Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

Říčany 22.3.2015 J 3,13-21 (Jiří Ort)

Pozdrav: Sestry a bratři, shromáždili jsme se ve jménu Pána Ježíše Krista, abychom vzdávali Bohu chválu a dík, abychom mu vyznávali své viny, abychom prosili za sebe i za druhé, abychom hledali nové poznání Boží lásky a očekávali na Jeho slovo, které z milosti proměňuje lidské životy.

Introit: Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! Ž 122,1

Píseň: 118

Modlitba: Pane Bože, dnes se chceme radovat, protože jsi nás pozval na toto shromáždění Tvého lidu. Moc dobře si uvědomujeme svoje limity, moc dobře si uvědomujeme, jak obtížné pro nás je nacházet rozhodnutí, která by vedla ke svědectví o naší naději v moc Tvého království. Cítíme se bezmocní a slabí a zlobíme se sami na sebe, že jsme špatnými svědky o Tvé cestě za člověkem.

A do této bezmoci zaznělo Tvé pozvání. Znovu zaznělo Tvé Slovo a my je mohli zaslechnout. Znovu před námi otevíráš svědectví Písma, které nám představuješ jako živý hlas, který k nám promlouvá právě do naší skepse a zloby. Hlas, který nás vede k radosti z naděje života v Ježíši Kristu, našem Pánu. Hlas, který nás vede všechny společně ke Tvému stolu.

Pane děkujeme a prosíme Tě, otevírej tuto naději po celém světě pro každého člověka. Amen.

Čtení: Ef 2,1-10

Píseň: 420

Text: J 3,13-21

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

Dnešní neděle je 4. nedělí postní, Laetare, radujte se. Otevírá před námi Boží dílo pro člověka a nás ani nepřekvapuje, že je otevírá v souvislosti se křtem. Mluví o něm oba dnešní texty. Rozhovor Ježíše s Nikodémem nám to ukazuje jednoznačně: „Ježíš odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího."“ A když otevřeme text druhé kapitoly epištoly do Efezu, ukáže se nám rozpracovaná klasická Pavlova formule o křtu: „I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, … . Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy.“

Zůstaňme nejprve u Nikodéma. Nebo - chcete-li – u nás. U onoho klasické vybarvení věřícího člověka, kterému se v zásadě líbí to, co přináší Ježíš z Nazareta. Nějak je mi tento obraz čím dál tím bližší. Myslím, že můžeme pominout onen rozhovor se židovstvím a zůstat u toho, že máme před sebou rozpor jakési intelektuální blízkosti Ježíšově zvěsti a nejistoty, kdo vlastně Ježíš je.

Tento pohled najednou otevírá naší zkušenost jako zkušenost těch, kterým se moc líbí svědectví o Božím království, ale unavuje nás a možná víc – ničí nás – ono napětí mezi realitou a hodnotami Božího království. Autor epištoly do Efezu tento stav jasně popisuje slovy: „I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.“

To není nějaký zastaralý mytický projekt světa, který by nám už dnes nic neříkal. Po pravdě má k realitě blíž, než novověká křesťanská zbožnost, která uvažovala a často uvažuje jen v soukromé oblasti o vztahu člověk – Bůh, a tak ze svého obzoru vyčlenila a vyčleňuje některé skutečnosti, se kterými se člověk chtě nechtě musí vyrovnávat. Oslabila a oslabuje tak svoji vnímavost pro sociální problémy, biologickou podmíněnost lidského života, problémy stvoření a nedovede se věcně orientovat v politické oblasti. A přitom právě to všechno spoluvytváří lidský život včetně vztahu k Bohu. U Nikodéma nejde pouze o to, že nechápe Ježíše, jde o to, že nedokáže opustit model života, na který si zvykl.

A právě do tohoto zaběhaného zvyku, do pocitu, že by bylo sice hezké, kdyby to kolem nás fungovalo jinak, kdybychom my fungovali jinak, ale prostě to jinak nejde, vstupuje Ježíš s jasným tvrzením. „Jak můžete tvrdit, že něco není možné, jak si můžete myslet, že některé věci jsou prostě dané a my s nimi nic nenaděláme a ani to nemá smysl zkoušet, jak si můžete myslet, že v tomto světě i v našem životě jsou určující mocnosti, se kterými nic nenaděláme. Vystoupili jste snad do nebe? Myslíte si snad, že vám dal Hospodin moc toto rozhodovat? Myslíte si snad, že vy jste ti určující, kteří všemu rozumí a můžete tak házet přes palubu lidský život? Ne – to Syn člověka vystoupil na nebesa a sestoupil na zem. On je ten určující, on je ten, který přináší záchranu navzdory naší skepsi.

