Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

31.3.2013 Mk 16,1-8 (Jiří Ort)

Haleluja. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Haleluja. (Psa 118:24 CEP)

Ježíš byl ukřižován. Tuto událost ještě nebylo možné reflektovat tím způsobem, jak jsme o tom mluvili na Velký pátek. To, co tu máme před očima, je prohra. A ne jen tak ledajaká. To, co jsme můžeme číst na začátku Markova evangelia, byl kratičký program Ježíšova působení tak, jak je vnímal evangelista Marek. „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu. (Mar 1:15 CEP) To, co Ježíš přinesl, nebylo pouze učení, nebylo pouze uzdravování nemocných, nebylo pouze boření hradeb mezi lidmi. S Ježíšem přišlo Boží království. Moc se mi líbilo vysvětlení Jiřího Mrázka, který mluví o tom, že království v té době nebylo vnímáno tak jako dnes stát. Prostě určité geografické místo. Království bylo tam, kde platila moc příslušného vladaře. Takže jestliže Ježíš prohrál, padá celá jeho zvěst, všechno co přinesl. Protože ona moc, kterou Ježíš reprezentoval, prohrála a proto padá i ono království. Všechno to, co Ježíš zaštiťoval svojí autoritou, kterou si nárokoval. Z toho ovšem plyne, že podle hodnot Božího království se nedá orientovat pro budoucnost. Ukřižování je konec výhledu, konec naděje. To je situace ve chvíli, kdy ženy jdou pomazat mrtvého Ježíše.

Tři jdou ženy pomazat mrtvého. Je to akt rozloučení. Hezký, milý, ale beznadějný. Stejný akt lidskosti, který se objevuje ve scéně jiných tří žen, starozákonních. Takový, jaký zažívá Noemi, když za ní přichází její snachy, aby se rozloučily. Ona to vnímá jako zcela nesmyslné a dokládá jim to velice jasně. „Nikoli, mé dcery. Můj úděl je pro vás příliš trpký: Dolehla na mě Hospodinova ruka.“ Prostě nemá smysl, aby s ní chodily. Ona nepopírá, že Bůh je živý. Ale nemá ji rád. Protože Noemina rodina selhala a odešla od něj. Tak teď to mají. Všichni muži v rodině zemřeli. A z toho není cesta ven. A je zcela zbytečné, aby se do té beznaděje namočily ještě Orpa s Rút, které vlastně za nic nemohou a ve své zemi mají budoucnost. Mimo tvrdou spravedlnost Boha Izraele.

Vraťme se do příběhu oněch prvních tří žen. Tady se začnou dít věci. Velice masivně. Hrob je prázdný. Kámen je odvalen a Boží posel mluví o tom, že Ježíš z Nazareta byl vzkříšen. Nás hned začne zajímat, jak se to stalo. Je-li skutečně možné, aby Ježíš vstal z hrobu. Zřejmě nikdy nepřestanou fantastické pokusy najíš Ježíšův hrob, ve kterém by byla ještě kostra. Aby se ukázalo, že celé to křesťanské povídání je nesmysl. Ale to, co je důležité je vlastně informace, ve které Ježíš hraje pouze pasivní roli. Ježíš byl vzkříšen. Bůh vzkřísil Ježíše. Cožpak o to, že je Ježíš živý, ale jedním dechem tu slyšíme, že Bůh je živý. Že Bůh nevyklidil pole všemu negativnímu. Že skutečně zůstává Pánem a Vládcem. Že Velký pátek nebyl prohrou. A tedy – Jeho království tu stále je a Ježíšova zvěst je platná.

Samozřejmě, nebylo a není možné to vyjádřit jinak, než že Ježíš byl vzkříšen tělesně a jde před učedníky do Galileje, aby se s nimi setkal. V okamžiku, kdy bychom celou akci zduchovněli, ztratí rozměr setkání. Protože tělo je nositelem vztahů. Podáváme si ruce, rukou hladíme, svíráme se v objetí. Ale tělo je i nositelem negace. A Ježíš, tělesný Ježíš byl nositelem zvěsti o Božím království. Nositelem ujištění, že Pán Bůh o člověka stojí. Že nezavrhuje, že nabízí odpuštění a toto odpuštění si mají nabízet i lidé navzájem. Prostě – Ježíš nabízí naději. A jeho vzkříšení je vlastně Boží přiznání ke všemu, co Ježíš přinesl. Najednou je tu před námi znovu naděje. Má smysl se v běžném životě, ne v nějakém duchovním, virtuálním světě, ale v běžném životě orientovat podle Ježíšovy zvěsti o Božím království.

S tím se ženy setkaly. A vyděsilo je to. „Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůze a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“ To tak prostě je. Zvláštní začátek zvěsti evangelia, na kterém vzniká společenství církve. Začíná strachem a útěkem. Jedna věc je slyšet svědectví, vidět prázdný hrob a druhá věc je víra, která se spolehne. Která umí poznat a doznat, že základ naděje, který dává smysl lidskému životu, je mimo člověka v jednání Božím. V jednání v Ježíši z Nazareta.

Je to zvláštní, otevřený konec, který nám tu evangelista nabízí. Konec, který odkazuje k setkání se Vzkříšeným. Totiž bez tohoto setkání a svědectví o něm nepomůže ani zkušenost prázdného hrobu. To evidentně není ústřední a víře to nepomůže. Je to pouze služebné, jakoby to bylo pouze součástí vyprávění, jakoby to byl pouze šikovný obraz. Až setkání se Vzkříšeným, až setkání s jednáním živého Boha, až svědectví těch, kteří se setkali, může přemoci strach a mlčení a útěk. A k tomuto setkání nás zve právě ten otevřený konec. Ten text se totiž četl v liturgii první církve. A po jeho přečtení, po jeho poslechu, byli posluchači, stejně jako my, pozváni k eucharistii. K večeři Páně, při které se i my smíme setkat se Vzkříšeným, s naším Pánem a Spasitelem. S Božím synem, jak vyznal onen pohanský setník. S tím, který byl vzkříšen živým Bohem.

V příběhu Noemi a Rút je setkání s živým, jednajícím Bohem velice, velice obyčejné, prozaické. Ale nádherné. To Boží jednání, které bylo potvrzeno ve vzkříšení Ježíše z Nazareta, ono Boží království, se tu do lidského života prolamuje velice potichu a pomalu. Noemi odhání své snachy, aby měly naději života a ji zanechali jejímu trpkému osudu. Orpa odchází, ale Rút se k Noemi přimkla. Noemi si to ještě neuvědomuje, ale tady je při díle Boží milostivá moc. Tady se otevírá naděje pro její života. Tady je Boží království.

Tento starozákonní text je pro silným svědectvím o Boží cestě za člověkem a pro člověka, která vyvrcholila ve vzkříšení Ježíše z Nazareta. Jsme zváni ke setkání s ním při hostině. Tady se smíme setkat a přijmout posilu ke svědectví. Abychom uměli úplně prostě nasadit svůj život ve vztahu s druhým člověkem. Tak jako Rút, která se přimkla k Noemi. To je tiché a přece křičící svědectví Velikonoc.

Amen.