Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
v Uhříněvsi a Říčanech
Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
v Uhříněvsi a Říčanech
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, všechny vás vítám ve společenství, do kterého jsme byli pozváni Hospodinem, Otcem našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.
Introit: Hlahol Bohu celá země! Pějte žalmy k slávě Jeho jména, Jeho chválu šiřte chvalozpěvem. Ž 66,1n
Píseň: 150
Modlitba: Pane Bože, přicházíme za Tebou ze svých domovů, přinášíme si s sebou události minulých dní. Setkání, událostí v rodinách, v práci, ve škole. Přinášíme si i naše otázky, jak se rozhodovat ve světle evangelia, ve světle svědectví o Tvém Synu a našem spasiteli Ježíši Kristu.
Chceme Ti poděkovat, že se i v týdnu můžeme scházet a promýšlet, jak Tvé Slovo promlouvá do konkrétních situací našich životů. Ale především Ti chceme poděkovat, za naději, kterou smíme přijímat. Ujištění, že Ježíš z Nazareta je Kristus, Spasitel. A že toto vyznání platí pro každého člověka. Že platí pro každého z nás, ale také pro lidi, kteří jsou odlišní, kterým nerozumíme, které nechápeme.
Za tuto naději pro všechny Ti dnes, Pane, chceme děkovat. Za ni Tě chceme chválit. Amen.
Slovo dětem:
Píseň ze Svítá: S 360 V nebi je trůn
Čtení: J 1,29-51
Píseň: 607
Text: Iz 49,1-7
Haleluja. Chvalte Hospodina, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy. Haleluja. Ž 148,2
Hospodin promluvil ke svému lidu. K tomu, který má za úkol být svědectvím. A přece selhává. O tom slyšíme velice tvrdá slova v předchozí, 48. kapitole, knihy proroka Izajáše. Z té kapitoly má člověk pocit, že s tímto lidem, s tímto svědkem už nejde počítat. Skutečně tam nalezneme velice tvrdá slova. Těch chyb a selhání! Slovo, které zaznívá do zajetí, do situace, která je důsledkem onoho selhání. Hříchu. Co s tím? To je otázka, kterou si kladli a kladou věřící lidé, když konfrontují svoji schopnost být svědectvím s tím, před jaké úkoly jsou stavěni. Musím říci, že takové texty nemám rád. Ono totiž je velice snadné z nich udělat palcát, kterým se ubijeme navzájem. Protože splnit požadavky nikdy nemůžeme. Navíc má každý tak trochu jinou představu, jak je naplňovat. A když se ponoříme do takových textů, tak se najednou mezi nimi a naším životem roste zeď, která odděluje světy, které k sobě snad ani nepatří. Snad právě to je za odpovědí na onu výzvu být svědky tomuto světu, všemu a všem široko daleko. „Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud.“ Ono to prostě nejde...
Ale hned vzápětí se ozve fantastické slovo: „A přece“. To „a přece“ se může ozvat, protože je při díle Hospodin. Protože skutečně vstupuje do lidských životů, protože nevytváří nějaký paralelní život pro lepší a schopnější lidi. Protože povolává svědky.
Právě tuto skutečnost před námi otevírá evangelista Jan. I on rozehrává ono Izajášovo „a přece“. A zřetelně upozorňuje na to, že ona nová šance, kterou pro nás Pán Bůh otevírá, je spojena s Ježíšem z Nazareta. To bylo tématem minulé neděle, která je v ekumenickém lekcionáři nazvána nedělí křtu Páně. Na počátku textu se k tomu vracíme ve vyznání Jana Křtitele. Ten, kterého Jan pokřtil, je větší než on. Je Beránkem Božím, který snímá hřích světa, je Božím Synem. Ono v té Janově výpovědi je vlastně všechno obsažené. Jan podal svědectví, už víme, kdo Ježíš vlastně je, takže by evangelista mohl pokračovat dalším Ježíšovým příběhem, mohli bychom se přesunout do Kány Galilejské. Ale evangelista to neudělal. A my můžeme být rádi. Protože jinak bychom slyšeli Janovo vyznání, ale už bychom neviděli, jak toto vyznání žije dál svým životem. Neviděli bychom, že každé svědectví je něco živého a utváří se, proměňuje se v kontaktu s konkrétním člověkem. Slovo Jana Křtitele nebylo obecným slovem, Jan měl s sebou své učedníky, potkali Ježíše a Jan o něm vydal svědectví. Učedníci se otočili, šli za Ježíšem a Jan vlastně zcela mizí ze scény. To podstatné, jeho svědectví, žije dál svým vlastním životem.
A právě to před námi evangelista otevírá. Otevírá nám příběh, ve kterém se objevují noví lidé a s nimi i nečekané otázky i jiná vyjádření, kým vlastně Ježíš je. A my jdeme krok za krokem s těmito lidmi a necháváme na sebe působit příběh. Před očima máme mozaiku lidí, mozaiku osudů. A evangelista se nad nikým neuráží, nikoho necenzuruje, nesesekává do jednotné škatulky správného obrácení, správného svědectví o Ježíši z Nazareta.
