Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

25.8.2013 Lk 13,10-17 (Jiří Ort)

ulozto.sk/xvbZykXu/130825-001-mp3

Uhříněves 25.8.2013

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás v tomto společenství, do kterého jsme směli přijít z Boží milosti.

Introit: V Boží blízkosti je mi dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.

Ž 73:28

Píseň: 134

Modlitba: Pane, přicházíme s vděčností. Vždyť tu smíme být na Tvé pozvání. Vždyť tu smíme otevírat Tvé Slovo a nechat se v úžasu uvádět do tajemství Tvého promlouvání k člověku. Vyznáváme, jak často se nás zmocňuje tíseň, že jsme sami, že Ty jsi někde daleko. A tak Ti chceme především děkovat, že i dnes smíme otevírat příběhy lidí, kteří na tom byli stejně. Kteří se stejně ptali, stejně hledali. A Tys jim odpověděl. A Ty odpovídáš.

Děkujeme za Tvou odpověď v Ježíši z Nazareta. Děkujeme za zvěst o Tvém království, ve kterém nám Ježíš otevíral poznání Tebe, ale ve které nám také otevřel cestu k poznání nás samotných a lidí vedle nás.

Děkujeme Ti za tento zázrak a prosíme, aby dnes zazníval jásot nad Tvou milostí uprostřed Tvého lidu po celém světě.

Amen.

Čtení: Iz 58

Píseň: 671 (440)

Text: Lk 13,10-17

Haleluja. Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodina! Jméno Hospodinovo buď požehnáno nyní i navěky. Haleluja.

Ž 113,1n

Jako bychom se v poslední době nemohli zbavit otázky mlčícího Boha. Na biblické hodině jsme četli Jóbův výkřik „Jsem k posměchu i vlastnímu příteli, jemuž Bůh odpoví, když volá.“ (Job 12:4 CEP) A dnes jsme z textu proroka Izajáše slyšeli naléhavou otázku Božího lidu: „Proč se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí?“ (Isa 58:3 CEP) Co s tím? Co s tímto pocitem tváří v tvář sekularizované společnosti?

Dnešní texty – jak ten starozákonní, tak ten novozákonní – nám tuto otázku tak trochu přetváří. Jakoby se nás ptaly – k jakému Bohu to vlastně voláte? Oba texty ukazují zbožnost určité vrstvy Božího lidu, která je postavená na představě autoritativního Boha. Toho, který ustanovil řády, s jejichž dodržováním stojí a padá skutečná, pravá zbožnost. To slyšíme v textu proroka Izajáše zcela zřetelně: „Pane, my dodržujeme všechna Tvá přikázání, bohoslužba vypadá tak, jak vypadat má, a Ty se s námi nebavíš.“

Nad tím se nedá mávnout rukou. Musíme si uvědomit, v jaké situaci Boží lid byl – a vlastně v naší společnosti je neustále. Je to menšina. A jestliže nebude tato menšina zřetelně vyznávat Boha, který je naprosto jiný než božstva kolem nás, je tu veliké riziko, že vše splyne do jakéhosi náboženského guláše. A o tom je bezesporu šabat. To slyšíme u proroka Izajáše zřetelně. Správné dodržování pravidel tohoto dne je prostě ústřední. Je to oddělený den, kdy Boží lid jasně vyznává, že Pánem životů našich i života celého stvoření je Hospodin, Bůh Izraele. Řečeno dnešní terminologií – není zbytečné chodit v neděli do kostela. Minulou neděli před začátkem bohoslužeb nakoukla k nám do kostela maminka s holčičkou. Povídali jsme si, ona mi vyprávěla, jak rády navštěvují kostely, ale že na bohoslužby nechodí, protože církev je divná a Pán Bůh je přece všude.

Má tedy být ta divná církev jakýmsi správcem kostelů, aby bylo kam chodit se ztišit? Všechno se v nás při takové představě bouří. Není nesnadné pochopit onu představu autoritativního Boha, před kterého je povinnost každou neděli přijít, vyznávat své viny a prosit o odpuštění a o posilu. „Pane, vždyť se tak snažíme, tak se nám ozvi!“

A do toho přichází Ježíš. V sobotu, v onen oddělený den, vstupuje do synagogy. Když si pročteme Lukášovo evangelium, zjistíme, že tento motiv se sobotou v synagoze se opakuje. Ježíš v sobotu v synagoze uzdravuje nemocného. V tomto případě nemocnou ženu. Ženu, kterou měl již 18 let v moci Boží nepřítel, ďábel, a ona musela chodit celá sehnutá. Zásadní střet. Ta žena vlastně nevyvíjela žádnou aktivitu – to Ježíš k ní přistoupil a uzdravil ji. Osvobodil ji. Uvolnil ji pro život. Tedy témata nesmírně aktuální. Osvobození pro život.

A představený synagogy, ten, který měl v popisu práce dbát na dodržování řádu při šabatu, se zlobí. Protože ty řády byly podle něj narušeny. A už jsme si říkali, že to není jen tak, že je to riskantní. To zní v tom dnešní starozákonním textu velice zřetelně. „Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči, tu nalezneš rozkoš v Hospodinu "a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země a z dědictví tvého otce Jákoba tě budu živit."“ (Isa 58:13-14 CEP) To dodržování řádů bylo kvůli tomu, abychom nepřeslechli Boží hlas – je tedy nutné na to opravdu dbát. A tak se představený synagogy obrací k zástupu, aby vše vysvětlil, aby upozornil na to, že se stala chyba. Že tu riskujeme snížení Boží autority. I když to napomenutí v konfrontaci s onou touhou po Božím promluvení zní trochu komicky. Představený synagogy, jeden z těch, který volá po Božím promluvení, vlastně říká: „Nenechte se uzdravovat v sobotu. Nenuťte Pána Boha dělat v sobotu zázraky. Nenuťte ho v sobotu promlouvat.“ Skutečně ono pojetí autoritativního Boha vede k tragikomickým koncům. I když spíše k tragickým, protože nutně vede ke kádrování druhých.

