Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

28.4.2013 Iz 5,1-7 (Jiří Ort)

Jsou to tvrdá slova soudu, která jsme mohli slyšet z textu proroka Izajáše. Posluchač s potěšením naslouchá začátku této krásné písně. Naslouchá slovům o tom, jak se vinař staral o svou vinici, co všechno pro ni udělal. Těžko přenesitelný pocit lidí, kteří dobře znali tvrdou práci, kterou starost o vinici přináší. Znali únavu a pot uprostřed největších veder – vždyť právě v tomto období se musela vinice připravovat. Dobře slyšíme, že tu není nic udělaného povrchně, bez důvěry v budoucnost vinice – lis vytesaný ve skále, strážní věž – vše nejlepší, co se dalo udělat. Posluchači to znali - a také znali pocit, který jim dával při práci sílu. Znali naději na úrodu. A tak i při naslouchání Izajášovi písně se těší na další sloky, těší se na zpěv o tom, jak se všichni společně radují z plodů úrody vinné révy. Vždyť vinař se o ní tak staral. Jak by tedy mohlo přijít něco jiného než radost z úrody? A ono přichází něco zcela jiného. Žádný zpěv o úrodě. Vinná réva nepřinesla ovoce. Mohli bychom říci, že nepřinesla ovoce právě proto, že z jejích plodů se měli radovat jenom někteří, že v hluku radování z úrody minulých let a desetiletí zanikl pláč a volání těch, kteří neměli proč se radovat. „Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.“ Ale to volání, úpění, někdo slyší. Píseň mluví jasně - není proč se radovat, vinice neurodila. Co s ní? Co dělat s takovou vinicí?

A lidé v ustrnutí naslouchají, protože se najednou odhrnuje závoj a je jasně vidět, kdo je kdo. Kým je vlastně ona vinice, kdo je vinař. Před Božím lidem se odkrývá obraz, který mu má být napříště zcela jasný. Není možné na stránkách biblického svědectví přehlédnout, o čem a o kom se mluví, když se před našima očima vynoří obraz vinice, obraz vinné révy a její úrody. I my jsme při četbě tohoto textu sevřeni úzkostí. Ale jakobychom to byli my sami, kdo vynáší soud nad Božím lide, církví sborem. My sami ztrácíme víru v úrodu.

Ta logika, se kterou píseň o vinici pokračuje, je skutečně neúprosná. Nejde z ní uniknout. „Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.“ Nic radostného právě v den, kdy se společně zamýšlíme nad budoucností naší společné práce v našem sboru. A přece jsme dnes slyšeli i jinou odpověď. Ano, je v ní i tvrdost textu proroka Izajáše. Ale zároveň je v ní nabídka pomoci. „Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně.“ „Ano, ono je to jasné, že nemůžete nést ovoce – vždyť nevíte, odkud čerpat sílu. Ale pojďte a já vám pomohu. Dám vám sílu a naučím vás, jak žít.“

Ježíš tu nezmenšuje nároky. Nemluví o tom, že se nedá nic dělat, protože prostě a jednoduše svět je takový jaký je. Že člověk je takový jaký je. Nenabízí alternativu v rezignace na smysl života i celých dějin, v útěku k naplňování potřeb mých a mých nejbližších, v lákavé představě uzavření do konkrétního společenství. Kdybychom četli o kousek dál, uvidíme, že napětí mezi světem a tím, co Ježíš přináší, tu naprosto není zastíráno. A když se rozhlédli tehdy a rozhlédneme se my dnes, vidíme, že i situace Božího lidu není taková, jaká by měla být. Toho jsme si vědomí, s tím žijeme, neděláme si o sobě iluze. Podoba se situací z doby Izajášovy tu prostě je. Ale – zároveň nemáme nejmenší důvod propadnout skepsi a církev nebo náš sbor zavrhnout. Prostě proto, že Pán Bůh nevzdal zápas o svět ani zápas o svůj lid a poslal Ježíše z Nazareta, Spasitele, Krista, aby se lidem stal dárcem života, silou k životu, který který má být alternativou tomu, co vidíme kolem sebe. O tom mluví Ježíš, když používal slova Boží království.

