Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

30.3.2014 1S 16,1-13 (Filip Boháč)

 Introit: Sírachovec 11, 1-4

 1.Čtení: 1 Sam 16, 1-13

 2.Čtení: 1 Tes 5, 19-23

Milé sestry, milí bratři, ač mi to není příliš blízké, tak jsem se pro dnešek rozhodl využít předepsaných textů z ekumenického lekcionáře. Ten text, který připadl na dnešní neděli (30.3), o pomazání Davida, ke mně nebyl nějak zvlášť otevřený, jasný – tak jsem to vzal jako výzvu, a chci se s vámi podělit o to, co v tom textu pro nás vidím.

Nacházíme se v době přibližně 1000 let před Kristem v Izraeli, kdy židovská vláda opustila model Soudce jako nejvyšší zemské autority, a protože bylo v té době moderní mít krále, tak si lidé žádali krále. Boží prorok Samuel přichází budoucího krále pomazat, ustanovit do funkce. O několik kapitol zpět se dočítáme, že Samuel na Hospodinův pokyn pomazal za krále Saula, elitního mladíka, který byl o hlavu vyšší než všichni ostatní v Izraeli, byl pěkného vzhledu atp. Jenže Saul později zklamal, příliš mu vlezla do hlavy moc a přestal se řídit Hospodinovým přikázáním. Ke konci 15 kapitoly se píše: „Protože jsi zavrhl Hospodinovo slovo, i on zavrhl tebe jako krále.“¹ A tím se dostáváme do naší 16 kapitoly, k pomazání Saulova nástupce Davida.

Čteme, že Samuel dostal od Hospodina úkol, misi, jít pomazat za krále Davida. V té době byl pořád úředně králem Saul, a tak se Samuel bojí co by se stalo, kdyby se Saul o tomhle dozvěděl. Samuel byl v Izraeli velmi známou a váženou postavou, zřejmě ho každý pozná. A tak mu Hospodin radí, aby vzal nějakého toho býčka, a zároveň šel i obětovat, udělat hostinu. Tak Samuel šel do Betléma, když přicházel, tak se místní starší, představitelé obce vyděsili a beželi mu naproti s otázkou: „Přinášíš pokoj?“ V zásadě prorok ve službě mohl přinášet buď pokoj, nebo Boží rozsudek. Ono když se takový prorok blíží k městu, tak není nikdy předem jasné, co se bude dít. Svým způsobem je to jejich nadřízený, spolu s králem hlavní představitel státní moci, a někoho s takovou autoritou vždycky člověk vnímá trochu podezřele. Není to příjemné. Tenhle pocit znám. Jednou mě zastavila policie, byla to taková ta běžná silniční kontrola: ukažte nám doklady pane řidiči, v pořádku, přeji šťastnou cestu – ale není to nic příjemného. Potud chápu že se vyděsili, ale Samuel jim říká: „Ano, přináším pokoj – šalom. Přišel jsem obětovat Hospodinu.“ Společně s touhle obětní hostinou posvětil Jíšaje a vybídl ho, aby mu ukázal své syny. Tak začali postupně synové přicházet ke stolu plnému jídla a pití k hostině.

Když přišel první, Elíab, tak si Samuel řekl: „to je jistě on, ten který je Hospodinem pomazaný.“ Hospodin však Samuelovi řekl: „Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ – to je velmi významné ~ že.