A Ježíš toto odmítá. Tedy aby bylo jasné, co Ježíš odmítá. Neodmítá bohoslužbu, neodmítá Boží lid, neodmítá církev. Neodmítá dodržování šabatu. Tady nejde o to, že by Ježíš přišel a vyhnal všechny lidi ze synagogy, protože je zbytečné tam být. Nepřišel dělat kosmetické úpravy. On přišel zvěstovat Boha, o kterém svědčí prorok Izajáš ve svém textu. Boha milosrdného a slitovného, který nenechá trpět ty, kteří nemají zastání.

A projevuje se to právě v sobotu, v oddělený den, a právě v synagoze. Tedy v centru zbožnosti. Podstatou soboty, šabatu, bylo „spočinutí“, tedy čas „osvobození“, jak je právě u Lukáše silně cítit. Vždyť právě šabatový rok je rokem, kdy se odpouštěly dluhy a byli propouštěni otroci. Právě to je u Lukáše základ Ježíšovy zvěsti: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ (Lk 4,18n) Tady je u slova moc, ze které se můžeme pouze radovat a svědčit o ní.

Co nám tedy tyto texty říkají na naši touhu po Božím promluvení? O čem svědčit dnešnímu člověku? Texty, které připadly na tuto neděli podle ekumenického lekcionáře, nás ujišťují o tom, že se musíme nejprve zorientovat sami. Těžko svědčit o Bohu, jehož přítomnost nevnímáme. O Bohu tvrdém a nelítostném, který nemluví a nám tak uvolňuje ruce mluvit za něho. Ale tato výzva, abychom se zorientovali, je přes všechna jasná slova soudu plná naděje – protože Bůh Otec, o kterém svědčí Ježíš, není někde daleko, není to vzdálený autoritativní vladař, jehož čest musíme se stejnou autoritou hájit. Je to milostivý Otec, který přichází za svými dětmi a nabízí jim život. A on skutečně přichází. Ve chvíli, kdy toto přijmeme, kdy se na toto soustředíme, tak uvidíme jeho zázraky v lidských životech. Najednou začneme děkovat za setkání, těšit se z nového dne, začneme vnímat zázrak pozvání do společenství sboru. Začneme rozpoznávat a radovat se z každého osvobození člověka pro život. Najednou začneme vnímat člověka s jeho úzkostmi a nadějemi a otevřou se tak před námi Boží zázraky. Evangelista hned za tento příběh uzdravení v sobotu zařazuje podobenství o hořčičném zrnu, abychom pochopili, že to Boží království, které přinesl Ježíš a které se prosazuje do tohoto světa, je často jak to zrnko hořčice, ale má velikou sílu. A toto vidět, toto rozpoznávat, z toho se radovat, to je úkol církve. V tom nás nikdo nezastoupí. Pak můžeme zvěstovat naději živého Boha. Pán Bůh nám v tom pomáhej.

Amen.

Píseň: 627 (635)

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, předstupujeme před Tebe plní vděčnosti za ujištění, že neexistuje překážka, která by Ti zabránila přijít za člověkem. Proto k Tobě voláme v důvěře, že slyšíš naše prosby. Pane, vyznáváme, že nedokážeme obsáhnout všechny bolesti, že mnoha věcem nerozumíme a vlastně nevíme, za co prosit. A tak především prosíme, aby Tvá moudrost a láska vstupovala do dějů tohoto světa. Abys nás vedl všude tam, kde nás chceš mít se slovem útěchy, s podanou rukou.

Pane, odevzdáváme Ti dnes pokřtěné děti a jejich rodiny. Myslíme především na ty z našeho sboru. Mnohé se nám ztratily z dohledu a my moc prosíme, abys je všechny opatroval, abys jim posílal ty, kdo je budou ujišťovat o Tvé lásce a milosti.

Pane, dnes jsme se dozvěděli o úmrtí pana Krejčíka, který vyrůstal v našem sboru. Děkujeme za jeho život, děkujeme za všechnu radost, kterou jsi mu umožnil rozdávat darem zpěvu. A především děkujeme, že jsi jej přijal k sobě. Prosíme v tuto chvíli za jeho rodinu, která je plná smutku.

Pane, odevzdáváme Ti všechny ty, kdo včerejší den prožili v hrůze z neonacistů, kteří na mnoha místech naší republiky pochodovali městy.

Prosíme za odvahu pro nás všechny. Odvahu k porozumění těm, kteří jsou odlišní.

Prosíme za církev. Prosíme, abychom nebyli těmi, kdo zastiňují dobrou zprávu pro každého člověka.

Pane, v hrůze sledujeme dění v Sýrii, dění v Egyptě. Myslíme na místa, kde panuje násilí, ale nedostanou se do centra zájmu médií. Pane, vyznáváme své zoufalství a prosíme o pomoc.

Prosíme za Hanku a Toničku, prosíme dávej jim i jejich rodinám odvahu a naději, že se znovu setkají.

Prosíme za smíření mezi lidmi. Pane, smiluj se.

Prosíme, vyslyš naše tiché díky a prosby.

Pane, voláme k Tobě spolu s celým Tvým lidem jako ke svému Otci:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, buďte střízliví a celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista.

1 Pt 1:13

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

Píseň: 486