První křesťané toto přijali. Přijali napětí mezi světem a tím, co přinesl Ježíš a přijali i zápas o svět. A evangelista Jan a křesťané jeho sboru předali a předávají svědectví o tom, že tento zápas nazývají láskou.

Láska jako poslušnost, láska jako odpovědnost, láska jako práce, láska jako překonání odcizení, jako snaha po pochopení druhého člověka, jako snaha o jednotu. Láska jako víra v možnost smyslu věcí kolem nás. Láska jako víra, napojení na zdroj života.

Jakoby právě tento termín byl něčím, čemu bychom se raději vyhnuli, ale co nám biblicý svědek neustále staví před oči. Mám velice rád knihu Viktora Fischla „Píseň o lítosti“, kde autor ústy starého skláře raději nabízí lítost k druhému člověku místo lásky, která se zdá být příliš velikým, neuchopitelným pojmem. Líbí se mi Fischlův protest, líbí se mi upozornění na riziko velkých slov – a přece jsem stále znovu přitahován tímto janovským textem, stejně jako vyznáním apoštola Pavla. Je zjevné, že s Ježíšovou výzvou zůstat v Jeho lásce budeme stále bojovat, ale stejně tak je zjevné, že by bylo obrovskou škodou pro nás i pro svět kolem nás, kdybychom tento boj vzdali. Protože v tom „souboji o lásku“ nejsme jako křesťané opuštěni, ten boj o reálnost tohoto důrazu trápí mnohé lidi kolem nás.

A sem, do tohoto boje, vstupuje evangelista Jan s Ježíšovým slovem. Je to až neskutečné, s jak aktuálním slovem. Slovem napomenutí i útěchy. Sem vstupuje svědek o Ježíši z Nazareta, o tom, který je dárcem života, Spasitelem, Kristem. Je to něco, co si při čtení textu vlastně neuvědomujeme – ale tady přichází osobně evangelista Jan a je svědectvím. On zůstává v Ježíšově lásce a stává se tak pomocí, darem, posilou pro druhé, aby i oni mohli v lásce nést ovoce. Lidé, kteří přijali toto svědectví do svého života. I z našeho života dobře známe, jak důležití pro nás jsou. Tito lidé jsou pevnými body, podle kterých se orientujeme v dějinách i v osobním životě. Anežka Přemyslovna, Jan Hus, Jan Amos Komenský, Tomáš Garique Masaryk, Jaroslav Šimsa, Milada Horáková, Albert Schweitzer, Martin Luther King. Zdá se, že to jsou pouze „velká“ jména, velké příběhy, ale my dobře víme, že stejně tak nás v životě ovlivňují lidé kolem nás, kteří jsou pevně ukotveni v Kristově lásce. A nesou ovoce.

To je Boží cesta proměny, záchrany světa. Nemají pravdu ti, kdo rezignovali s tím, že pravda dnes neexistuje, že je příliš velký zmatek na to, aby se dalo něčemu věřit. Nemají pravdu ti, kteří vidí pouze svoje představy „správného“ světa a vztahů v něm a chtějí je prosadit násilím. Nemají pravdu ti, kdo si myslí, že Pán Bůh zlomil hůl nad svou vinicí. Že nemá smysl svádět souboj o život v lásce. My jsme dnes směli slyšet, že nadějí naší a celého stvoření je v přijetí místa v Kristově lásce, ochota učit se milovat láskou, která je poslušností, odpovědností, soustředěnou prací, láskou, která překonává odcizení, snaží se pochopit druhého člověka. Láskou, která věří v možnost smyslu věcí kolem nás. Protože zná zdroj života a věří v napojení na tento zdroj.

Nadějí pro nás osobně, lidí kolem nás i celého stvoření je, jestli i my poneseme ovoce. Jestli my osobně v tomto sborovém společenství přijmeme Ježíšovu výzvu: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Amen.