Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

24.2.2013 Lk 9,28-36 (Jiří Ort)

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.

Postní období jako nabídka poznání sebe sama a především Božích cest. A znovu nám ekumenický lekcionář nabízí texty, které jsou v tomto ohledu přímo základní. To, co se tu před námi otevírá je konfrontace přijatého zaslíbení a jeho naplnění. To je něco, co nás skutečně trápí. Minulou neděli jsme mluvili o střetu dějin tohoto světa s Božími dějinami spásy. A musím se přiznat, že jsem si pak trochu drbal hlavu. Jestli jsem ten střet nezjednodušil. Jestli jsem příliš snadno nenaservíroval řešení. Ono se to tak trochu nabízelo v textu Ježíšova pokušení na poušti. Ježíš skutečně odmítl ďáblovo určení modelu, podle kterého má být hodnocen lidský život. Jenomže – ono to odmítnutí není jen tak. Pak jsme o tom mluvili i na biblické hodině a já si toto riziko uvědomil velice intenzivně. Naše víra založená na Božím slovu zaslíbení je konfrontována se skutečností, že naplnění tohoto zaslíbení je zatlačováno do defenzivy realitou kolem nás. A to není žádná legrace, to je tvrdý vnitřní souboj, který musíme svádět stejně tak jako lidé kolem nás. Žijeme ve stejné realitě, ve stejných podmínkách, ve stejných slabostech. Jediné, co máme navíc je naděje, o které ve víře smíme vědět.

A právě tento tvrdý vnitřní souboj nám nabízí dnešní texty. Abraham je přímo jeho archetypem. Vsadil na Boží zaslíbení svůj život. Uvěřil, že Hospodin dá jemu i jeho potomkům zemi. Místo k životu. Místo, kde budou doma a kde s nimi bude Hospodin. Skutečně Abram zemi dostal, Pán Bůh se k němu přiznal – navazujeme tu na příběhy o rozdělení země mezi Abrama a Lota, na bohatýrský příběh, kde Abram porazí vojska čtyř králů a vysvobodí svého synovce Lota. Ano, je tu zřetelná Boží pomoc, ale zůstává otázka budoucnosti. Totéž vlastně zažívají učedníci. I oni jsou svědky mocných činů Ježíše z Nazareta, ale otázkou je, kam tyto činy vedou. Jaká bude budoucnost. Bude-li Boží království skutečně přítomno i v budoucnosti. To jsou otázky, které vedou k úzkosti. A tu úzkost my známe. Trápí nás černobílé vnímání církve, trápí nás laciná propaganda kolem vyrovnání státu s církvemi, víme o svých chybách lépe než naše okolí, ale zároveň jsme přesvědčení, že křesťané, církve jsou této společnosti velice prospěšní. Jaká bude budoucnost? Máme budoucnost?

Zajímavé je, že z toho všeho strachu nevíme na začátku textu vůbec nic, jen Boží odpověď. „Stalo se k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: Neboj se.“ To je první bod, u kterého se máme zastavit. Stalo se Boží slovo. Náš text o této události mluví jako o realitě. Tady vstupuje do děje Hospodin. A přitom tímto ujištěním otevírá celý ten strach a bolest. Vlastně přesně to, co se mi stalo po kázání minulé neděle. Ano, je tu zaslíbení, ale když ono to funguje jinak. Kde je naplnění? Abram tu bolest a výčitku přímo křičí. A co se týká učedníků, ti jakoby nebyli vůbec dotčeni událostí proměnění na hoře. Hlavní pro ně je zůstat v pěkném pocitu mimo tu divnou realitu, které se lekají. „Neboj se! Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Stalo se Slovo Hospodinovo, slovo milosti, ale také Slovo, které boří všechny falešné jistoty. Všechny berličky, všechny ideologie, které si dělají nárok na řešení tohoto našeho strachu. Nic jiného není řešením, jen toto Boží Slovo, které se stalo a děje se. „Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“

Hospodin jedná, jakkoliv to Abram není schopen pochopit, ani učedníci, ani my. Přece Hospodin jedná. Jakoby tomu potvrzení z Boží strany byl přítomen i žalmista. Hospodin bere Abrama za ruku, vyvádí ho ven, ven z jeho obav a trpkostí a strachů a ukazuje mu své stvoření, ukazuje mu nebe s tisíci hvězd. Jakoby ukazoval – „já mám moc tvořit. Já mám moc vám se Sárou dát dítě“.

Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! (Psa 8:2-10 CEP)

Ježíš také bere učedníky za ruku a vyvádí je z jejich představ a strachů a nedověry. Bere je na horu a vlastně je zve k modlitbě. Během modlitby se Ježíš před jejich očima proměňuje. Během modlitby s ním rozmlouvají Mojžíš s Eliášem a ukazuje se, že s tímto Ježíšem, s tím zvláštním mužem z Nazareta je spojena Boží sláva.

V obou příbězích je před námi výzva k proměně vnímání života kolem nás. V obou jsme ujišťováni, že Pán Bůh je při díle, že naplnění jeho zaslíbení se uskutečňuje. Abram se Sárou jsou zprostřed života bez dětí, bez budoucnosti, zváni do života v novém stvoření.

„Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.“ (Gen 15:6 CEP) Tady před sebou nemáme nějaký Abramův heroický čin. Nejde tu o výjimečný morální výkon. To Boží Slovo vstupuje do Abramova života a přemáhá Abramův strach. V tom novozákonním textu je to ještě zřetelnější. Vyznání víry, která přimyká život k Hospodinu a činí tak život spravedlivý, protože zakládá tento život ne na vnějších jistotách, ale na tom že Bůh je Bohem Abrahamovým a Otcem našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Toto vyznání víry tu však před sebou nemáme, učedníci ho nejsou schopni. Na to si musíme počkat až do Velikonoc, až po setkání se Vzkříšeným.

O jedné věci nás však Abramův příběh i příběh učedníků ujišťuje svorně. Nejde o vyprávění o lidských schopnostech. Nejde tu o jiné lidi, než jsme my. Ono vyznání je Abramovi počítáno za spravedlnost. Abramův život sám o sobě o tuto spravedlnost musí stále bojovat. Hned vzápětí vidíme Abrama, jak se pěkně pohodlně nechá vést Sárou k uchopení jejich budoucnosti do vlastních rukou v příběhu o Hagar egyptské. Učedníci vlastně prospali ono setkání Ježíše s Mojžíšem a s Eliášem, při kterém se otevřela Ježíšova životní cesta Božího syna jako cesta utrpení. A hned vzápětí, po událostech na hoře, učedníci selžou v pomoci posedlému chlapci. Ani po velikonočních událostech není příběh církve příběhem bezchybných jedinců, kteří všechno chápou, kterým je všechno jasné. To si uvědomujeme na biblických hodinách, kde tento příběh procházíme v knize Skutků apoštolských.

A v tom je pro nás síla těchto příběhů. Ano, my stále hledáme. Stále se spolu s Abramem strachujeme, zda Boží zaslíbení bude naplněno. S učedníky se strachujeme, zda Jeho království, jak nám o něm svědčil a svědčí Ježíš Kristus, je skutečně naplňováno. Hledáme cestu a přitom se hádáme, kudy by ta cesta měla jít. Ale dnešní text nás ujišťuje, že Slovo Hospodinovo se stalo a děje se. Že vstupuje i do našich životů. Že vstupuje do života církve i společnosti tohoto světa. A tak smíme a máme prosit, aby v nás vzbuzovalo víru a naději a lásku.

Amen