Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

1.9.2013 J 2,1-12 (Jiří Ort) VP

Čtení: Iz 41,1-10

Text: J 2,1-12

Haleluja. Hospodina oslaví ten, kdo jde Jeho cesto; tomu dá zakusit svoji spásu. Haleluja. Ž 50,23

Dostali se mi shodou okolností do ruky dva texty. Jeden se mi připomněl svým výročím – v tyto dny si připomínáme 50 let od projevu Martina Luthera Kinga, v němž mluvil o svých snech o lidské společnosti. A zároveň jsem byl nucen otevřít text o svatbě v Káni v Janově evangeliu a k tomu i text z proroka Izaiáše. A najednou před se před mýma očima začala míchat výbušná směs plná naděje. Která mě až trochu leká a zároveň nesmírně láká.

Příběh o svatbě v Káni galilejské má jeden ústřední bod – na svatbu byl pozván také Ježíš. A s ním i jeho rodina a jeho učedníci. Ono to není jen tak. Tak trochu to bereme jako samozřejmost, vždyť to patří k příběhu, který tak dobře známe. Bez toho by nemohl pokračovat. A to je právě ono. Bez Ježíšovy přítomnosti by tento příběh nemohl pokračovat. Bez toho, abychom jeho přítomnost vnímali jako něco, co je, co existuje i v naší situaci, v našich situacích. Stejně zřetelně, jako v Izaiášově textu promlouvá Bůh, je přítomen událostem, které se dějí.

Událost, která se děje v Káni galilejské, je taková zcela normální. Zcela běžná všude kolem nás. Je tu slavnost, mnoho pozvaných, ale najednou dochází víno. To tak prostě je. To je naše situace. Není víno pro všechny, takže se situace musí řešit. Řešením bezesporu je, že holt víno bude jen pro někoho. Víno není nafukovací. Musí se šetřit. Škrty na těch, kteří jsou outsidery jsou nutné. A ten, který o tom dělení rozhoduje, je správce hostiny. Tak to prostě na svatbách je, tak to funguje kolem nás. S tím nenadělá nic ani Ježíšova přítomnost.

A najednou do tohoto pohledu vstupuje Marie. Naprosto naivně. Je nedostatek vína? „Ježíši, už nemají víno.“ Marie nerozumí tomu, co Ježíš přináší, nezná Boží plán, asi ví, jak to na svatbách chodí, ale ta prosba je skutečně naivní. A podle toho také vypadá Ježíšova odpověď. Poměrně dost tvrdá – to je zřetelné v onom oslovení. Ježíš neoslovuje Marii „matko“, ale říká jí „ženo“. Tedy velice odtažité. Ale Marii to nenaruší důvěru. Její odpovědí je výzva učedníkům - „Udělejte, cokoli vám nařídí“.

Nějak jsem se v tomto místě zasekl. Snad proto, že skutečně nerozumím mnoha věcem kolem nás. Jsem naprosto dezorientovaný v situaci v Sýrii. I v Egyptě a na jiných místech. Jsem dezorientovaný v mnoha osobních vztazích, v osobních situacích. Co by si vlastně člověk měl přát? Za co vůbec mám prosit? Jaká má být má role jako křesťana?

Je to hodně zřetelné i v tom Izajášově textu, který odpovídá na stížnosti Božího lidu vůči Hospodinu - „Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé pravo“. V Izajášově době byla změna cítit ve vzduchu. Vědělo se, že Kýros něco chystá, že tu bude konflikt s Babylónem. To, že o tom Izajáš mluví, není nic zvláštního. Ale on se odvažuje tuto skutečnost uchopit ve víře a oslovuje s ní svůj lid. Tady jedná Hospodin. To je velice odvážné. Nebo naivní.

Právě tady jsem si vzpomněl na výročí proslovu Martina Luthera Kinga. O tom, že měl sen. Sen o světě, který bude možno společně sdílet ku prospěchu všech. Sen o světě, v němž obrovské zdroje, kterými disponujeme, nebudou zneužívány k ničení, ale k rozvoji. Kde lidé různých ras a náboženství budou spolupracovat a nebudou se vraždit, lynčovat a vést proti sobě války. Kde se církve odváží snít o tomto světě jako o Boží vůli. Odváží se o takovém světě mluvit a jasně označí jako chybu veškeré řeči o tom, že prostě vína je málo a tak se prostě na někoho nedostane. Hodně mě to zasáhlo, protože sám u sebe si uvědomuji, jak sklouzávám k pragmatismu. Jak se neodvažuji snít. Jak se neodvažuji nasadit se pro sen. Protože to přece nejde. Porozumět tomu, pro co se nasadit není tak jednoduché. Neměli bychom být přece naivní, tím přece nikomu nepomůžeme. Mám před očima fantastickou knihu Franze Werfela „Čtyřicet dnů“ o genocidě arménské menšiny na tureckém území. Protestantský farář odmítne ozbrojený odpor a vydá se na vyhlazovací pochod. Před smrtí posílá dopis, ve kterém se vyznává ze svého omylu. Vždyť i naivní víra může být skutečně velice nebezpečná! A tady naprosto nejde pouze o společenskou situaci. Jakkoliv máme před očima radikalizaci naší společnosti ve vztahu k Romům a ke všem odlišným menšinám. Vždyť máme kolem sebe i situace rozpadlých vztahů a otázku – mám mít ještě odvahu vstoupit do vztahu dalšího? To je velice bolestné a vůbec ne jednoduché. Máme kolem sebe otázku nemocných lidí, kteří se musí učit žít se svoji nemocí. Máme před očima stoupající příklon k možnosti rozhodnutí o ukončení svého života. Toto všechno a mnoho dalšího je součástí oné otázky, má-li smysl touha uskutečňovat sen o životě.

Znovu zaznívají Mariina slova - „Udělejte, cokoli vám nařídí“. A tak se vracíme k faktu, že na svatbě je Ježíš a začíná děj oné proměny vody ve víno. Jsme na počátku znamení, která Ježíš učinil. A zároveň nás jeho jednání vede k poznání, kdo Ježíš je a jaký je jeho úkol. Máme toho ještě hodně před sebou v tomto poznávání, ale jakoby nám tento příběh říkal - „má to smysl“. Už teď, přes všechno neporozumění má smysl na toto poznávání vsadit. Marie neudělala nic jiného. O Ježíšově cestě nevěděla vůbec nic. Ještě neměla žádnou zkušenost s jakýmkoliv Ježíšovým jednáním na cestě, na kterou ho vyslal Hospodin. Ona však vsadila na to, že Ježíš může proměňovat skutečnost lidských životů.

A tak máme před sebou ujištění, že poslušnost Ježíše z Nazareta, který je Kristus, vede k naději. Kouzelná je ona konfrontace se správcem hostiny. Ani náznak radosti ze strany správce, že se tu nečekaně objevilo řešení. Máme před sebou poněkud rozzlobenou reakci a výtku ženichovi, že to na této svatbě nejde tak, jak si správce naplánoval. Jak je to zvykem. Naproti tomu ti, kteří Ježíše poslechli, uvěřili. A spatřili jeho slávu. Otevřela se naděje pro ně, i pro lidi kolem nich. I pro ně, i pro nás všechny zaznělo a zaznívá Hospodinovo Slovo. Snad je naivní brát ho vážně, ale my ho smíme přijmout právě dnes, kdy jsme zváni k hostině, kam může přijít každý a každému je nabídnut chléb a víno: „Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.“

Amen.

Poslání: Vybízím vás, sestry a bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu libou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Ř 12,1-2