Dostáváme se tady k dvojímu pohledu na svět. K pohledu lidskému a k pohledu Božímu. Pohled na věci očima viditelné a na věci našemu zraku skryté. Člověk je jakýsi hybrid materiálního a duchovního světa, a tak při dobré snaze dokáže vnímat oboje. Asi pro nikoho z nás nebude překvapením, že podstatnější je ten druhý pohled - pohled na srdce, pohled, který jde po příčinách, pohled, který odhaluje skryté touhy a motivy. Chtěl bych ale dnes ukázat, že ani jeden z těch pohledů není úplně k zahození. Dokázat se podívat na srdce. Podívat se na svět tak, jak se na svět dívá Bůh. Není to lidem nedostupná možnost! Ostatně – o tom je ten dnešní Samuelův příběh. Příběh proroka Samuele. Proroka! To slovo je v tuto chvíli to nejpodstatnější, protože prorok, to je v biblické mluvě „vidoucí“. Ten který vidí – a pořád se nám tu vrací ten samý motiv – totiž ten, který vidí svět Božíma očima. Ten, kterému dal Bůh ten zvláštní dar vidět svět zevnitř. Takhle zevnitř se Bůh dívá na Saula, Davida… Je toho dost, co jeden jak druhý prožil a dá se na ty jejich životy dívat oběma dvěma pohledy.

Lidsky můžeme číst příběhy o Davidovi. Pasáčku Davidovi, vojáku Davidovi, příteli krále i psanci, kterému jde o život, králi Davidovi, který slavně vládne i králi Davidovi, proti kterému se vzepře vlastní syn a svrhne svého otce z trůnu, o Davidovi, který ve jménu Hospodinově koná mocné činy i Davidovi, který se dopuští smilstva a úkladné vraždy… Historik by se mohl vyřádit.

Můžeme číst příběhy o Saulovi. A zase je tu ten vnější pohled, který vidí prvního izraelského krále. Siláka, krasavce, dobrého válečníka, který umí přemýšlet o strategii i jít v čele svých vojáků. Krále, který vládl 40 let! To je hodně! Udržet se na trůnu 40 let – to se nestane tak, že si jeden sedne na trůn a nechá se obskakovat – zřejmě v tom kralování byl Saul z lidského pohledu dobrý.

Takhle se to dá vidět optikou lidského pohledu; pohled Boží optikou bude vypadat trochu jinak. Jak se Bůh díval na Saula? Základní vada na jeho profilu je - jeho vztah k Hospodinu. Ne, že by to byl pohan, který uctívá nějaké modly, či pokrytecký bezbožník, který se sice tváří jako věřící člověk, ale z Hospodina si nic moc nedělá! Jistě – ctí ho jako svého Boha i jako Boha svého lidu – jenže v kritických situacích na něj zapomíná a snaží se řešit tyto situace po svém. Svěřený lid a úřad si chce řídit po svém. A ono se na první pohled zdá, že všechno zvládá a všechno probíhá nejlépe, jak to jde – ale Samuel je prorok a tak vidí tak říkajíc „pod povrch“. Vidí dění ve světě ne tak, jak se jeví lidským očím, ale jak je vidí Bůh. A právě takhle lid vidí svého úžasného panovníka na vrcholu moci – ale Samuel vidí člověka, který byl Bohem zavržen. Vidí to už dlouho a je proto patřičně smutný. Zdaleka nejen proto, že ví, že král – svévolník, jen těžko povede svůj lid k patřičné úctě k Bohu. Je mu prostě docela lidsky líto člověka Saula, který neunesl tíhu odpovědnosti. Saula, který bral tak hrozně vážně sebe, svůj úkol, svou povinnost panovníka – že se přestal spoléhat na Hospodina.

A z toho mi dnes plyne první důležité poučení : 1 - Člověk by neměl brát sám sebe zas tak vážně a čím jsou před ním těžší a naléhavější úkoly, tím méně by měl brát vážně sebe samého a o to víc spoléhat na Boha. Teologický génius Karl Barth na toto téma říkal štiplavou řečnickou otázku : „Necháme Boha být Bohem?“ – totiž, necháme Boha aby v našem životě hrál opravdu úlohu Boha? Anebo si s pokryteckou sobeckostí vystačíme s tím, zaškrtnout v kolonce náboženství při dotazníku křesťan?

