Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
v Uhříněvsi a Říčanech
Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
v Uhříněvsi a Říčanech
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás na bohoslužbách ve 4. neděli po Velikonocích, Cantate.
Introit: Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Zjevil před očima pronárodů svoji spravedlnost. Ž 98,1a.2b
Píseň: 614
Modlitba: Pane, přicházíme Ti dnes odevzdat všechnu svoji skepsi, že se lidé nemohou dohodnout. Přicházíme Ti odevzdat své obavy, že církev v tom není o nic lepší. Přicházíme ti odevzdat svůj smutek, že i my sami přispíváme k rozdělení, ke vzájemnému odmítání. Je toho hodně, co před Tebe dnes přinášíme.
A jsme vděční, že jsme mohli přijít – do tohoto shromáždění, před Tvou tvář. Děkujeme, že smíme naslouchat ujištění, že naše skepse, obavy, smutek nejsou tím posledním v životech našich i v životech lidí kolem nás. Že do života Tvého stvoření vstupuje naděje Tvé milosti, která nabízí lidem pokoj. Bez podmínek, bez omezení.
Moc Tě prosíme, abychom zvěst o bezpodmínečné přijetí, která zřetelně zazněla ve zvěsti Ježíše z Nazareta, dokázali nabízet ve svých každý v místě, kam jsi nás postavil. Prosíme o posilu v Duchu svatém, abychom z tohoto úkolu neutíkali. Amen.
Slovo dětem:
Píseň ze Svítá: S286
Čtení: Sk 10,37-48
Píseň: 440
Text: Sk 10,34-36
Haleluja. Hospodinova pravice se vyvýšila, Hospodinova pravice koná mocné činy! Haleluja. Ž 118,16
Blížíme se k Svatodušním svátkům a tím i k tématu církve. A dnešní texty z ekumenického lekcionáře nás vedou právě tímto směrem. K otázce, pro koho vlastně církev je. Jestli je nutné, aby ten, kdo chce přijmout naději Boží milosti v Ježíši Kristu, musel také přijmout pravidla a představy, které církev vybrousila v průběhu tisíciletí.
Není úplně příjemné přijmout skutečnost, že role, které jsou rozdány v příběhu o apoštolu Petrovi a setníku Korneliovi, se během doby přetočily. Že to my, dnešní církev, jsme nyní tím společenstvím s jasnými řády a pravidly, která se až příliš často stávají bariérou k přijetí společné cesty se Vzkříšeným.
Je typické, že právě tato otázka se stala důvodem první zásadní roztržky v rané církvi. Byla tu cenná tradice části první církve. A vlastně víc než tradice - byl tu Zákon, který svému lidu daroval Hospodin. Který byl nejen zásadní pro celé generace předků, ale byl něčím, který byl součástí víry křesťanů ze židů. Víry, která ujišťovala, že Pán Bůh na ně nezapomněl, ale vede je životem. Církev otevřená byla – když někdo přijal tuto vzácnou tradici, byl vítán. To přece není nic tak těžkého, když jde o nabídku života, který dostáváme od Hospodina. Ale ono se ukázalo, že to problém je.
Když psal evangelista Lukáš své evangelium a skutky apoštolů, byla tato otázka vyřešena. Historické děje se neptají na věroučné otázky, často je prostě spláchnou. Ale evangelista tento příběh zapsal - nejen zapsal - on ho rozepsal do několika oddílů. To není jenom ohlédnutí, to je zásadní rozpoznání, že takové otázky a spory nikdy nekončí. Samozřejmě - misie pohanům s pravidly, s jakými o nich mluví Lukáš, se prosadila.