Evangelista Jan použil krásný obraz z knihy Numeri. Tak jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak také Ježíš bude vyvýšen, aby se stal naší záchranou. Můžeme si vzpomenout na slova apoštola Pavla v epištole do Filip: „ Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ (Fp 3,13-14) Toto upření očí k Ježíši Kristu je naší nadějí. A nejen naší. V souvislosti s tím, co jsme si říkali o představě nadzemských mocností i co zaznívá v textu v Janově evangeliu, tato naděje se otevírá pro svět jako takový. Pro ty, kdo žijí na hranici chudoby nebo pod ní, pro ty, kdo jsou v lidské společnosti vytěsňováni jako nepotřební a jsou stále zastrašováni výroky mocných, pro stvoření, které je ničeno, protože se ti, co se mají dobře, chtějí mít ještě lépe. Pro ty, kteří uprostřed zmatku hodnot ztratili model budování vztahů a jsou nešťastní. To všechno patří pod Boží vládu v Ježíši Kristu. To všechno je možné napravit v rozhodnutí pro cestu, kterou otevřel Ježíš z Nazareta, Kristus. V rozhodnutí pro cestu světla.

Toto prozáření naší cesty, která se před námi otevírá každý den, když otevřeme ráno oči, je nesmírně lákavé. Co by každý z nás dal za to, kdybychom se probudili a až hmatatelně zažívali tuto naději. Tento výhled do nového dne, do budoucnosti našich životů i celé společnosti. Jsme pokřtění, víme toho hodně málo, ale o tomto výhledu víme – a přece podklesáváme. A tady nastupuje svědecká služba každého z nás. Proto nemůžeme být sami, proto je takový problém, když sami jsme. Protože sami se tou temnotou neprobouráme. Každý z nás si takovou službu uvědomuje a připomíná si ji. Každý z nás má takového svědka, který mu otevřel a otevírá Boží cestu světla v Ježíši Kristu. Máme proč za takové svědky děkovat. A máme proč takovou službu nabízet.

A právě takovou svědeckou službu tu máme před sebou v epištole do Efezu. Jakoby tu autor odpovídal na otázku, jestli je to vůbec možné. Jestli je to reálné. A odpověď je razantní. Velice odvážně posouvá důraz svého učitele, apoštola Pavla, do přítomnosti. Už nemluví o křtu jako o skutečnosti, kde „jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.“ V našem dnešním textu slyšíme jásavou jistotu, že se to už stalo, že není žádná pochybnost o platnosti tohoto zaslíbení, protože nás náš nebeský Otec v Kristu již „probudil k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy.“ Ano, není pochyby o tom, že naše síly jsou slabé, že podléháme skepsi, strachu, že nevíme, jak se vymanit z moci mocností, které jsme jako lidé nastartovali a ony se vymkly naší kontrole, ale autor epištoly do Efezu se raduje, protože má jistotu, že nezáleží na našich schopnostech ani na tom, kam patříme nebo nepatříme, jestli máme nějaké zásluhy, jestli známe Bibli nebo v jejím svědectví pouze klopýtáme. Ujišťuje nás, ujišťuje Nikodéma – na ničem jiném nezávisí naděje naše a všech těch, kteří jsou v tomto světě odstrkováni, než na Boží milosti.

A proto se můžeme plně nasadit v práci pro Boží království. Protože ono má budoucnost, ono už je mezi námi. „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ Amen.

Píseň: 404

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, přicházíme jako Tvé děti, přicházíme Ti děkovat a Tebe prosit, přicházíme Ti odevzdat své životy i životy našich blízkých. Životy Těch, o které máme starost.

Pane, jsme Ti vděční za naše nejbližší. Děkujeme za vztahy, které máme. A zároveň nás naplňují smutkem a bezmocí, když vidíme nemoc blízkého člověka. Pane, prosíme Tě za Evu Kočovou i za její blízké. Pane, prosíme pro ně posilu. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, je mnoho událostí kolem nás, se kterými si nevíme rady. Je mnoho lidí kolem nás, kteří propadají zoufalství. Pane, prosíme, dávej nám sílu být životním svědectvím o Tvé naději. Dávej nám pevnou víru, abychom dokázali být povzbuzením pro druhé. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za všechny, kdo se snaží být pomocí druhým lidem. Prosíme za všechny, kteří vnímají lidskou bolest, kteří vnímají lidský strach a neschopnost žít. Pane, prosíme o posilu pro všechny, kdo dokáží být lidmi. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kdo se i uprostřed rostoucí nesnášenlivosti snaží o smíření. Kdo se snaží vidět člověka a ne součást ideologie či systému. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za Tvou církev. Prosíme za její jednotu ve svědectví o Ježíši Kristu, našem Pánu. Kterého jsi poslal pro lidi, aby jim otevřel Tvé království. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, moc Tě prosíme za Hanku s Toničkou. Moc Tě prosíme za jejich rodiny. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti v tuto chvíli své osobní díky a prosby v tichých modlitbách.

Spolu se všemi lidmi, kteří touží po naplnění Tvého zaslíbení pokoje, k Tobě voláme jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Vybízím vás, sestry a bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu libou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Ř 12,1-2

Požehnání: Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já, Hospodin, jsem tvůj Bůh. Iz 43,1b-3a

Píseň: 549