Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

14.7.2013 Lk 10,25-37 (Jiří Ort)

Čtení: Lk 10,25-37
Text: Dt 30,9-14
Haleluja. Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho. Haleluja. Ž 16,11

Zákoník přichází za Ježíšem. Čteme, že jeho otázka je zkoušením, pokoušením. Ale Ježíš ji vezme vážně a tím nám dává možnost udělat totéž. Nebudeme se tedy dívat na tázajícího se člověka skrz prsty, ale budeme naslouchat otázce, která nám vůbec není cizí: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Možná ji nepokládáme tímto způsobem, ale známe touhu po životě, který by měl smysl. Je to něco, co nás spojuje napříč všemi rozdíly, je to něco, co máme společného s lidmi kolem nás. V naší společnosti, v naší kultuře.
Ale ten zákoník kdysi dávno pokládá Ježíšovi otázku, která je zabarvena jeho hlubokou vírou. On si uvědomuje zásadní důležitost své otázky, ví, že není lhostejné, jestli ji položíme nebo ne. Ví, že ten věčný život je životem, který bude mít v posledním čase, čase soudu, budoucnost před Boží tváří. Dobře zná i náš dnešní text z knihy Deutoronomium, ví o tom, že není jedno, jak člověk žije, ví, že život se dá promrhat. Ale také ví o naději, kterou dává Hospodin. Ten zákon, který učí žít, není nijak nedostupný, Pán Bůh nám ho neschoval, daroval nám ho, vložil do srdce a my ho smíme pouze přijmout a žít. To všechno zákoník ví, a tak na Ježíšovu otázku po obsahu tohoto Zákona, odpovídá bez rozmýšlení: „'Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí' a 'miluj svého bližního jako sám sebe'.“
V tuto chvíli se tedy přidržíme našeho pohledu na zákoníka jako na člověka nám blízkého. Nebudeme za jeho slovy hledat laciné výmluvy nebo snahu po vybruslení ze situace, ale skutečně vážnou otázku, kterou pokládá, když mu Ježíš v odpověď na definici obsahu Zákona říká: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Přijmeme otázku: „A kdo je můj bližní?“ za svou. Je nám blízká, je součástí našeho pohledu na to, co po nás Pán Bůh vlastně chce. Ukazuje, jak se lekáme toho, že Boží nárok na náš život je nezvládnutelný. Ukazuje naši snahu život ovládnout a definovat.
A tak Ježíš bere zákoníka i nás za ruku, vyvádí nás ze světa definic a zve nás na cestu. Otevírá před námi život, učí nás se rozhlížet. Vede nás po cestě spolu s nějakým člověkem, kterým může být kdokoliv. A tak jdeme a rozhlížíme se. Krásná cesta – stačí se ohlédnout a člověk vidí Jeruzalém v celé jeho kráse. Můžeme se na ni kochat krajinou a těšit se z krásného dne. Ale zároveň je to cesta uprostřed hor, kde stačí špatně šlápnout a neštěstí je hotové, cesta, na které číhá mnohé nebezpečí. A teď se ukázalo, že to nebezpečí není pouhou iluzí nebo výhrůžkou. Že je velice reálné a ten neznámý člověk je přepaden, okraden, zmlácen. Je konec krás, všechno je pryč. Najednou ten člověk přišel o všechno, co měl a téměř i o život. Byla to jeho chyba? Měl být opatrnější, měl dávat větší pozor? Je to možné, ale teď tady leží zcela bezmocný a vyhlíží pomoc. A Ježíš tlačí posluchače k tomu, aby v tuto chvíli přestali myslet ve 3. osobě a stali se tím, kdo je zraněný a opuštěný.
A tak příběh pokračuje mýma očima. První, koho vidím přicházet, je kněz. Člověk, který patří do mého života, který je určitým symbolem všeho, čím žiju, čemu věřím. Patří mezi ty mé, které Zákon vede k pomoci. Mám radost, že ho vidím, svitla mi naděje na pomoc. Kněz mě také vidí, ale odvrací oči a odchází. A stejně i levita, ten, který také patří do mého světa, do společenství lidí, které dobře znám a kteří pro mě mnoho znamenají. Uviděli a vyhnuli se. Snad nikde jinde nedává Ježíš okusit iluzornost dělení lidí podle náboženských škatulek. Tady se hroutí jistoty toho, který je zraněný, tady se hroutí jistoty mé. Hroutí se církevnický pohled na člověka. Ukazuje se