Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

9.6.2013 Lk 7,11-17 (Jiří Ort) Říčany

Čtení: Ž 6

Text: Lk 7,11-17

Haleluja. Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo. Haleluja.

(Psa 18:2 CEP)

„Hospodine, netresci mne v hněvě svém, ani v prchlivosti své kárej mne. Smiluj se nade mnou, Hospodine, neboť jsem zemdlený; uzdrav mne, Hospodine, nebo ztrnuly kosti mé. Ano i duše má předěšena jest náramně, ty pak, Hospodine, až dokavad?“

To je výkřik žalmisty, který jsme slyšeli v prvním čtení. Je velice naléhavý, máme z něj pocit krajní situace. Zoufalé volání toho, který má pocit, že se Hospodin postavil proti němu. Možná i právem, ale ono je to o to horší. Takto nelze žít. „Hospodine, až dokavad?“ Je to skutečně volání, které by mohlo promluvit do naší situace? Které by nám mohlo být pomocí?

Rozhodně má co říci do situace oné ženy z Naim, které zemřel jediný syn. A vzhledem k tomu, že byla vdovou, byla zcela nezajištěná, bez budoucnosti. Odkázaná na pomoc někoho ze širší rodiny. Ovšem tato pomoc byla vždy nejistá. Potvrzuje nám to i text z 1. Timoteovy epištoly, kde je starost o vdovy zvlášť naléhavě připomínána. Kdyby tu nebyl problém, nebylo by prostě potřeba tak naléhavě klást na srdce. „Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné.“ Ten žalmistův výkřik je jasnou verbalizací situace, ve které se ocitla ona vdova. Ve které se ocitli a ocitají mnozí.

Nemusíme myslet hned na extrémní situace. I když i těch je kolem nás hojnost – zvlášť v posledních dnech ničivých povodní. Denně narážíme na zprávy z okruhu našich přátel, že je někdo vážně nemocný. A my stojíme před faktem té situace a jsme bezradní, obtížně se nám i zvedá sluchátko telefonu, abychom zavolali, protože i my jsme vyděšení a nevíme, co říct. Když jsem jel autobusem za ses. Petráskovou do nemocnice, seděla vedle mě přes uličku babička s vnukem. Vnuk už byl dospělý a babička před ním vylévala svou hořkost, že na ni a na jejího muže rodina úplně zapomněla. Neustále opakovala, že jí osobně je to jedno, že ona se s tím vyrovnala, ale dědeček že to obtížně přijímá. To, že jsou opuštění, že rodinu vidí jen při občasných slavnostech narozenin nebo o svátcích. Samozřejmě, že to nemohu vůbec posuzovat. Může to být naprosto běžná situace dvojího vnímání času. A přece se nad tím nedá mávnout rukou. Ať už je to jakkoliv, je tato situace ne nepodobná té, kterou zažívala ona vdova z Naim. Pocit opuštěnosti, nejistoty do budoucnosti, protože ti nejbližší se ukazují být vzdálení. A najednou není tak bezpředmětná ani tak žalmistova hrůza z toho, že, že Hospodin stojí proti němu. Přichází na pořad ono promýšlení, co jsem udělal špatně, čím jsem se provinil. Že se ke mně Hospodin obrátil s hněvem, s rozhořčením. Spolu s žalmistou pak vyznáváme, že naše duše je skutečně vyděšená.

A přece je v tom žalmistově volání cesta naděje. Ta úplně nejzákladnější. Protože žalmista řeší svou situaci voláním k Hospodinu. On nezůstává zacyklený ve své bolesti. Je si vědom toho, že budoucnost může existovat i pro něj, ale ta budoucnost je jedině u Hospodina. Žalmista pozvedá své oči a čeká Boží odpověď. Prosí, aby se Hospodin vrátil. Máme tu před sebou vyznání věřícího člověka, že vrácení života spočívá v Boží odpovědi.

Když před našima očima jde pohřební průvod, je tu jediná síla, která jej může zastavit. A Lukáš o tom mluví velice zřetelně. Poprvé ve svém spise on jako vypravěč označuje Ježíše za Pána. Tady vstupuje do děje Hospodin. Ježíšovi je líto té ženy. Hospodinu není lhostejný pláč žalmisty. A tak Ježíš vstupuje do celé situace. Naprosto ignoruje předpisy o rituální čistotě, dotýká se nosítek s mrtvým a zastavuje tu lidskou logiku příběhu. Tu, kde definitivně odchází naděje té staré ženy. Ježíš onu naději vyloženě přivádí k životu.

