Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

16.6.2013 Lk 7,36-50 (Jiří Ort)

Čtení: 2Sam 12,7-12

Text: Lk 7,36-50

Jaká je Boží cesta, kterou pro nás Hospodin připravil? Jak máme rozpoznávat Boží jednání, kterým nás po této cestě vede? V textu o vzkříšení syna vdovy z Naim se zdá, že tato odpověď je nabíledni. Však také po onom zázraku lidé kolem Ježíše vyznávají: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid.“
Na bohoslužbách v Říčanech, kde jsme se nad tímto textem minulou neděli zamýšleli, jsme si mohli uvědomit, že ten mocný čin byl zcela o něčem jiném než o – pro nás fascinující – události vzkříšení mrtvého. Že tu šlo o otevření naděje pro člověka bez naděje, bez zastání, jako bylo vdova, které zemřel jediný syn.
Dobře, to je srozumitelné a líbí se nám to. Ale zdá se nám, že to nemůže být jediné měřítko, které by mělo určovat poznání Božích cest. Vždyť tento svět potřebuje napravit. Potřebuje jasná pravidla. Přináší je Ježíš? Co vlastně přináší? I učedníci Jana Křtitele se na to ptají. „Jsi ten, který má přijít?“ A tato otázka se vznáší i nad naším dnešním textem.
Představa farizea Šimona byla zřetelná a pochopitelná. Stane-li se něco, co odporuje Božímu zákonu, Pán Bůh ústy svých proroků napomíná. A tvrdě napomíná. A z tohoto napomenutí nevyjímá ani krále. Prorok Nátan tak přichází za králem Davidem a ohlašuje slovo soudu. Protože Pán Bůh vidí i to, co člověk nevidí. „A ačkoli tys to spáchal tajně, já tuto věc učiním před celým Izraelem, a to za dne." Vidí všechnu tu špínu, která ničí život náš i život kolem nás. Napočítali bychom toho s farizeem Šimonem pěknou řádku, s čím je třeba zatočit. Proč by se měl objevit prorok a říci jasné, přísné slovo. Vůči komu by měl být nekompromisní a ten Boží prostor pěkně vyčistit.
Uvědomujeme si, že k této představě má člověk blízko. A že se ozývá i od křesťanů. Jak často se ozývá výčet toho, čeho bychom se měli zbavit, aby ten náš prostor byl tím správným prostorem. Jak často se ozývá, že si musíme dát pozor na muslimy, na Romy. Mohli bychom pokračovat nářky a útoky na lidi jiné spirituality, jiné sexuální orientace a skončit třeba voliči politických stran, které nám nevyhovují. Ono jak už se jednou začne s tím čištěním prostoru, tak nejsme k zastavení.
A teď přichází velice zvláštní věc. Ježíš je pozván ke stolu u farizee Šimona. Abychom si tu scénu představili – hostitel i hosté u stolu leželi. A do tohoto obrazu se přikrade žena hříšnice. Přichází nenápadně, nikoho nechce rušit, ani ji nenapadne vstoupit do rozhovoru, přijít ke stolu. Ona přichází a klesá u Ježíšových nohou, pláče, maže je olejem a utírá svými vlasy. A Ježíš zůstává zcela klidný.
To je problém. Mlčí tváří v tvář zjevné hříšnici. Všichni to o ní přece vědí. A Ježíš mlčí. A není to tak dávno, co mnozí vykřikovali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid“. Je-li Ježíš prorok, jestliže ho poslal Hospodin, musí přece vědět, co je ta žena za člověka! Vždyť to víme i my, tak to musí vědět i Hospodin!
Tady narážíme na jádro problému. „Musí to vědět Hospodin!“ Mluvíme za Hospodina. Uvědomujeme si to, uvědomuji si to. A přesto to dělám. Mám spolu s farizeem Šimonem pocit, že vím, jak by to mělo vypadat. Že to chce velký Boží zásah. A v tomto příběhu se přede mnou, před námi, zvedá varovný prst.
