Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

Uhříněves 6.9.2015 Mk 7,24-30 (Jiří Ort) bohoslužby s VP

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, smíme se dnes těšit z Božího pozvání do společenství, ve kterém smíme naslouchat, odevzdávat své radosti i starosti a přijmout pozvání ke stolu, kde nám bude hostitelem náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus.

Introit: Jak je tvůj příbytek milý, Hospodine zástupů! Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu! Ž 84,2n

Píseň: 625 Jak příjemné, můj Pane

Modlitba: Pane Bože, přicházíme za Tebou a radujeme se – protože Ty sis nás zastavil, přivedl k sobě a otevíráš nám oči pro svoje jednání s člověkem. Pro Tvoje jednání s celým stvořením. Pane, vyznáváme, jak moc to potřebujeme slyšet. Jak moc potřebujeme provázet příběhy Tvého lidu – ať už v období staré nebo nové smlouvy. Jak moc potřebujeme slyšet o cestě Ježíše z Nazareta, která nás znovu a znovu překvapuje svou otevřeností pro člověka.

A tak tu dnes, Pane, stojíme, vyznáváme svoje hledání a tápání, vyznáváme, jak často dokážeme ublížit a těšíme se z Tvého pozvání ke stolu, kde jsi hostitelem. Amen.

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá: S194 Můj život už není prázdná loď

Čtení: Mk 7,24-30

Píseň: 680 Nás zavolal jsi, Pane

Text: Mk 2,14-17

Haleluja. Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodina!Haleluja. Ž 113,1

Měl jsem pocit, že tento text už dobře znám, že jsem na tento příběh tolikrát kázal. A znovu se mi ukázalo, že Písmo člověka vždy znovu překvapí. Novým důrazem, který nabídne, novým pohledem, který otevře v nové situaci. Ano, je tu před námi obraz boření hradeb, ale je zajímavé se blíže podívat, kolik jich vlastně je.

Slyšíme, že Ježíš „vstal a šel odtud do končin týrských“. Nějak jsem to nikdy zvlášť neřešil – ano, Ježíš odešel do pohanské krajiny. A přece toto zasazení příběhu udivuje. Ježíš tu odvážně vstupuje do oblasti, která je nejen cizí, ale také nepřátelská. Dobře. Tak nějak jsme si už zvykli, že Ježíš takto jedná. Že on to dokázal. Že nás k tomu vyzývá, ale že to prostě vždycky nejde. Ale tento příběh nám říká víc. Mluví o církvi. Josephus Flavius ve své Válce židovské mluví o tom, že právě v Týru bylo velice nepřátelské prostředí, což se projevilo po vypuknutí povstání, kdy bylo ve městě zavražděno mnoho židů. A přesto tento Ježíšův příběh nebyl zasazen jinam. Přesto si ho vyprávěla první církev, která měla zřetelnou vazbu na své židovské kořeny. Nemůžeme tedy argumentovat tím, že v době sepsání evangelista Marek už působil ve sboru z pohanů, že tedy již tato vazba taková nebyla a prostředí v Týru nebylo pro čtenáře tak provokativní. Evangelista Marek ale zpracovával svůj spis z ústní tradice. Tedy ona provokativnost zůstává. Přinejmenším tu máme před očima poslušnost následování Ježíše, kterého první křesťané poznali jako Krista, Spasitele. A tato poslušnost nenechala první křesťanské svědky odstranit problém zvěstování těm, kteří byli evidentně nepřátelští, tím, že by Ježíšův příběh přesunuli jinam. Třeba tam, kde by šlo pouze o neznalost, nepochopení. To mě fascinuje. To je něco, co k nám jako následovníkům těchto prvních svědků velice důrazně promlouvá. Nerušit Ježíšovo poselství – i když je to obtížné.

To si dobře uvědomujeme při četbě mnohých textů, uvědomujeme si, že žít to, co Ježíš přinesl a přináší je obtížné, jak snadno se dají Ježíšovy důrazy zneužít. To všechno víme. Stále znovu stojíme před Ježíšovou výzvou s prázdnýma rukama. A přece je tu před námi apel první církve, která tradovala příběh, který jsme četli, navzdory všemu. Navzdory vší obtížnosti, navzdory provokativnosti.