Tak tedy Hospodin si již vyhlédl někoho jiného, kdo bude kralovat nad Izraelem. Ani ne tak podle vnější vizáže, ale podle toho, jak bude ten dotyčný dbát na Boží vůli. Takového, který nebude brát tak vážně sám sebe a o to víc se nechá vést Bohem. A tak Samuel jede do Betléma, do domu, kde bydlí potomek Abrahamův, žid z pokolení Judova, Jíšaj Betlémský. Jednoho ze synů Jíšaje Betlémského si Bůh vybral, aby ho Samuel pomazal olejem za krále nad Izraelem – co to vlastně znamená? Bůh potřebuje krále, vládce lidu někým nahradit, potřebuje opravdového krále, který by spoléhal na Boha.

Tohle mi připomíná jeden motiv z díla katolického spisovatele J.R.R.Tolkiena. Když v knize Pán Prstenů, čaroděj Gandalf umírá po boji s démonským Balrogem, tak je potom povolán zpět k tomu, aby nahradil Sarumana, který byl jeho nadřízený, ale podlhel svodům moci, měl prohnilé srdce a škodil. Gandalf je podobně jako David, povolán k tomu, aby nastoupil na místo doposud stále ještě působícího Saula, Sarumana. V Tolkienově chápání byl jinak Gandalf spíše Kristovská postava, a Saul byl zase oproti postavě Sarumana ještě docela loajální člověk – to nechme být.

Příběh pokračuje dál: Jíšaj přivedl druhorozeného Abínádaba, ale situace se opakuje. A opakuje se i u všech dalších Jíšajových synů, u každého musí Samuel říct, že: „Hospodin nevyvolil ani toho.“ Už to vypadá na propadák. Sedm synů tady stojí jeden vedle druhého, koukají mlsně na stůl plný jídla, ale s hodem se stále nezačíná. Samuel nepřišel na besedu ani na oběd. Jíšaj ani jeho synové vlastně pořád neví proč přišel. Obětní hod Hospodinu má v tomto specifickém případě jeden konkrétní cíl – najít krále pro Boží lid. Proto se musí čekat dokud od stáda nepřiběhne i ten poslední Jíšajův syn – pasáček který se jmenuje David. To jméno mohlo být také klidně jen označení, protože to slovo znamená „miláček“. Klidně to mohla být přezdívka pro nejmladšího synka, no a když už se žádný další nenarodil, tak to tomu nejmladšímu zůstalo.

Tolik z jedné povídky Šimka a Grossmana: Můj otec geniálně šetřil. Původně jsem se měl jmenovat Jan, ale protože se to tatíkovi zdálo příliš dlouhé, zůstal jsem bez jména a hvízdají na mne. Krátký hvizd a dost. Nepřijdeš-li, tvoje chyba. Oběd minul. Tedy co se jména týče, není na tom David až tak špatně.

A tak přivedli pasáčka od stáda, zrzka s krásnýma očima a fešácké postavy. A Bůh řekl Samuelovi: „Nuže, pomaž ho! To je on.“ Samuel tedy vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. Byl ryšavý, s krásnýma očima a pěkného vzhledu.

Chci vám tím ale zdůraznit jednu zásadní věc - nemá smysl ten rozdíl mezi Saulem a Davidem dotahovat do naprostých detailů. Po pravdě řečeno – David a Saul toho mají dost společného. David není žádný pomatený šílenec, slaboch či co takového – ani Saul ne. Bůh si vyhlédl schopného bojovníka, inteligentního člověka. Takové vlastnosti jsou rozhodně užitečné.

Je tu ale ještě jedna věc. A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále. Saula se také zmocnil Duch Boží. Saul dokonce prorokoval, což je něco, co David nikdy v životě nezažil. Ale pak už jaksi nic. Schopnosti, inteligence, síla – Saul byl právě tak schopný, inteligentní a silný. Jen s tím Duchem Hospodinovým to bylo horší, právě v tom byl rozdíl mezi Saulem a Davidem. Tomu dával Saul málo místa ve svém životě. Jenže v takovém případě jsou schopnosti, síla i inteligence na nic a někdy dokonce na škodu.

