Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

1.4.2013 Lk 24,11 (Jiří Ort)

Haleluja. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Haleluja.

Ženy šly ke hrobu, aby zabalily Ježíšovo mrtvé tělo do vonných látek. Tato scéna mě vždy znovu dojímá. Zatímco ti, kteří byli Ježíšovými nejbližšími žáky, následovateli, ti, které vyslal jako učedníky, sedí kdesi v dobře uzavřené místnosti a jsou zcela zdrcení a neschopní čehokoliv, tyto ženy prostě šly, aby posloužily. Aby po smrti posloužily člověku, kterého měly rády. Velice prosté rozhodnutí, až intuitivní, motivované prostě lidským vztahem. Pryč jsou vzletné ideály, pryč jsou sny, jakoby nic nezůstává. A přece jsou tu tyto ženy, které jdou k hrobu, aby zavinuly mrtvé tělo.

A tak zcela na okraji těch důležitých osobností důležitých dějů se odehrává náš příběh. Pryč je velerada, pryč je Pilát, pryč jsou učedníci, zůstává několik žen, které jdou k hrobu vedeny lidským vztahem. A najednou se děj láme – hrob je prázdný.

Příběh na okraji a zlom děje – to už tady bylo. Na začátku svého spisu nechá evangelista Lukáš tak nějak vše plynout a věnuje se příběhu pastýřů. Tam i tady přichází zlom a objevují se dva Boží poslové. A na údiv, úžas, obrací pozornost k životu: „Nehledejte živého mezi mrtvými.“

Toto je jasné svědectví, výzva, že je možné vše od základu změnit vlastně zcela prostě a jednoduše. Jakoby nám tu chtěl evangelista opakovaně říct, že evangelium naděje přichází za těmi, kteří jsou tak nějak mimo hlavní proud společnosti, přichází bez podmínek za člověkem. Ano, je nepochopitelné, způsobuje údiv, zároveň je přijímáno s odzbrojující prostotou a vděčností.

Když jsem se na Zelený čtvrtek naladil na svědectví Dostojevského díla, vybavilo se mi i dnes. Příběh románu Zločin a trest. I tam je naděje evangelia přijímána s prostou otevřeností - v postavě dívky Soni, která nemá šanci ovlivňovat cokoliv v dění společnosti. Bezmocná, vlastně naplňuje představu hlavní postavy románu, Raskolnikova, o zbytečném životě. Je situací v rodině donucena k prostituci, je tím posledním, s kým by se počítalo. Ale pro Dostojevského je ústřední postavou ve službách zvěsti o životě. „Nehledejte živého mezi mrtvými.“

Pro nás, pro lidi všelijak tápající, pro lidi plné skepse ze sebe i ze světa, pro lidi, které v ostré karikatuře vykreslil Dostojevský právě v postavě Raskolnikova bouřícího se proti Bohu a přece zoufale hledajícího život – pro nás pokračuje evangelista ve vyprávění. Protože se až příliš často nedokážeme ztotožnit s tím jednoduchým přitakáním životu a přijetím toho, co vyprávějí ženám dva andělé.

Ženy jdou od hrobu s tou úžasnou zvěstí za učedníky. Za těmi, kteří chodili tak dlouho s Ježíšem z Nazareta. Pro které patřilo do jejich života všechno, co Ježíš dělal i to, co říkal. Všechna naděje, kterou otevíral. Všechna naděje na změnu fungujících pravidel ve světě kolem nás i v našem životě. Tak, jak jsme o tom mluvili při bohoslužbě na Velký pátek. Nejtrefnější vyjádření pocitů po Velkém pátku je zapsáno právě u evangelisty Lukáše v příběhu učedníků jdoucích do Emauz: „A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.“

K těmto učedníkům, k nám, přichází ženy a vypráví své svědectví o vzkříšení, o Boží současnosti a budoucnosti, o životě.

A teď si znovu poslechněme tu reakci. „Povídačky“. To je smysl slov: „Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim.“ Nejostřejší vyjádření o zvěsti evangelia, na které jsem já osobně v Bibli narazil. Učedníci Ježíše z Nazareta velice stručně označují evangelium o vzkříšení jako pitomost. Slyším tu nejsilnější výsměch Raskolnikova v rozhovorech se Soňou. Slyším tu svou vlastní skepsi v okamžicích hlubokého zklamání. Slyšíme tu vzpouru proti nabídce života, jak ji přinesl Ježíš z Nazareta. Život, ten přece funguje v logice Velkého pátku, život, to je moc ukřižovat člověka, přibít na kříž všechno to dobré, co v člověku je. „A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.“

Lekám se této situace, protože ji znám. Chápu zoufalství vzpoury Raskolnikova, který chce děj se co děj přijmout logiku moci a evangelium, Ježíšovskou cestu jako takovou, chce odmítnout. Ne ze zloby, ale z bolesti. Protože vnímá a bolí ho všechno to, co vidí kolem sebe. To je neděsivější chvíle našeho textu. Vykresluje před námi riziko lidské křehkosti tváří v tvář vlastnímu hříchu. Tomu, co kolem sebe člověk vytvořil. Tváří v tvář odcizenosti od Boha.

Znovu se nám vrací zásadní otázka Velikonoc. Je z této situace cesta dál? Je cesta pro tyto učedníky? Je cesta k životu otevřená i pro Raskolnikova? I pro nás?

Je až dojemný ten poslední verš dnešního textu – že Petr se šel přece jen k hrobu podívat. Tento verš totiž v původních rukopisech chybí. Jakoby opisovači neunesli tíhu tohoto napětí. Jakoby chtěli přece jen honem rychle sejmout tu tíhu, kterou cítíme ležet na učednících – i na nás. Jakoby to nechtěli protahovat nějakou cestou k prázdnému hrobu. A přece je tato snaha o rychlou zkratku zbytečná. To, o čem nás chce evangelista ujistit, je skutečnost, že Pán Bůh přichází ve Vzkříšeném i za těmi, kteří se před ním zavírají, kteří utíkají, kteří to vzdávají. Nenechává nás rozervané, ale nabízí pokoj. Neexistuje místo, kam by za námi Pán Bůh nepřišel. Ve chvíli, kdy je jakoby všechno ztraceno, kdy je Raskolnikov odsouzen za vraždu, žije daleko mimo centrum života ve vězení, se otevírá trpělivému svědectví Soni. I u evangelisty Lukáše se Ježíšovi učedníci setkávají se Vzkříšeným a stávají se apoštoly života. Skutečného života. Života s Bohem. To je zázrak vzkříšení - všechny ty další příběhy, které čteme ve Skutcích apoštolských a ve kterých vidíme vystupovat ve svědecké roli ty, kteří byli zcela na dně a evangelium označili za bláhovost, za hloupost. Zázrak vzkříšení je naše společenství, církev se všemi svými chybami a přece svědčící, všichni lidé, kteří nepodléhají všudypřítomné zlobě tohoto světa a nepřijímají její logiku, ale přijímají hodnoty Božího království – lásku, odpuštění, trpělivost, lítost.

Dnes se smíme radovat. Ježíš byl vzkříšen – Bůh otevírá nový život každému. Nenechává nás být, nenechává nás naší slabosti a zoufalství, ale zve nás ke svému stolu, aby nás ujistil o realitě svého života.

Amen