci v tomto světě dochází právě tehdy, když si uvědomíš tak jako jako Mojžíš, jako Gedeon, jako Izaiáš to základní: já na to nemám. Právě s takovými lidmi koná Bůh v Kristu své dílo. Ne s dokonalými, ale s těmi, kdo vědí, že jejich ruce jsou v podstatě  prázdné. To je ta největší kvalifikace také k službě v církvi i k tomu, abychom lidem kolem nás nenabízeli prázdnou bublinu své pýchy, ale pozvání ke Kristu. Všechno ostatní je důležité, naše aktivita, schopnost měnit své pohledy, i naše mnohé nápady a jak se dnes říká kreativita, ale to vše až na druhém místě.

Pravdivé, nefrázovité a věrohodné  rozpoznání vlastních hranic, ale zároveň také překvapivých Božích možností je tím, co je nejpotřebnější pro každou službu v církvi i za jejími hranicemi. I pro presbyterky a presbytery a jejich službu. Pak se i proti vlastním zkušenostem s plnou důvěrou držme v práci sboru Kristova slova. Amen