A dostáváme se k druhé důležité věci, která mi z toho vyplývá. 2: Je třeba, dívat se na svět Božím i lidským pohledem, musí se to kombinovat. Zanedbat jeden nebo druhý pohled, nás může stát dost velké mrzutosti, dokonce s dopadem v obou sférách. Není nutně špatné to, co vidí lidské oči. Není na škodu se snažit o získávání schopností, síly, inteligence, není nic proti tréninku všemožných dovedností. Kdyby David neuměl střílet prakem, měl by to s ním Pán Bůh o hodně těžší. Je tu ale i ten druhý pohled a byl by průšvih na něj zapomenout. Pohled Hospodinův, pohled, který je dostupný lidem nadaným prorockým duchem. Vidět věci, jak je vidí Bůh. A pak motiv, který se mi stále znovu vrací – že to v té Boží škole není ani trochu jiné, než v jakékoliv další – v tom, že teprve cvičení dělá mistra. Nechce se po nás, abychom se stali nutně proroky. Je potřeba se učit Bohu naslouchat, abychom se tak stávali stále použitelnějšími pro Boha.

Slyšeli jsme o Davidovi jednu podstatnou větu: Duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále. To je také velmi významné, protože Duchu Božímu se dá odpírat, plamen Ducha se dá zhášet. Tohle je rozdíl mezi Saulem a Davidem. Apoštol nás v tom druhém čtení nabádá, abychom plamen Ducha nezhášeli. Ono s Duchem se to má také tak, že vane kam chce: někdy jsme plni Ducha svatého a duchovně rosteme, jindy jako by vyhasl plamen. Jde o to na sobě pracovat, aby nebylo nutné naší existenci nahradit nějakým takovým Davidem.

Není náhodou, že právě z rodu Jíšaje Betlémského, z linie krále Davida pochází také Ježíš. Dnes máme jako křesťané výhodu, kterou postavy dnešního příběhu neměly: je tu pro nás Kristus. Ježíš člověk, se dostal na svět, aby nám lidem pomohl i s takovým problémem, který měl Saul. V Ježíši se nám nabízí obrovská pomoc když v Matoušově verzi vybízí, abychom na něj vložili svá břemena, svoje trápení.² Protože je toho hodně, co jsme si na sebe naložili sami a je to náš vlastní sobecký úděl a proto se nám tak často nedaří. Ježíš vybízí nás všechny: pojď ke mně, já ti dám odpočinutí, tvoje břemena nahradím takovými která netlačí, netíží – to je Ježíšovo poselství, které je také spjato s dnešním příběhem.

Tohle mi připadá v rámci našich lidských možností jako ta nejlepší varianta a myslím, že vhodně doplňuje onu výzvu danou Samuelovi: „Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ V Samuelově situaci to byla dobrá, ba jediná možná rada, protože na to, na co hledí oči, na to se Samuel díval až moc. Když na to ale nebudeme hledět vůbec, tak snadno zlenivíme a propadneme falešnému klidu, že když budeme prorocky hledět, tak netřeba nic dělat.

David je někdo, kdo dělal. Pracoval na sobě. Stojí zato na sobě dělat – a pak se nabídnout Pánu Bohu. S tím co umíme, co jsme, s tím můžeme spřádat svoje plány jak využívat svůj vzhled, svoji sílu, svoje schopnosti. Ten dnešní text nás vyzývá k tomu, abychom pečovali o svůj vzhled, sílu i schopnosti, ale abychom to také Bohu nabídli. Abychom v modlitbě a při čtení Bible promýšleli, co se z toho Pánu Bohu líbí a co ne, co může použít a co jeho plánům v tomto světě překáží. Abychom perspektivou obou pohledů hledali co je ta skutečná pravda pro nás, v tomhle našem životě, v téhle naší situaci.

Vyzývám tedy každého z vás i sebe, abychom přehodnotili o co nám v životě jde, abychom to potom předložili v modlitbách Bohu, hledali jeho slovo a abychom se jím nechali vést. Protože když tohle zvládneme, bude se nám i lidem kolem žít o moc lépe.

Amen

1 1 Sam 15, 22b.

2 Matouš 11, 28.