v celé nahotě riziko škatulkování lidí a vztahů podle toho, kam kdo patří. Najednou se objevuje nebezpečí zbožnosti jako hradeb lidských jistot. Najednou se objevuje nebezpečí nelidskosti. Tam, kde je úzkost, přichází vysvětlování, že je úzkost zbytečná. Tam kde je selhání, přichází napomenutí a moralismus. Tam kde je samota a bolest, přichází pouhá slova o tom, že Pán Bůh je s námi. Já to mohu pochopit, narušil jsem svoji bolestí svět, ve kterém ti dva žijí, nebyly na mě škatulky – ale co naplat – jsem tady a je mi mizerně. Ležím tady, se svým zraněním a se svou samotou a zdá se mi, že je konec světa. Toho světa, který jsem znal, světa, ve kterém jsem byl přesvědčen, že znám podobu andělů, které Pán Bůh posílá pro ty, kteří volají o pomoc. Najednou dobře chápu postavu Joba, který tak zoufale volá a jako odpovědi se mu dostává mlčení a náboženských řečí. Najednou tu leží Job a já nevím, jestli má nějakou naději.
A pak jde kolem člověk, který je vlastně někde jinde. Který možná nesdílí moji naději. Který tu prostě je. A je hnut soucitem, je hnut lítostí. Žádná velká slova. Nic o lásce, která musí všechno překonat. Jako bychom šli dolů z té normy Zákona: 'miluj svého bližního jako sám sebe'. Je hnut lítostí. Vidí člověka a postará se o něj. Chápe jeho bolest, chápe i selhání, chápe zoufalství a opuštěnost - a nabízí se, aby je utišil. Lidské chyby a selhání zůstávají, to nikdo nezpochybňuje, ale o tom teď není třeba mluvit. Ta scéna je plná mlčení a přitom z ní září naděje. Naděje prosté lidskosti, o které mluví ústy starce Filipa Viktor Fischl ve své knize „Píseň o lítosti“: „Říká se, že máme milovat. Máme, pravda, máme. Ale hlavně musíme být plni lítosti k druhým, k těm, kteří jsou stejně ubozí, a snad ještě více než my.“
Ano, je zřetelné, kdo byl pomocí, kdo byl bližním. Když nás Ježíš dostal do situace toho neznámého člověka, je nám to zcela jasné. Tady nejde o definice, tady jde o život a to doslova. Ani zákoník se z Ježíšovy otázky nikterak nevyvléká. „»Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?" Zákoník odpověděl: "Ten, který prokázal milosrdenství."« Ježíš mě spolu se zákoníkem dovedl na okraj a já jsem zmaten, ptám se, co máme vlastně dělat, jak se chovat, co nabízet, abychom byli Boží církví. Ježíš zákoníka i mě i nás vede zpět k otázce, jak mám žít. Co po mě Pán Bůh chce. Odmítá otázku po dělení lidí na kategorie a ukazuje, že jde o úplně něco jiného. O můj život před Boží Tváří. Jsme zpět u původní zákoníkovy otázky: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“
Ježíšova odpověď je velice prostá – s pohledem upřeným na Samařana svého příběhu odpovídá: "Jdi a jednej také tak." Pán Bůh se přiznává k jednání onoho Samařana. A tak před námi otevírá naději. Pán Bůh je tady a posílá své anděly. A my se jimi smíme stát také – smíme být lidmi. Ne příslušníky různých proudů zbožnosti, ne správně či nesprávně věřícími, ne evangelíky, ne katolíky, ne židy, ne muslimy – ale především lidmi. Ježíš vlastně přichází a zbavuje nás zoufalství zákoníkovy otázky, co máme dělat, abychom dosáhli věčného života. Co máme dělat, abychom správně žili před tváří Boží. Aby ten náš život za něco stál. Ježíš vstupuje do otázek, které nás trápí a kterými často trápíme my druhé a otevírá se vším důrazem perspektivu, o které zřetelně věděli již starozákonní proroci. Není třeba promýšlet ideologie, není třeba promýšlet správné formy náboženství. To, co máme dělat, je žít. Žít jako lidé. Jako Boží stvoření. Ve vděčnosti Bohu a lítosti k druhým lidem. I nám otevřel cestu k životu. „Říká se, že máme milovat. Máme, pravda, máme. Ale hlavně musíme být plni lítosti k druhým, k těm, kteří jsou stejně ubozí, a snad ještě více než my.“
Amen.

Poslání: Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Kol 3,12-15