Hned první otázka, kterou slyšíme, nám tak trochu zvedne obočí. Jan Křtitel svědčí o Ježíši jako o Božím synu a ti dva se ptají - „Mistře, kde bydlíš?“ Jednak oslovení, jednak otázka. Jsou úplně popletení. To sem přece nepatří. Je to kouzelné, jak si evangelista se svým vyprávěním hraje. Nechá nás, abychom se podivovali, nic nevysvětluje, neupozorňuje na svůj záměr, na ujištění, že Bůh skutečně poslal svého Syna v těle na tento svět, že Slovo se skutečně stalo tělem. To evangelista nechává až v dalším sledu. Teď se jenom divíme otázce a díváme se, jak se Ježíš neusmívá, ale bere ty dva s sebou domů. A oni tam zůstali. Okouzluje mě tato část příběhu, protože si uvědomuji, jak jsme plní zmatených otázek, jak se je bojíme vyslovit, protože jsou asi špatné. A tady máme před sebou Ondřeje, který se zeptá, zůstane s Ježíšem u něj doma a stává se tím, který sám svědčí.
Až odtamtud může jít Ondřej domů a najednou dokáže zformulovat to, s kým se setkal. Dokáže podat svědectví a přivede svého bratra k Ježíšovi. A my se znovu podivujeme. Je opravdu zvláštní, že ten, který se má stát skálou, je k Ježíšovi přiveden svým bratrem. Evangelista vypráví zcela odlišně příběh povolání.
To Filipa Ježíš sám vyhledá. Máme před sebou takový klasický model evangelií. Ježíš Filipa osloví a vyzve, aby šel za ním. Ale dál už je to zase jinak. Filip jde za Natanaelem a to se zcela novým vyznáním. Filip zpracoval setkání s Ježíšem do zcela nového vyznání, které jsme ještě neslyšeli: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci. Ježíše, syna Josefova z Nazareta“.
Ale jeho vyznání u Natanaele naráží. Ono je tedy podivné i pro nás – ani slovo o Betlémě, ani slovo o Marii. A Natanael se podivuje, protestuje. Toto svědectví mu přijde nevěrohodné. A přece se Filip nedá a bere ho k Ježíšovi. A po rozhovoru s Ježíšem Natanael vyznává. Znovu zcela jiná situace – Filipova formulace nemusí pro Natanaele být oslovující a přece to neznamená konec. Protože to Ježíš je tím, který vstupuje do životů lidí a proměňuje je.
Tato mozaika otázek, svědectví i vyznání je něčím, co nás stále znovu udivuje. Ve chvíli, kdy stále narážíme na naši bezmoc tváří v tvář člověku, který potřebuje povzbudit, který si neví rady, který hledá cestu. Ve chvíli, kdy lovíme slova, kdy jsme sami zmatení. Kdy se nám zdá, že prostě nejsme schopni pochopit otázky lidí kolem nás, a tak nedokážeme zformulovat vyznání Ježíše jako toho, který má zásadní slovo v našem životě. Ve chvílích, kdy se nám spolu s osloveným Izraelem zdá, že „nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud“ - v našem životě v celé jeho rozmanitosti zaznívá - „a přece“. „A přece“ Bůh promluvil a promlouvá – do vší té různosti. Do vší té různosti přichází Ježíš z Nazareta, ono Slovo, které se stalo tělem, Boží syn, Mesiáš, Kristus, a přináší nabídku života pro každého člověka osobně. Pro každého z nás. Amen.
Píseň: 417
Ohlášky:
Přímluvná modlitba: Hospodine, náš Otče, přicházíme k Tobě a chceme plni smutku vyznat, jak málo zvládáme naši různost. Jak ji obtížně zvládáme v běžných otázkách, jak ji obtížně zvládáme ve své víře.
Pane, dnes Ti chceme odevzdat všechny, kdo mají odvahu se postavit nespravedlnosti. Ve dnech, kdy si připomínáme oběť Jana Palacha, myslíme na všechny lidi, kteří jsou zoufalí ze situace ve společnosti, kde žijí. Myslíme na obyvatele Ukrajiny, Egypta.
Pane, odevzdáváme Ti lidi v místech válečných konfliktů. Myslíme na lidi v Sýrii, myslíme na lidi v Afgánistánu, na obyvatele Jižního Súdánů a Středoafrické republiky.
Pane, chceme moc poprosit za homosexuály v Rusku, kde Vladimír Putin vůči nim vyhlásil tvrdé sankce.
Chceme poprosit za sociálně vyloučené lidi v našem státě. Prosíme za citlivost nové vlády právě k těm nejubožejším.
Pane, odevzdáváme Ti Tvou církev, odevzdáváme Ti náš sbor. Aby byl otevřeným místem pro všechny. Abychom ve vší různosti byli sjednocováni Kristem.
Pane, voláme k Tobě s prosbou za všechny nespravedlivě vězněné. Voláme k Tobě o pomoc pro Hanku a Toničku i pro jejich rodiny.
Pane, v tichosti Ti odevzdáváme své díky i své prosby.
Spolu se všemi, kdo Tě vyznávají jako svého Otce, k Tobě voláme:
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“
Poslání: Ať vaše radost, vaše dílo i vaše slova vypráví o vaší naději a jsou zaslíbením toho, co přichází od Boha.
Požehnání: Pán ať je před vámi, aby vám ukazoval správnou cestu.
Pán ať je při vás, aby vás mohl brát do své náruče a chránit vás.
Pán ať je za vámi, aby vás bránil před záludností zlých lidí.
Pán ať je pod vámi, aby vás zachycoval, když padáte
a aby vás vysvobozoval z pasti.
Pán ať je ve vás, aby vás utěšoval, když je vám smutno.
Pán ať je kolem vás, aby vás obhajoval, když na vás útočí.
Pán ať je nad vámi, aby vám žehnal.
Amen.
Píseň: 685