Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

10.11.2013 Lk 20,27-40 (Jiří Ort) - Říčany

http://uloz.to/xsoxy8tg/131110-002-mp3

Říčany 10.11.2013

Čtení: Lk 20,27-40

Text: Job 19,23-27a

Haleluja. Kéž ti vzdají chválu, Hospodine, veškeré tvé skutky, kéž ti tvoji věrní dobrořečí, ať hovoří o tvém slavném kralování, ať promluví o tvé bohatýrské síle. Haleluja. Ž 145,10n

Zvláštní text nám vybral ekumenický lekcionář na tuto neděli z Lukášova evangelia. Stojíme nad ním trochu bezradně. Ježíš odmítá saducejský směr, který nevěří ve vzkříšení. Ne v možnost Ježíšova vzkříšení, ale ve vzkříšení jako takové. Jakoby tu Ježíš byl vtažen do sporu mezi saducey a farizey, kterému úplně nerozumíme. Přiznám se, že se cítím být mimo tento spor a že bych si dnešní text sám nevybral. A přece – když se podíváme, kam jej evangelista Lukáš ve svém spise zařadil, uvědomíme si, jak důležitý pro něj byl. Stačí se ohlédnout – časově jsme za Ježíšovým vjezdem do Jeruzaléma, za vyčištěním chrámu. A uprostřed sporů, jejichž tématem je spor o Ježíšovu pravomoc. Tedy – to, co nám i tento text říká, je, že to Ježíš je ten, který dává orientaci našemu životu, že Ježíš je ten, který nás učí a bude učit, kdo je vlastně Bůh, kterému věříme.

Technicky vzato měli saduceové pravdu, když odmítali vzkříšení jako něco, co židovský Zákon neznal. Jako něco, co je nové a proto to nepatří do správné zbožnosti. Přesto jejich přístup nesl veliké riziko. Byl mimo život. To je zřetelné, když si uvědomíme, co použili jako nástroj pro argumentaci. Levirátní sňatek – tedy přikázání Zákona, kdy si měl bratr vzít za ženu manželku zemřelého bratra. Jakoby vstoupit do stop svého bratra. Narozené děti pak patřily zemřelému. Je to zvláštní, ale zároveň velice lidské, protože tu jde o nejhlubší rozměr lidského vztahu. Pán Bůh tu vstupuje do nejkrásnějších i nejbolestivějších okamžiků lidského života. A toto přikázání tu saduceové vnímají pouze technicky. Jestliže bychom se dnes odvážili kritizovat jakýmkoliv způsobem židovskou zbožnost Ježíšovy doby, měla by tato kritika směřovat právě a především na saduceje. Jestliže někdo skutečně vzdálil Boha člověku, pak to byli oni se svoji rutinou kolem fungování chrámu a odmítání čehokoliv nového. Ježíš byl skutečně, přes všechny konflikty, velice blízký farizeům s jejich reformní snahou, s jejich pokusem upozornit člověka, že Pán Bůh patří do všedního života každého z nich.

A právě to je přitom velice dobře starozákonní. Uvědomujeme si to i na knize Job, z níž je vybrán text na tuto neděli v ekumenickém lekcionáři. Na biblických hodinách jsme pročítali řeči všech účastníků Jobova příběhu a člověka až mrazí, jak nelidská může být zbožnost. Jak nelidská může být teologie – mluvení o Bohu. Ano, neustále se pokoušíme nějakým způsobem uchopit a sami pro sebe si popsat, jak s námi Pán Bůh jedná, jakým způsobem a jestli vůbec jedná v tomto světě. Bez toho to nejde. Naopak, jsme povinni dělat takovou reflexi, abychom vůbec mohli o Bohu svědčit. Ale - když výsledek této refelxe postavíme nad bolest druhého člověka, je zle. Nemusíme souhlasit se vším, o čem je Job přesvědčen, nemusíme souhlasit se vším, co Pánu Bohu vyčítá, ale je strhující ve svém zápase víry. Ve své tužbě po živém Bohu, po Bohu, který ho neopustí ani v bolesti a ve smrti.

„Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí.“

Ježíš je v tomto ohledu tvrdý – jestliže ti, kteří vědí o Bohu, nevedou lidi kolem sebe k této tužbě, jestliže nejsou schopní a ochotní ujistit, že Pán Bůh je živý a působí v lidském životě, pak selhávají, jsou špatnými správci. Pak selháváme a jsme špatnými správci. Jak Ježíš ukazuje v podobenství o zlých vinařích, zakonzervování zbožnosti vede člověka k odmítnutí Božího jednání. Protože ho nerozpozná, protože mu nabourává jeho zajetý náboženský mechanismus. To je riziko Božího lidu všech dob. Že přestane počítat s živým Bohem že přestane doufat, že přestane snít o tom, co může přinést Boží budoucnost. A to není problémem konkrétní konfese nebo konkrétní spirituality.

A tento střet přináší právě ten dnešní text z Lukášova evangelia. Máme přede očima až příliš jasně, k jakému teologickému plácání může vést neochota otevřít se Boží budoucnosti. A je typické, že se to tak jasně ukázalo právě kolem otázky vzkříšení těla. Tedy něčeho, s čím si nevíme úplně rady. Ale přes to všechno tušíme, že tady jde o naplnění lidského života. Tady se setkáváme s Božím jednáním v lidských životech. Saduceové si hrají s tou představou a je pro ně nesmyslná. Ježíš odpovídá velice prostě – jakkoliv zůstává na rovině argumentace protivníků. Ale to podstatné pro něj je, že základem vzkříšení je naše budoucnost u Hospodina. „Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení.“ Jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení.

Tedy ta otázka nezní jestli vůbec, ale jestli i my můžeme být účastni vzkříšení. Jestli život náš i kolem nás, život, ze kterého jsme často na rozpacích nebo zoufalí, může mít ještě smysl, může se proměnit. Může mít budoucnost u Hospodina.

A tady vidíme, proč bylo pro evangelistu Lukáše tak důležité umístit tento konflikt kolem vzkříšení do blízkosti Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma a sporu o Ježíšovu pravomoc. Tím ústředním totiž nejsou pochybnosti nad vzkříšením, ale otázka, jestli věříme, že Ježíš z Nazareta byl vzkříšen. Jestli je naším Spasitelem, naším Pánem. Jestli je to On, kdo podal a stále dává pravdivé svědectví o Božím jednání v dějinách i v našem životě.

O to jde – abychom přijali toto vzkříšení. A pak se před námi neobjevuje uzavřená stavba náboženských názorů, ale skutečný život. Ten, který přinesl Ježíš. Život, ve kterém se smíme radovat, těšit se z Božích darů, z toho, že nás Pán Bůh přijímá. Ve kterém můžeme volat a doufat v Boží odpověď tak, jako Job. Život, ve kterém se smíme odvážit snít o Boží budoucnosti, věřit, že se prolamuje do tohoto světa.

Pane Bože, děkujeme, že ve víře ve vzkříšení Tvého Syna Ježíše Krista, smíme věřit, že máme u Tebe místo my i každý člověk v tomto světě. Amen.

Poslání: Ten, který „dává semeno k setbě i chléb k jídlu , dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží „plody vaší spravedlnosti“. Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří.

2Kor. 9,10a11a