ČCE: Kázání

[Žalm 67,2] Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář!

Jsme společně na začátku. A všichni doufáme, že na začátku něčeho krásného. Ve čtvrtek jsme byli našemu Dankovi na maturitním plese a viděli jsme malé primány, které oktaváni stužkovali. A to vám byli vedle těch oktavánů úplné dětičky. Když jsem stál frontu na pití, tak malá primánka přes pult ani neviděla. Cítili jsme přímo hmatatelně to očekávání všeho, co ty děti mají před sebou. A jak jsou přitom zranitelné. A ti oktaváni vlastně nebyli zranitelní o nic méně. Jsou na začátku. Vycházejí do světa. S nadějemi, možná iluzemi, těší se. A přitom jdou do světa, který nás leká.

Na začátku. Do této situace promlouvá text, který připadl na dnešní neděli podle ekumenického lekcionáře. Dlouho jsem hledal, dlouho přemýšlel, jaký text vybrat, čím začít naši společnou cestu. Spoustu věcí jsem chtěl říct. Nakonec jsem se pokorně vrátil k ekumenickému lekcionáři, abych se zeptal, co nám chce říct Písmo, jak hledá církev, společenství sester a bratří. A otevřel se přede mnou text z proroka Jeremjáše.

Jeremjáše, který byl povolán, aby měnil svět. "Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka." (Jer 1:5 CEP) Jeremjáše, který byl příliš obyčejný, aby se na to cítil dost silný. A přece povolán byl. To je pro nás, pro dnešní dobu velice zásadní slovo. Ono tedy bylo zásadní pro každou dobu. Ale dnes máme pocit, že my nemůžeme nic. Že jsme jako ti primáni, malé děti, které jsou ovlivnitelné, slabé, mají málo informací, jsou závislé na druhých. Jsou hašteřiví. A přitom nesmírně zranitelní. A my máme měnit svět? Nás že by Hospodin vyvolil pronárodům za proroky? To není nepovolená zkratka, uvědomme si, že k tomu je církev povolána. Ke svědectví.

Ten krátký dialog mezi Hospodinem a Jeremjášem nás ale o tom ujišťuje přímo masivně. Pán Bůh Jeremjáše zná. Zná ho líp než on sebe sama. Boží slovo je jasné - „vyvolil jsem tě pronárodům za proroka“. A nejen to, Boží slovo také proměňuje. Hospodin mluví s Jeremjášem a najednou „Hospodin vztáhl ruku a dotkl se mých úst“. To je velice masivní. My dnes máme pocit, že slovo je velice manipulovatelné, že je to pouze šikovný lidský nástroj. Slovo je překrucováno, zneužíváno. Slova jsou tu proto, aby hájila naše zájmy. A najednou Slovo je jako Boží ruka, která se dotýká rtů. Najednou je Slovo něco, co proměňuje. Co je určující vůči všemu a všem.

Tady se najednou ocitáme v tom novozákonním příběhu, v začátcích působení Ježíše z Nazareta. To, s čím Ježíš přichází, je právě to, že Boží slovo se uskutečňuje. Že to nejsou jen jakási vidění proroků. Že to nejsou naivní vize o společnosti. Ale že Pán Bůh skutečně naplňuje to, co slíbil. Zní to neuvěřitelně, to přiznávám. „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ Naděje pro slabé, odstrčené, pro chudé. Léto milosti Hospodinovy, odpouštění dluhů. To přece patří jen do snů, do pohádek, do iluzí. Na to jsme příliš dospělí a nenecháme si nic namluvit. A přece z Ježíšových úst zazní "Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." (Lk 4,18-21)