To, co nás nenechá ustoupit, to, co nás nenechá vzdát tuto touhu následovat Ježíše, co nás nenechá ideologizovat nějakou skupinu lidí, je setkání s druhým člověkem. S člověkem odjinud. Ale s konkrétním člověkem. S někým, s kým jsem vtažen do rozhovoru, s kým jsem konfrontován. V setkání člověka s člověkem se otevírá evangelium. „Ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka.“ Žena, která byla z jiné, řecké, kultury. Někteří vykladači dokonce mluví o tom, že byla z lepší společnosti. Jedna věc, jedna okolnost za druhou se staví mezi onu ženu a Ježíše. Ty hradby jsou přímo hmatatelné. Žena vychází za potulným kazatelem, za Židem. Za tím, který je v oblasti Týru bezesporu opovrhován, ne-li nenáviděn. Lidé hledající, lidé narážející na hradby předsudků, lidé přicházející s prosbou o křest třeba s jinými důrazy než jsou obvyklé. To je dnešní doba. A to všechno jde stranou, to všechno se ukazuje jako nedůležité, protože tu jde o život. Protože ona žena měla nemocné dítě.

Tedy přesněji – její dítě bylo posedlé zlým duchem. Je to něco, co se zdá být vzdálené, protože my takto nemoci nepopisujeme. A přece tento popis vystihuje dívčinu situaci velice přesně. Bůh je tím, kdo nabízí život. Jakkoliv naplněný vedle radostí i bolestmi. Ale ten život je naplněný. Život této dívky právě o tuto naplněnost přichází. Dítě bez budoucnosti. Je to něco, s čím se rodič, s čím se blízký člověk nemůže smířit. S čím se člověk nemůže smířit u druhého člověka. A tak jde matka s prosbou za tím, o kterém je – nebo není? - přesvědčená, že jí pomůže. Dochází k setkání.

A najednou se ukazuje, že to není tak jednoduché zbořit hradby. Ježíš byl jako zbožný Žid přesvědčený o svém poslání. Má jít za ztracenými ovcemi lidu izraelského. Tak jako Jan Křtitel. Tak jako mnozí další, jejichž život byl v linii Boží spásy, tak jak ji znal Boží lid po celou dobu svého bytí. Boží lid má být tím, kdo ukazuje cestu k Bohu a jako takový se musí proměnit, aby ostatní lidé měli šanci na život. Aby ten život u Božího lidu viděli. Ježíš s odkazem na to odmítá. "Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům."

Ano, má to logiku. Zároveň ale má logiku cesta, po které se Ježíš vydal a o které ona zoufalá matka ví. Cesta, kde je zásadní setkání s druhým člověkem. Kde má pro Ježíše hodnotu každý člověk, jakkoliv vyloučený ze společenství Božího lidu. Ať už svou nemocí, svým zařazením ve společnosti, svým jednáním. Ježíš přestupuje všechny hranice. Je tím, o kterém vypráví dnešní text z počátku Markova evangelia – tedy z oddílů, kterými evangelista ukazuje základy Ježíšova působení. „A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: "Pojď za mnou." On vstal a šel za ním. Když byl u stolu v jeho domě, stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky mnoho celníků a jiných hříšníků; bylo jich totiž mnoho mezi těmi, kteří ho následovali. Když zákoníci z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: "Jak to, že jí s celníky a hříšníky?" Ježíš to uslyšel a řekl jim: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky."“

Žena znala toto nastavení Ježíšova zvěstování. A jako za takovým za ním šla s prosbou o záchranu života své dcery. "Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech." Odvolala se před Ježíšem na samotného Ježíše. A on se k této cestě přiznal. Přiznal se k cestě i za těmi, kteří jsou mimo hlavní proud dějin spásy. Přiznal se k trpícím, ať už jsou odkudkoliv.

Žijeme v pohnuté době. Tak jako první církev. Tak jako ti, kdo se odvážili přijmout za svou onu Ježíšovu cestu do Týru. Jsme na to slabí. Ale vidíme kolem sebe, jak Pán Bůh probouzí své svědky pomoci druhým lidem naprosto napříč vší různosti. A my smíme pozvat ke stolu, kde je naším hostitelem vzkříšený Ježíš z Nazareta všechny, kdo touží po životě a snaží se ho umožnit i druhým. Amen.

Píseň: 669 Přijď, Spasiteli

Vyznání vin: Ztišme se společně před naším Pánem a vyznejme všechno, co nás trápí, všechno, co mu chceme v tichosti nebo nahlas odevzdat tváří v tvář jeho milosti a lásce, ve které nás všechny, napříč všemu, co nás dělí, zve ke svému stolu jako své děti.

Pane, vyznáváme se Ti z nedostatku naděje.. Vyznáváme se Ti, že se lekáme světa kolem nás a nedokážeme být autentickým svědectvím o Tvé naději lidem, kteří o ní potřebují slyšet.

Vyznáváme, že v tom nejsme lepší než ostatní lidé. Že spolu s nimi neseme vinu na bídě tohoto světa. Kdo tak spolu se mnou vyznává, společně vyznej: Vyznávám.

