Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

Uhříněves 23.11.2014 Mt 25,31-46 (Jiří Ort)

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás na bohoslužbách v poslední neděli církevního roku a zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost našeho Pána, Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

Introit: Bůh sám, Bůh Hospodin promluvil a volá zemi od slunce východu až po západ. Ž 50,1

Píseň: 618

Modlitba: Pane Bože, děkujeme Ti za uplynulý církevní rok. Děkujeme, žes nás prováděl svědectvím o Tvé lásce a milosti, ale také o Tvém soudu. Děkujeme, že jsme směli poznávat lidské otevření života pro Tvé slovo i to, co to s životem udělalo. Děkujeme, že jsme to vše směli a smíme přijímat ve společenství církve. Ve společenství tohoto konkrétního sborového společenství.

Děkujeme Ti za ně. Děkujeme Ti za všechna setkání, svědectví života, za to, že společně smíme sdílet radost i bolest. Že smíme patřit Tobě, ale i sobě.

Pane, děkujeme za život, který otevíráš před každým člověkem. Děkujeme za to, že smíme věřit, že ho otevíráš i před námi a že nás v něm nenecháváš samotné. Děkujeme za dar Ducha svatého. Amen.

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá: S216

Čtení: Mt 25,31-46

Píseň: 631

Text: Ef 1,15-23

Haleluja. Nebesa hlásají jeho spravedlnost, Bůh sám bude soudcem. Haleluja. (Psa 50:6 CEP)

Byli jsme včera s dětmi na výstavě Naše cesta, kde mohly nejen děti, ale i my dospělí, poznat život lidí s postižením. Znamenalo to nejen naslouchat a dívat se, ale mohli jsme projít hmatovým tunelem, kde byla úplná tma, Danek zkoušel, jaké to je lézt se zakrytýma očima po lezací stěně, děti si mohly vyzkoušet, jaké to je nastupovat jako nevidomý do autobusu nebo jako vozíčkář do vlaku. A další a další. Děti mohly „poznat“ život jinak.

Nasměrovalo to mé uvažování nad dnešním textem z listu do Efezu. Autor tu prosí za adresáty: „Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali.“ (Eph 1:17 CEP) Prosí o poznání. Rádi bychom, stejně jako autor epištoly do Efezu, aby naši blízcí, lidé, které máme rádi, poznali Boha. Jak jen to ale udělat. Velice často máme pocit, že musíme podat informace. Setkáváme se s tím, jakou mají média moc, vidíme, jak je vůči nim člověk bezmocný. A tak si říkáme, že to tak funguje i s poznáním. Musíme dodat informace – a to informace správné. Abychom Boha poznali správně, musí být i správné učení.

Evangelista Matouš zřetelně představuje Ježíše z Nazareta jako učitele. V jeho evangeliu nacházíme pět velkých celků Ježíšových řečí. A dnes jsme v prvním čtení slyšeli závěrečné podobenství Ježíšovy poslední řeči. Tak nám to ukazuje evangelista Matouš. Je zřetelné, že nám tím evangelista chce něco zdůraznit. A jestliže často říkám, že bych si některý text raději nevybral, tak tento text mi udělal radost. A to právě oním zařazením do finále. Jako jakýsi vykřičník na konec.

Byl jsem v pátek na rozloučení s maminkou bratra Káry. To rozloučení bylo v katolickém kostele v rámci mše. Osobně se mi moc líbilo, byl jsem za něj vděčný. Ale samozřejmě jsem se topil v katolické liturgii a mé ucho evangelíka vysílalo do mozku varovné signály při zpěvu mariánské písně.

Ale zároveň mě v hlavě zněl náš dnešní text a dával mi základní otázku: „Jsi přítomen rozloučení s člověkem. Spolu s ostatními vzpomínáš na babičku Károvou, nasloucháš ohlížení za jejím životem. Řekni mi, na čem v životě záleží?“ A najednou mi začalo být líto, že jsem babičku Károvou vlastně neznal. Protože nevím o setkáních, úsměvech, pláči, práci, pohlazení. Protože nevím nic o jejím životě.

„Tehdy odpoví i oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?' On jim odpoví: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.'“ (Mat 25:44-45 CEP) Pane, jak můžeš říct, že jsme Tě odmítli? No, protože jste odmítli člověka.

Co je to poznání, co to znamená? Evangelista Matouš svým zařazením Ježíšova podobenství říká velice důrazně – poznání není o učení, ale o životě. To jsem si velice důrazně uvědomil v posledních dvou dnech. Evangelista podtrhl důraz na pomoc člověku před náboženstvím, před kulturou zbožnosti. Ano, člověk je náboženský tvor, protože náboženství pomáhá uchopit neuchopitelné skutečnosti života, nějakým způsobem to prožít. Ale celá zvěst Ježíše z Nazareta nás upozorňuje na to, že díváme-li se na druhého člověka brýlemi, které mají místo skel skla začouzená náboženskou kulturou, pak se nám člověk ztratí. Prostě proto, že ho neuvidíme nebo ho uvidíme jen velice rozmazaně. Jako kdyby děti na oné výstavě pouze naslouchaly přednášce. Jako kdybychom místo vzpomínání na babičku Károvou posuzovali odlišnosti katolické a evangelické zbožnosti.

