Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

17.3.2013 J 12,1-8 (Jiří Ort)

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.

To, co nám přinášejí oba dnešní texty, je ujištění, že Boží dílo se děje. Že je nic nezastaví.

Ten text z proroka Izajáše je zajímavým rozhovorem vděčnosti za tradici s otevřeností Božímu jednání v současnosti. V Izajášových textech nacházíme mnoho výroků, které připomínají Božímu lidu, co všechno Hospodin učinil. Ve 42. kapitole slyšíme hymnus na Boha Stvořitele: „Toto praví Bůh Hospodin, který stvořil nebesa a roztáhl je, zemi překlenul i s tím, co na ní vzchází, jenž dává dech lidu na ní a ducha těm, kdo po ní chodí.“ (Isa 42:5 CEP) V úvodním verši dnešního textu slyšíme: „Toto praví Hospodin, který razí cestu mořem, dravými vodami stezku, jenž přivádí vozbu i koně, vojsko a válečnou moc i dokáže, že pospolu lehnou a nepovstanou, dohořeli, zhasli jako knot.“ (Isa 43:16-17 CEP) Je to moc hezké – odkaz na vyvedení Božího lidu z Egypta. Bůh učinil mnohé věci, my to smíme vědět, smíme se z toho radovat. To není nic špatného. Je to taková studánka víry, ke které smíme přicházet a čerpat. I pro nás je moc hezké číst vzpomínky třeba na dobu po Tolerančním patentu, kdy nikoho nenapadlo, že vznikne tolik evangelických sborů. Existuje krásná kniha Evangelické prosečsko, máme ji s Marií nesmírně rádi, člověk se v ní vrací do příběhů, do kterých vstupoval Hospdin a vedl lidi uprostřed velice těžkých dob. Ono je to skutečně pěkné, člověku je v tom ohlížení dobře.

Ale hned po tomto úvodním verši zaznívá zřetelně: „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte.“ (Isa 43:17-18 CEP) To skutečně neznamená, že bychom měli přestat vzpomínat na to, co pro nás Hospodin učinil, že bychom se měli vzdát té studánky víry. Jde o to, že jde o víc, než abychom měli chvíli pěkný pocit uprostřed zlého světa. Nejde o drogu. Hospodin tu je a jedná: „Hle, činím něco docela nového a už to raší.“

V novozákonním textu se ocitáme v rodině Lazara. Toho, kterého Ježíš vzkřísil. Který zemřel a Ježí mu dal život. Skutečně ty texty jsou vzájemně provázané. Na začátku poměrně nedávného příběhu vzkříšení (je umístěn v 11. kapitole), je nám Lazar představován: „Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen.“ (Joh 11:1-2 CEP) V příběhu vzkříšení Lazara Ježíš vede k víře, že ani smrt nevezme člověku podíl na životě, který nabízí Hospodin. Ale to pouze ve víře v Ježíše z Nazareta jako v Mesiáše, Syna Božího. Velice silný náboj tohoto příběhu.

A přece tady Janovo evangelium nekončí. A mimo jiné nám nabízí i to setkání v Betánii. Připravili večeři, Marta obsluhovala, Lazar byl jeden z těch, kdo byli s Ježíšem u stolu. A mohlo se vzpomínat. Centrem mohl být Lazar. Samozřejmě i Ježíš, ale Lazar přece zemřel. Však také se hrnuly zástupy, aby Lazara viděly. Však také velekněží rozhodli, že Lazar musí zemřít, teď už definitivně. Ale toto jako by bylo za dveřmi. Uvnitř přichází Marie a vylije vzácnou mast na Ježíšovy nohy a utírá je svými vlasy. Je to ještě bláznivější, než u ostatních evangelistů, kde neznámá žena vylije olej Ježíšovi na hlavu.