A přece zároveň vyznáváme, jak moc pro nás znamená domov, který nám nabízíš. Jak moc se těšíme ke stolu, který jsi pro nás připravil. Předstupujeme s nadějí na odpuštění pro milost Tvého Syna Ježíše Krista, který za nás zemřel a pro nás je živ. Věříme v moc jeho smrti a vzkříšení. Potvrďme hlasitě: Věříme.

Pamětlivi toho, že Bůh v Kristu odpustil nám, odkládáme nyní všechen hněv i výčitky a odpouštíme těm, kdo nám ublížili. Vyznejme to hlasitě pro lásku Kristovu: Odpouštíme.

Slovo milosti: Boží milost i v našich životech otevírá výhled naděje a my se o tom smíme ujistit ve slovech, která i nám nabízí autor epištoly Židům: 'Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.' Žd 10,16n

Pozdravení pokoje: O tuto naději Boží milosti se smíme navzájem podělit a podat si navzájem ruce na znamení odpuštění, bratrství a jednoty Kristova lidu a pozdravit jeden druhého se slovy: Pokoj tobě.

Modlitba: Otče, děkujeme ti,

neboť ty jsi náš Bůh.

Nebe a země a všechno, co žije,

ti vděčí za svůj původ.

Tvé světlo osvětlilo svět

a dalo povstat životu;

člověka jsi stvořil podle svého obrazu,

řídil jsi jeho cestu

a vedl jsi ho svým přikázáním.

Slyšel tvé slovo z úst tvých poslů,

nám všem jsi řekl své věčné Slovo:

v Ježíši Kristu, tvém Synu.

V něm máme život.

Jeho Duch lásky je tím Duchem, který nás učí

chválit tebe, našeho Otce,

tobě děkovat,

tebe oslavovat

a tebe vyznávat:

Svatý, svatý, svatý jsi, Hospodine zástupů, plná jsou nebesa i země tvé slávy. Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně. Hosana na výsostech!

Slova ustanovení: Poslyšte slova ustanovení svaté večeře Páně: „Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chléb a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás láme. To čiňte na mou památku. Takž i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát koli píti budete, na mou památku. Nebo kolikrát byste koli jedli chléb tento a z kalicha toho pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“

(1K 11,23-26)

Apoštolské vyznání: Chceme se touto svátostí posilnit ve víře. Nejen sami pro sebe, ale v jednotě církve Kristovy, ve společenství s křesťany všech generací a národů. Vyznejme tedy spolu s nimi slovy Apoštolského vyznání víry:

Sbor: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, v svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.

Píseň: Při vysluhování svaté večeře Páně Budeme společně zpívat píseň

397, 308

Pozvání: Ježíš Kristus každého z nás zve: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ I my se tedy nyní smíme odvážit přistoupit ke stolu, který je pro nás připraven.

Přijímání: Společenství těla Kristova.

Společenství krve Kristovy.

Propouštění:

Ježíš nás ujišťuje: „Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši Otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa." J 6,47-51

Ježíš mu odpověděl: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.

J 14,23

Píseň: 509 Předivný Pán Bůh v skutcích svých

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, přicházíme s vděčností za to, žes nás pozval ke svému stolu. Přicházíme s důvěrou v Tvoji milost a chceme Ti odevzdat Ty, kteří jejichž životy nám leží na srdci.

Pane, myslíme na Evu Kočovou a její rodinu. Prosíme za ně všechny a odevzdáváme Ti i lékaře, kteří mají Evu na starosti. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Myslíme dnes na všechny děti i mladé lidi, kterým začal školní rok. Prosíme, abys je provázel, abys před nimi otevíral nová přátelství i radost z poznávání nových věcí. Abys jim ukazoval výzvy života. Prosíme i za všechny pedagogy, abys jim dával chuť do jejich práce, chuť překonávat problémy a konflikty. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti paní Adlu Haddad i celou její rodinu. Prosíme, abys jim všem pomáhal a ochraňoval je, aby se mohli v bezpečí přestěhovat do naší země. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za pracovníky všech organizací, kteří se snaží pomoci lidem nejrůznějším způsobem vyloučeným. Za ně, Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za všechny, kdo dokáží být pomocí lidem kolem sebe. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za církev, za náš sbor, abychom dokázali být místem setkání. Pane, otevírej před námi cesty ke smíření. Ukazuj nám svůj pokoj, abychom ho mohli nabízet jeden druhému navzdory vší různosti. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, vyslyš v tuto chvíli naše tiché či hlasité prosby či díky.

Pane, spolu s celou Tvou církví k Tobě voláme jako ke svému Otci:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.

Ef 5,1n

Požehnání: Hospodin Ti požehnej a opatruj tě. Hospodin rozjasni nad tebou svou tvář a buď ti milostiv. Hospodin obrať k tobě svou tvář a obdař tě pokojem. Amen.

Nu 6,24-26

Píseň: 485 Král věčný nás požehnej