Čtení: Mk 11,1-11
Text: Mk 11,11
Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.
Když jsem promýšlel text, který jsme slyšeli z Markova evangelia, uvědomil jsem si, že bych potřeboval umět malovat. Nebo mít při ruce malíře. Protože mi nestačí slova na všechno to, co bych chtěl k tomu dnešnímu Markovu příběhu říci. Potřeboval bych obraz, který bychom si pěkně dali na stůl Páně, chodili blíž a zase odstupovali, dívali se a přemýšleli o něm. Důvod, proč by dnes byl obraz snad lepší je právě to, že na obraz se můžeme dívat z různých míst a z různé vzdálenosti. A sami víme, co všechno tyto změny mohou udělat.
Začneme od začátku. Co by na tom obrazu mělo být. Co by tam chtěl mít Marek. To, co Marek na začátku načrtl několika větami, bychom asi při malování museli provést jinak. Důraz, který je jednoduše vykreslen popisem, jak Ježíš poslal učedníky pro oslátko, na kterém ještě nikdo neseděl – to jasně svítící návěstí, které nás zřetelně upozorní na to, co se to tu vlastně děje, že jde o vjezd zaslíbeného krále – to by muselo být namalováno nějak jinak. Možná jako pozadí, které vlastně zvýrazňuje děj.
Ale mě to netrápí. Uvědomil jsem si, jak rychle vždy přeskočím tuto část příběhu a honem spěchám k té pro mě centrální, fascinující – k obrazu, kde Ježíš jede na oslátku a kolem něj je zástup, který jásá, volá: "Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!"
Kolem Ježíše zástup. A v něm člověk. Zaujal nás. Přistoupíme tedy blíže, abychom si jej lépe prohlédli. Je to ten, který právě teď prostírá svůj plášť na zem před Ježíše. Je dobře vystižen. S detailem obličeje. Ten člověk má starosti. Vrásky, které se mu už vytvořily v obličeji, nesvědčí o úsměvech, ale o zarputilém vzdorování osudu. Teď jsou vyhlazené, snad i úsměv nám tam pan malíř naznačil. Hlavou se tomu člověku honí všechno, co prožil, jeho budoucnost, která by mohla být jiná. K tomu způsob oblečení, pohyb, zdá se nám, že toho člověka známe. Že s ním cítíme v jeho starostech i naději, která je cítit v pohledu upřeném na Ježíše.
A není to vůbec od věci si takto pohrát s jedním člověkem ze zástupu. Je to nesmírně důležité, na nikoho bychom neměli zapomenout. Marek se takto soustředí na člověka opakovaně. Jen si vzpomeňte – jsou tam učedníci, se vším svým nepochopením, je tu Bartimeus se vší svou radostí z nově objeveného života a se svým vyznáním: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ Takových detailních pohledů by mohlo být nepřeberně. Každého z nás by si pan malíř mohl vzít do štětce a postavit nás na plátno se vším, co máme, na cestu k Jeruzalému s Ježíšem z Nazareta.
Ale to je jenom jeden pohled. Když poodstoupíme, vnímáme mnohem víc celou skupinu. Jdeme tam všichni společně, radujeme se, jásáme. Jeden s touhou vyřešit všechnu bolest světa, druhý s nadějí, že se to urovná u něj doma, třetí prostě proto, že se nechal strhnout, čtvrtý, protože se mu líbilo to, jak Ježíš mluvil i jednal. To tu je položeno vedle sebe, to je cítit z paradoxního radostného volání Hosana, které vlastně znamená: „Pane, zachraň nás“. Našli jsme toho, který má být tou záchranou, radujeme se z toho a doufáme v něho. Nemůžeme jít tak do detailů, ale je tu cítit, že v té skupině podporuje jeden druhého, že se utvrzují navzájem – to je pravda, nebojte se, to není omyl. Radujte se, volejte s námi, pojďte s námi a s Ježíšem do Jeruzaléma. Radostné, povzbuzující, v pohledech tohoto zástupu upřených k Ježíšovi je až jistota, že On vše naplní. Vše, co hýbe zástupem, vše, co se tu nakumulovalo.
A pak tu máme ještě jeden pohled. Museli bychom hodně poodstoupit. Pohled z dálky. Asi jako když se římský voják díval z brány a viděl podivný hlouček, který mu vyloudil na tváři úsměv. To už je úplně jiný pohled. Volání sotva doléhá k našim uším, z lidí jsou jen anonymní postavičky, tady o detailech nemůže být ani řeč. Jediná zřetelnější postava je snad ta na oslátku. Skupina to není tak velká, aby z ní měl mít nezávislý, neutrální pozorovatel obavy nebo se o ni měl hlouběji zajímat. A tak se voják mohl dívat, usmívat se, nebo být zvědavý. Ale skutečný život, který ho zajímal, byl někde jinde. Pohled zvenčí, pohled světa, který má své problémy, který nemá čas ani chuť se zabývat jednotlivými lidmi zástupu. Je tu jen další skupina směřující k Jeruzalému.
Zdá se, že už jsme u konce. Dokonce jsme přidali jeden pohled, který ve svém příběhu evangelista Marek vlastně nemá. Ale skončit nemůžeme – jakobychom ten obraz stále nechápali. To pozadí, které je tvořeno úvodem našeho textu přece jen nedává spát. Jeden pohled stále chybí. Uvědomíme si to až v posledním verši, v tom 11. Jednu scénu jsme probírali z nejrůznějších pohledů, scénu, která je nám blízká, která nás přitahuje. Cesta do Jeruzaléma, jásání davu a konkrétních lidí v něm. Lidí s osudy, s bolestmi, s touhami, s nadějemi. Ježíš z Nazareta přitom byl a nebyl po celou dobu v centru dění. K němu se upínaly všechny pohledy, kolem něj se točily a točí všechny naděje. A přece je jakoby stranou. Mlčí, jede na oslátku a my si prohlížíme jednotlivce i celý hlouček. A najednou u Marka jakoby dav mizí, Ježíš vjíždí do Jeruzaléma, vchází do chrámu a rozhlíží se po něm. Ježíš z Nazareta vchází do chrámu. Ujímá se vlády. To je centrální obraz.
Ježíš se ujímá vlády. Jaké budou první kroky vladaře? Uměli bychom radit, uměli bychom ukazovat, co by bylo honem třeba řešit. Ale On mlčí. Rozhlédl se po chrámu. Už jsme tak trochu netrpěliví. Ano, mohli bychom si přečíst Jeho příběh, mohli bychom vzpomínat, kde co udělal, ale my se díváme na něj a čekáme, co udělá teď. Ale on mlčí a rozhlíží se po chrámu. Ujímá se vlády. To je svědectví dnešní neděle, to je ústřední obraz, který měl být dnes namalován. Mlčící Ježíš, který se ujímá vlády. A to celé zarámované naším očekáváním a netrpělivostí. K žádné jiné neděli nepatří otevřený konec tak mnoho jako k této. A přece v tom všem napětí nám zní v uších radostné: "Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!" Amen.