Bláznivý skutek. Jidášovi se nelíbí. Zůstal bych u toho, že se mu nelíbí a onu lidovou tvořivost ohledně toho, že kradl ze společné pokladny bych vynechal. Prostě tu máme nesouhlas s odkazem na chudé a Mariin skutek. Obojí vlastně vybočuje z ohlížení se za minulostí. Jidáš se dívá do budoucnosti, ať už je jaký je, ta námitka má váhu. Musíme přece s penězi zacházet způsobem, který by byl pomocí. O tom jsme ostatně mluvili včera na seniorátní konferenci. A Marie – ta se vlastně do budoucnosti nedívá. Žije tímto okamžikem. Velice zvláštně, až bláznivě. Udělá něco, co nemá smysl.

A tady se ukazuje to, co měl na mysli i prorok Izajáš. On rozhodně neodvracel tvář od minulosti, neříká tu, abychom na ni zapomněli. Pouze upozorňuje, abychom v ní nezůstali. A tak Marta dobře ví, koho obsluhuje u stolu, a stejně to ví i Marie, která přichází s velice zvláštním jednáním. Jenom Jidáš jakoby nic z toho netušil. Ať už z toho důvodu, který se neubránil uvést evangelista Jan, nebo z důvodu jiného.

V každém případě ten Mariin skutek otevírá možnost, abychom my sami, my jako posluchači, jako čtenáři, otevřeli otázku, kdo je Ježíš, kam směřuje. Jaký to má smysl. Abychom otevřeli otázku víry. To je to, o co jde evangelistovi Janovi. Abychom pochopili, kdo je Ježíš z Nazareta a uvěřili v něj. To je spasení. To je život. Vždyť „ten, kdo věří, má život“ slyšíme na jiném místě Janova evangelia z Ježíšových úst. Toto Jidášova pochybnost neumožňuje, protože jakoby ignoruje všechno, co se stalo v Betánii velice nedávno. Jakoby ignoruje přítomnost Lazara, přítomnost toho, co Ježíš nabízí. I kdyby Jidáš nebyl darebák, možná ještě spíš, kdyby to nebyl darebák. Jeho pohled zní hezky, láká nás, ale paradoxně nenabízí život. Ani těm chudým.

Protože přeslechne, kdo vlastně vyslovuje onu nádhernou větu: „Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?“ To Hospodin činí všechno nové. A nevede to k alibismu, k náboženskému opojení, které zavírá oči před realitou světa se všemi, kdo mají bolest, kdo se trápí, kdo jsou odstrkováni. Všem těm zaznívá věta: „Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?“ Tato nabídka je bez hranic.

Ono je tomu těžko uvěřit. Těžko pochopit. Ale Marie nám o tom svědčí. I ten nejbláznivější skutek, který může být nástrojem k pochopení, že Ježíš z Nazareta je Boží syn, že ho Pán Bůh poslal, aby nabídl život, je požehnáním. Ježíš Mariino jednání použil, aby upozornil na to, co je před ním. Aby upozornil na Boží cestu.

I my žijeme v napětí tohoto světa. I my vidíme jeho chudé. A právě kvůli nim dlužíme svému okolí svědectví o tom, že Pán Bůh nejen že jednal v dějinách, i v našich osobních dějinách, ale také o tom, že jedná stále. Že se na to můžeme spolehnout. Že nejde o lacinou útěchu, ale o základní kámen stavby našich životů. Kámen, se kterým nic nehne, který je jistou oporou.

To si dnes připomínáme i ve chvíli, kdy je před námi výroční sborové shromáždění. Kdy se budeme ohlížet za událostmi, za financemi, kdy se budeme dívat dopředu i s určitou úzkostí. Samozřejmě, nescházíme se k bohoslužbám, abychom zavírali oči před realitou. Ale my smíme vědět, právě v období před Velikonocemi, že v Ježíši Kristu je Pán Bůh Pánem života našeho, našeho sboru, tohoto města i celé společnosti. A proto nás náš Pán povolává ke svědectví. Od toho tu jsme, od toho je naše sborové společenství – aby podávalo svědectví. Byť bude třeba tak nepochopitelné, jako svědectví Mariino. „Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“ (Isa 43:21 CEP)

Amen.