Ale – stačí tento důraz na člověka? Stačí ona praktická zbožnost pomoci druhému člověku? Máme tedy rezignovat na mluvení o Bohu? Ono to zní nesmírně lákavě, ale stačí to jako pomoc nám osobně? Je zřetelné, že si to nemyslel ani apoštol Pavel, ani jeho žák, který napsal dopis do Efezu. Ona prosba - „Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali“ - totiž pokračuje. „a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím.“ (Eph 1:18-21 CEP)

To nejsou slova, která bychom se měli učit, abychom „správně“ věřili. Ta slova jsou o naději. Abychom věděli, že nejsme sami na to, abychom dokázali žít ten veliký Ježíšův projekt pomoci člověku. Ježíšovo svědectví o království Božím. To, co tu smíme slyšet, je velice realistické. Jestli se někdo domnívá, že lze utéct do náboženského soukromí, pak text, který tu máme před sebou, nám na tvrdo říká, že tu existují mocnosti, které ovlivňují lidský život. Jsou tu vlády, mocnosti, síly a panstva. Jsou to síly, které nedokážeme ovlivnit, ale které zato velice zřetelně ovlivňují nás. Mohli bychom za to dosadit mnohé, co se děje kolem nás. Vlády a mocnosti. Stačí nám pro naději života ujištění, že si máme být navzájem pomocí?

Přiznám se, že jsem velice nedávno narazil na zeď zkušenosti, že nestačí. Protože na tuto pomoc prostě nestačím. Je toho mnoho, co bychom měli. A naše síly jsou slabé. A my se učíme žít, učíme se pomáhat. Slyšíme, že bychom pomáhat měli, že to je to lidství, které Pán Bůh nabízí k životu. A zároveň nevíme, jestli tato cesta skutečně dostačuje. Jestli dostačuje to, co děláme, protože tu jsou ony vlády a mocnosti.

Ale pisatel epištoly do Efezu nás ujišťuje, že to dostačuje. Jeho vyznání Ježíše Krista jako toho, kdo byl vzkříšen a vyvýšen nad všechny ty mocnosti, neznamená učební látku, kterou bychom se měli drilovat a bez jejíž znalosti nebudeme žít smysluplný život. Není to věta, kterou musíme drtit naše děti. Je to ujištění, že ona cesta, kterou šel Ježíš z Nazareta, ona zvěst království Božího o pomoci člověku, je cestou, ke které se Pán Bůh přiznává. A my se to máme učit prakticky poznávat. Poznávat Boha Ježíše z Nazareta, který je Kristus. Tak jako se děti učili na té výstavě poznávat život z nové perspektivy. Tak se smíme a máme učit žít s nadějí.

A v tom je také smysl církve jako takové, smysl konkrétních sborů a farností, smysl našeho společenství v Uhříněvsi a v Říčanech. Že tady přijmeme tuto naději a odvážíme se podle ní žít. Že přijmeme vzkříšeného, vyvýšeného Ježíše jako určující moc našeho společenství. Že se odvážíme být tu pro člověka vedle nás bez filtrování náboženskou či jakoukoliv jinou kulturou nebo odlišností. Pak budeme smět přijímat člověka jako člověka bez ohledu na náboženství nebo konfesi nebo postižení nebo barvu pleti. Pak za něj dokážeme děkovat se stejnou vděčností jako za babičku Károvou.

Amen.

Píseň: 420

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, chceme moc poděkovat, že tu smíme být. Že smíme být součástí Tvé církve. Že smíme tvořit toto sborové společenství, že v něm smíme přijímat i dávat.

Chceme Tě poprosit, abys nás učil být pomocí. Abys nás učil rozpoznávat, kde skutečně pomoci můžeme, abys nám dal sílu a prozíravost při bolestném vybírání těch, kterým pomůžeme. Za to Tě, Pane, prosíme.

Chceme dnes poděkovat za život sestry Anny Kárové. Poděkovat za to, že jsi jí byl blízko po celý její život a že jsi ji přijal do své náruče i na jeho konci.

Prosíme za ty, kdo žijí s nejrůznějším postižením. Děkujeme za ty, kdo dokáží strhnout svoji chutí do života i ostatní. A moc prosíme, abys nás učil přistupovat k lidem s postižením, abys nás učil je prostě přijímat a pomáhat tam, kde je to zapotřebí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, moc Tě prosíme, abys nás posiloval, abys nám dával odvahu žít jako společenství, jehož hlavou je Kristus. Vyznáváme svoje obavy, často ustrašenost. Pane, prosíme, už nás svoji naději a veď nás po své cestě. Posiluj v nás důvěru, že pomoc lidem má před Tvou tváří budoucnost. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kteří jsou bez domova a v klesajících teplotách hledají místo, kde přespat. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, znovu nás zasáhla informace o brutálním vraždění v Keni. Myslíme na Apolla Kariukiho i jeho blízké. Prosíme za lidi, kteří žijí svůj každodenní život s tím, že se v jejich zemi skutečně mohou stávat takové hrůzné věci jako zavraždění 28 nemuslimských cestujících linkového autobusu. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za Hanku a Toničku, prosíme za unesené dívky v Nigérii, prosíme za zajatce Islámského státu. Pane, prosíme pro ně o pomoc. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, vyslyš naše tiché osobní prosby a díky.

Pane, voláme k Tobě se všemi, kdo touží po životě Tvých dětí: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.

Ef 4,32-5,2

Požehnání: Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. (Ř 15,13)

Píseň: 406