Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

7.4.2013 J 20,29 (Jiří Ort)

NOVINKA!!! Nahrané kázání v mp3! 130407jo.mp3 (6,9 MB)

Haleluja. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Haleluja. (Psa 118:24 CEP)

Přiznám se, že nemohu zapomenout na své poslední konfirmandky. Hodně jsme si povídali, ony se hodně ptaly a ptaly se zcela otevřeně. Jedna otázek, jedna z pochybností byla o tom, že v těch biblických příbězích se ty postavy mají. Protože je Pán Bůh přímo oslovuje. To se to potom věří! Ale co my, kteří žijeme tady a dnes a tuto zkušenost přímé linky nemáme. Jak potom věřit? Jak zaslechnout Boží hlas?

A přesně tuto otázku řeší Janovo evangelium v našem dnešním textu. Ono Janovo evangelium vlastně vůbec řeší víru. Ono je vlastně vůbec určené těm uvnitř, těm, kteří se s Ježíšem setkali a bojují boj víry. Evangelium nám staví před oči konkrétní lidi, kteří se nějak musí vyrovnat s tím, kým je a co přináší Ježíš. Stačí za všechny jmenovat Nikodéma. Evangelista nenabízí stručné příběhy, on to v nich rozebírá horem dolem, aby se naše oči víry mohly dívat ze všech možných i nemožných úhlů na Boží zjevení v Ježíši z Nazareta.

Od 13. kapitoly se Ježíš loučí se svými učedníky a skutečně odchází, je ukřižován, Janovo evangelium vyznává, že tak byl vyvýšen a vzat k Otci. A jakkoliv učil své blízké víře, jakkoliv je připravoval na to, že budou sami, oni tento fakt neunesou. Teď jakoby vrcholí ona škola víry. A nás moc zajímá jak. Protože ty mé konfirmandky nebyli a nejsou se svou otázkou sami. Protože my jsme na tom stejně. Protože máme stejné trápení. Je týden po Velikonocích, radovali jsme se, že Ježíš byl vzkříšen, ale přesto nás neopouští zásadní otázka, co my s tím?

Ty zavřené dveře místnosti, ve které jsou učedníci, ve které sedí plni strachu z toho, co je za dveřmi, to je velice dobrý obraz. Velice trefný. Natolik, že je zbytečné ho nějak příliš rozebírat, protože si ho domalováváme každý osobně. V každém případě my víme, že tyto dveře jsou bytelné. A když trošičku couvneme před ten náš dnešní text, uvidíme, že i učedníci se už setkali se zprávou o vzkříšení. Oni už se setkali s evangeliem. Učedníci už slyšeli od Marie Magdalské Ježíšův vzkaz: „jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Jsme tedy skutečně všichni na stejné lodi. Je po Velikonocích a je tu strach a nejistota, protože tu s námi Ježíš není.

Ježíš byl vzkříšen a my tu zůstáváme sami? Snažíme se zorientovat ve svědectví různých biblických autorů, či různých škol a moc bychom potřebovali pomoc. Snažíme se žít naplněný život a ptáme se, jaký vlastně má být. Jaká má být církev, jaký má být náš sbor. Jak si nás představuje Ježíš, ten Vzkříšený. Potřebovali bychom jeho blízkost. To Je pro nás naprosto zásadní.

Do toho vstupuje evangelistovo vyznání. Ani ty naše bytelné dveře nezabrání vzkříšenému Ježíši, aby vešel s pozdravem „Pokoj vám“.

Přiznám se, že toto by mi stačilo. Potřeboval bych si to opakovat znovu a znovu. Ježíš vstupuje přes mé zavřené dveře do místnosti plné obav a strachu a hledání a zdraví: „Pokoj tobě“. A v místnosti mizí strach a objevuje se radost. Ale ono jde o víc než o pocit uklidnění. Tady se všechno mění. Učedníci vidí ruce a bok Ježíšův. A objevuje se víra. Nebo možná proměňuje. Aby vstoupila do živého vztahu se Vzkříšeným, musí se totiž víra rozpomenout na úděl vtěleného Krista. A jen příběh o vtělení umožňuje, abychom pochopili, kdo je živý Pán. Pouze připomenutí Ježíše z Nazaretu dává podobu a hlas Kristu, jenž byl vyvýšen k Otci. Ježíš ukazuje ruce a bok.

Víra ví, víra nachází vztah, víra se otvírá budoucnosti. Tomu životu, po kterém toužíme, životu plném, smysluplném. I ve chvíli, kdy Ježíš není fyzicky přítomen je vlastně garantem toho, co se před námi otevírá. Ježíš nás vysílá do služby. A ujišťuje nás, že v této službě nejsme sami. Že s námi zůstává. Tak, jak o tom mluvil v řeči na rozloučenou. „Já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.“ V tuto chvíli se to naplňuje. Ježíš nám dává Ducha svatého.

Toto ujištění otevírá život janovského sboru. Přes všechno, co kolem sebe viděl, přes všechny zkušenosti, které slyšíme vyjádřeny v onom lakonickém „ze strachu před židy“ tu má tento janovský sbor smysl. Ale potřebuje ještě něco říct. Protože toto setkání se Vzkříšeným by nás, ve sboru v Uhříněvsi a Říčanech po Velikonocích 2013 příliš nepovzbudilo. Byli bychom na tom stejně jako předtím. Jen s oním posláním být pro tento svět svědectvím o Ježíši z Nazareta, který byl vzkříšen, ale my ho neviděli. A tak by tu byl před námi jenom jakýsi morální maximus, že musíme umět rozpoznávat co je dobré a co špatné, co je proti Pánu Bohu a přitom jsme na to sami.

To evangelista dobře cítil. A tak se tu před námi objevuje ještě jeden příběh, který je jakoby přidaný. Příběh právě o člověku, který se nesetkal se Vzkříšeným a proto víru odmítá. Klade si jasné podmínky a nás těší, že to není jenom naše doba, že to nejsme jenom my, kdo jsme supermarketová kultura. „Vyberu si, co mi vyhovuje, co ne, nechám v regále.“ Ježíš prolamuje i to, znovu vstupuje a prolamuje další dveře. Znovu vstupuje a dává se poznat a probouzí víru. „Nepochybuj a věř.“ Tomáš vyznává, ale to vlastně není ani pro janovský sbor, ani pro nás. Pro nás zní: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili."

Je po velikonočních svátcích. Je doba otázky „a co teď“? A je doba Boží odpovědi. Ve svědectví, která smíme přijímat. Ve zvěsti, kterou pro nás připravil autor nebo okruh autorů Janova evangelia. O Ježíši z Nazareta, který byl a je Božím synem, Božím vyslancem, který svědčil o Boží lásce k člověku. A o tom, že tento Ježíš byl ukřižován a vzkříšen a je nám přítomný v Duchu svatém. To a ještě mnoho jiného nám mohl evangelista vyprávět. Abychom uvěřili a měli život. Úplně obyčejně. Abychom měli život. Abychom žili a naplňovali tak to poslání, které tu měl janovský sbor nebo janovské sbory a které tu máme i my. Takoví jsme zváni ke stolu, kam nás zve náš Pán, aby nás povzbudil a posílil. Amen.