A neplatí to jenom pro Boží lid, platí to pro všechny. Vždyť si vzpomeňte na syrského Námana, na vdovu ze Sarepty. A najednou, uprostřed tohoto zázraku Božího slova se objevuje lidská nenávist. Ježíš zřetelně říká, že Boží slovo se nedá svázat našimi představami a člověk se bouří, člověk chce zabíjet, umlčet slovo, kterému nerozumí a nechce rozumět. Do chvíle Boží milosti zaznívá lidské slovo o zabíjení. Jak často se stává, že ti, kteří se snaží o proměnu společnosti na prostor důstojného života i pro ty nejodstrčenější, jsou kaceřování jako fantastové, ne-li jako nebezpeční lidé, kteří se nepoučili z toho, že to přece nejde. Četl jsem fantastickou knihu chorvatského teologa Miroslava Volfa – Odmítnout nebo obejmout, kde reflektuje rozjitřenou situaci v bývalé Jugoslávii. Situaci plnou nenávisti, do které nechává zaznít slovo evangelia. A je hluboce přesvědčený, že jediná cesta z toho začarovaného kruhu je odpuštění. Ne odmítnutí, ale objetí. Je přesvědčený, že slovo o odpuštění není iluzí, naopak je jedinou nadějí. Jakkoliv je to velice obtížné a bolestné. To zaznívá do doby plné vymezování, arogance a nenávisti. Okamžitě se mi přitom vybavil i Přemysl Pitter. Člověk, který byl schopný pomoci dětem z koncentračních táborů a zároveň dětem, které prošly drilem Hitler jugend. A dokázal to.

Toto slovo, to je něco neuvěřitelného. Evangelium, které boří hranice mezi lidmi. A my máme být těmi, kdo o něm svědčí. Kdo následují Ježíše. To je náš společný úkol. A cítíme se jako Jeremjáš. Cítíme se slabými. Cítím se slabým. Nepřicházím do tohoto sboru jako někdo, kdo všechno ví, kdo se ve všem orientuje. Pouze s Marií toužíme jít s vámi společně po cestě, na kterou nás náš Pán povolává. A ptám se přitom, o co se opřít. Ptám se spolu s vámi na směrovky na této naší cestě. Leká mě příběh lidí, kteří během chvíle změní údiv nad úžasnou zvěstí v nenávist. Leká mě, že jsme tak trochu na jedné lodi s těmi, kteří Ježíše přece znají. Já v církvi žiji od malička. Spoustu věcí o Ježíšovi víme a máme Ho tak trochu zvládnutého. Je to široká škála rolí, ve kterých se ocitáme. Od těch malých primánů po dospělé lidi, kteří mají pocit, že je nic nepřekvapí.

Ale přesto přese všechno - my smíme spolu s Jeremjášem vědět, že Boží slovo je síla a my se o ně můžeme opřít. Jakkoliv vypadá zranitelně. To nám nádherně popisuje ten obraz o mandloňovém prutu. Mandloně vykvétají v Izraeli v lednu. A stává se, že je zima. Že dokonce napadne sníh. Ale tento květ, ten zranitelný, jemný květ mandloně odolá a přežije. Je to něco, co udivovalo lidi od nepaměti. A tak se květ mandloně stal znamením trvalosti Božího slova. Znamením toho, že Hospodin, ne my, bdí nad svým Slovem. Že Boží slovo není o síle, není o hodnotách, o kterých my jsme přesvědčeni, že musíme používat, abychom prosadili sebe a evangelium. Boží slovo nepoužívá tuto logiku, protože nad ním bdí Hospodin.

O tom svědčí Ježíš z Nazareta, jeho zvěst o království Božím. O tom svědčí kříž a vzkříšení. O tom svědčí Boží láska, která vstupuje do našich životů, proměňuje je, otevírá jim budoucnost a učí je být svědectvím. Odpověď na tuto Boží lásku vyjádřil apoštol Pavel v textu, který je třetím textem na tuto neděli: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1Ko 13,1-3)

Tato láska nás zve ke hostině, kterou pro nás připravil náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus. Tato láska nás povolává na cestu, na naši společnou cestu a dává nám sílu, abychom byli jejími svědky.

Amen

3.2.2013 Jr 1, 4-12 (Jiří Ort)