To je základ tohoto příběhu. My jsme trochu poplatní své době v tom, že se nám zdá, že jsme přitahováni samotným faktem onoho zázraku vzkříšení k životu. Jako by to byl příběh onoho muže, kterého Ježíš vzkřísil. Protože je to něco zvláštního, něco, co dráždí naši představu o „normálních“ událostech. A tak jsme tím přitahováni, vrtá nám to hlavou, je to přece něco mimořádného. Jenže on je trochu problém v tom, že pro evangelistu i jeho posluchače nebo čtenáře to takto položené nebylo. Ono samotné probuzení k životu bylo zcela služebné. Ono nám má něco říct. Vždyť obdobné příběhy se vyprávěly v téže době třeba o řeckém lékaři Apolloniovi z Tyany. Dokonce někteří vykladači hledají podobnosti – a nachází je – prostě proto, že oba příběhy jsou podávány stylem, který byl v Lukášově době běžný. Další jasná – a tentokrát zcela vědomá - paralela je s příběhem Eliáše i Elíši. Proroků, kteří přivedli k životu syny vdov. Eliáš přivedl k životu syna vdovy ze Sarepty, Elíša syna Šúnemanky. A tam je ta podobnost vědomá. Tam si toho skutečně máme všimnout. Najednou je těch zázračných příběhů ve hře nějak hrozně moc. A prostě se nám tak trochu pletou pod nohy. A my si z toho všeho máme uvědomit, že se nemáme nechat strhnout podivností situace, ale že se máme ptát, co nám to chce evangelista Lukáš říci.

I v tuto chvíli vzkříšení onoho muže jde stále především o jeho matku, které je Ježíšovi líto a chce jí pomoci. To ústřední je stále příběh oné vdovy a otázka naděje jejího života. Kdyby tomu tak nebylo, tak by to byl zázračný příběh bez toho, aby byl pomocí i nám. Protože my to tak nezažíváme. Ale ta Boží odpověď platí i pro nás. Ujištění, že Pán Bůh slyší plačící. To je finále tohoto příběhu. Lidé přijali Lukášovo vyznání, že Ježíš je Pán. Ozývají se díky, chvála, z úst všech přítomných: „Veliký prorok povstal mezi námi. Bůh navštívil svůj lid.“

Já skutečně stále v mnoha případech nevím, jak utěšit, jak povzbudit. Cítil jsem bezmoc, když jsem naslouchal oněm zoufalým stížnostem staré ženy na svou rodinu. Cítím bezmoc, když naslouchám žalmům jako je ten, který jsme slyšeli. Ano, je tu lidské zoufalství. Je vedle nás. A dnešní příběh vdovy z Naim nás nevede k triumfální jistotě, že to všechno půjde tak, jak bychom chtěli. Že zázraky nám půjdou na ruku. My jsme se dnes mohli dozvědět mnohem víc. My jsme se směli učit volat se žalmistou k Hospodinu. A směli a smíme se učit jeho vyznání: „ Hospodin můj hlasitý pláč slyší, Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme.“ Tady nastává zlom v žalmistově životě. Tady nastává zlom v životě vdovy z Naim i v životech našich. Božím obrácením k člověku. Božím krokem k člověku, když na sebe vzal všechno naše trápení a bolesti ve svém Synu a našem Spasiteli. I my tedy můžeme děkovat a radovat se. Vždyť: „Veliký prorok povstal mezi námi. Bůh navštívil svůj lid.“ A tato radost a vyznání je zdrojem nových zázraků ve jménu Ježíše Krista našeho Pána. Je zdrojem zázraku i v onom jednoduchém apelu s konkrétními instrukcemi pisatele první epištoly Timoteovy: „Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné.“ V církvi se otevírá cesta k Boží přítomnosti, k novým zázrakům všem nešťastným, jako byl žalmista či vdova z Naim. Amen.

Poslání: Požehnán buď Hospodin. On nám dal své slovo, abychom jej poslouchali, on nám zaslíbil své království, abychom měli naději. Jděte spolu s druhými odvážně a s pokorou. Netrapte se. Radost z Hospodina bude vaší záštitou.