Protože on Šimon o té ženě nevěděl nic. My o ní vlastně také nevíme nic. Známe její minulost. Ale přesto nevíme nic. O pár veršů dříve shrnuje Ježíš vystoupení Jana Křtitele: „Všechen lid, který ho slyšel, i celníci dali Bohu za pravdu tím, že přijali Janův křest.“ Tedy zřejmě i tato žena. My to nevíme. Neví to nikdo. A přece je toto nejpodstatnější v životě této ženy. A ona přichází k Ježíši, aby mu poděkovala. Protože věří, že Ježíš je ten, kterého poslal ten Hospodin, který jí otevřel cestu k pokání ve slově Jana Křtitele.
Najednou tu před sebou máme naprosté přetočení pohledu. Spolu s Šimonem jsme promýšleli nápravu všeho zla, vytěsnění všeho, co považujeme za špatné. Pohybovali jsme se v obecných kategoriích, do kterých zařazujeme lidi a děsili jsme se. Protože tato cesta skutečně vypadá děsivě. Všechno spěje ke katastrofě. Jak si kdysi povzdechl žalmista: „Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli. Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo.“
A teď tu máme úplně jednoduchý příběh, příběh jedné ženy. A před našima očima se objevuje Boží jednání a tedy i naděje. Ukazuje se, že Hospodin je ten, který skutečně ví, co se děje v člověku. Farizeus pochybuje o tom, že Ježíš by mohl být prorokem a Ježíš se bezprostředně jako prorok ukazuje. Ví, co si Šimon myslí. A především ví, co se děje v mysli oné ženy. Ježíš je ten, kterého poslal Hospodin jako toho, kdo svědčí zcela absolutně o Božích cestách. A tak Ježíš staví Šimonovi před oči příběh, který odpovídá na hledání Božích cest.
Dva dlužníci stojí před svým věřitelem a ten jim dluh odpouští. To není jakýsi Ježíšův hypotetický příběh. Kterými uměle vsouval do uvažování o Hospodinu. Stačí se podívat do Hospodinova zákona ať už v knize Deutoronomium nebo Levitikus a najdeme tam výzvu k odpouštění dluhů. Takže ano – v tom odpuštění tu skutečně máme před sebou Boží cestu. A Šimon je s ní konfrontován.
A najednou je to zřetelné. Ten způsob, jakým Pán Bůh chce proměnit nás i celý svět. Najednou vidíme, že je omyl ta snaha o celkovém vyřešení všeho. Jasnými pravidly. Jasnými zákony. Vytěsňováním a trestáním těch, kteří nezapadají do správných škatulek. A já jsem najednou hrozně rád. Hrozně jsem si oddechl. Nejen že jsem vděčný, že můj život není posuzován tím způsobem, který mám tendenci sám navrhovat, ale snad především jsem vděčný za to, že církev, my všichni, můžeme nabízet slovo milosti. Ta Boží pravidla, která jsou shrnuta v Ježíšově větě: „Komu se málo odpouští, ten málo miluje“. Že spolu s onou ženou smíme klesnout Ježíšovi k nohám a vyznat, že On je skutečně ten, kdo ukazuje Boží cestu nejen v našich životech. Nedělám si iluze, že bych neselhal, nevyhodnotil špatně nějakou situaci, někomu neublížil. Že prostě nemohu krčit nos nad králem Davidem. Ale spolu s vámi, s tímto společenstvím sboru, smím i já mít naději víry v Ježíš jako Krista, Spasitele. Naději, že tato víra otevírá pro nás i pro lidi kolem nás život naplněný Božím pokojem. Že i pro nás i pro lidi kolem nás platí Ježíšova slova: „Tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji.“
Amen.

Poslání: Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? To je ten, který přišel skrze vodu a krev. A toto je svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v Jeho Synu.
1J 5,5-6a.11