Ale také je nesmírně zajímavé, jakým způsobem evangelista Lukáš vysvětluje a odůvodňuje tento model. Nepouští se do citací ze Starého zákona. Nepouští se ani do odkazů na příběhy Ježíše z Nazareta. Prostě tento fakt otevřenosti vůči druhému člověku bere jako Boží zjevení a potvrzuje odkazem na Ježíše z Nazareta jako toho, koho Bůh poslal za člověkem. „Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě.“ „Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“
Mohli bychom říci – otevřenost pro druhého člověka, bezpodmínečná otevřenost evangelia je pro evangelistu Lukáše něčím, co je zcela v intencích zvěsti Ježíše z Nazareta a jakoby k tomu nebylo co víc říci. To je Boží zjevení, to je Boží záměr s člověkem – to bylo potvrzeno tím, že Bůh vzkřísil Ježíše z Nazareta. Nic menšího není odůvodněním Lukášova přesvědčení, proto může vyznat: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.“
Ovšem my víme, že evangelista Lukáš situaci v rané církvi poněkud uhladil. Tedy spíše výrazně uhladil. Stačí si poslechnout, co píše apoštol Pavel k tomuto tématu. „Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu. Nejprve jídal totiž společně s pohany; když však přišli někteří lidé z okolí Jakubova, začal couvat a oddělovat se, protože se bál zastánců obřízky. A spolu s ním se takto pokrytecky chovali i ostatní Židé, takže jejich pokrytectvím se dal strhnout i Barnabáš.“ Můžeme chápat Pavlovo rozhořčení, ale také nemusíme souhlasit s jeho interpretací. Řekl bych, že tu jde o víc než o Petrovu zbabělost a Barnabášovo poblouznění. Tady byla v sázce jednota církve – a bylo nutné celou situaci vyřešit tak, aby byla zachována zvěst evangelia a zároveň, aby se nerozdělilo společenství těch, kteří se radují z Kristova vzkříšení hned ve svých počátcích.
Velice tomu rozumíme. Velice to chápeme. A velice nevíme, co s tím. Protože i dnes máme každý z nás za sebou jinou životní historii, jinou historii příchodu k víře, jinou historii víry samotné. Uvědomili jsme si to na staršovstvu při skutečně nádherném rozhovoru, kdy jsme sdíleli zkušenosti víry – ti, kteří uvěřili v dospělosti a ti, kteří v církvi vyrostli od mala. Radost z objevu rozměru víry spojená s mnohou nejistotou v základních otázkách konfrontovaná s růstem k víře, často bolestným ve svých proměnách.
Tuto malá ukázka rozdílnosti životů ve víře jsme prožili v atmosféře pochopení a vzájemného přátelství. Horší je, když z úst kardinála Saraha, který byl jedním z kandidátu na papeže, zazní slova: „A pokud někdo nechce uznat závaznost nauky, ať si zůstane pohanem.“ Není jednoduché snažit se o jednotu církve a zároveň být věrný evangeliu. Není jednoduché snažit se o jednotu církve a chtít pomoci druhému člověku. Není jednoduché snažit se o jednotu církve a zůstat člověkem.
Přiznám se, že na mě často dopadá skepse. A právě do této skepse promlouvá evangelista Lukáš. On samozřejmě viděl, že problém otevřenosti pohanům sice skončil, ale v jiné formě se objevoval a objevovat bude. Ale tento příběh Petra a Kornélia vstupuje do všech konfliktů se slovem naděje. „To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech.“ Hospodin, Bůh Izraele, vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. Lidská snaha být druhým lidem člověkem, tím, kdo dává naději do vší různosti lidských příběhů, má Boží požehnání v Ježíši Kristu. Vždyť On je Pánem všech. Amen.
Píseň: 684
Vzpomínka na Jiřího Marvana:
Jonáš
modlitba
Pane Bože, dnes vzpomínáme na bratra Jiřího Marvana. Chceme moc poděkovat, že jsme směli být alespoň po krátký čas součástí jeho bohatého života. Děkujeme za všechna obdarování, která Jiří od Tebe dostal. Za všechno, čím pomohl konkrétním lidem i celým národům. Děkujeme také, že z Tvé milosti zůstává přikryto vše, co se v Jiřího životě nepodařilo, z čeho byl smutný. Děkujeme, že jsme my všichni směli přijímat jeho svědectví o kráse života, který Ty dáváš. A zvlášť Ti děkujeme, že se smíme těšit z jistoty, že je Jiří nyní v Tvé náruči. Amen.
Píseň: 636
Ohlášky:
Přímluvná modlitba: Pane Bože, vyznali jsme svoji skepsi i svůj smutek z toho, že neumíme být těmi, kdo přinášejí pokoj. Chceme Tě dnes prosit o pokoj mezi lidmi.
Prosíme za partnerské vztahy. Děkujeme za partnery, kteří si umí být vzájemně oporou a pomocí, prosíme za ty, kteří ztratili schopnost být si navzájem obdarováním. Prosíme za děti v rodinách, které se rozpadají. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Prosíme za pokoj a naději tam, kde lidé společně nesou nemoc. Prosíme za Kočovy. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Prosíme o pokoj pro ty, kdo blízkého člověka ztratili. Dnes především prosíme za Miru Marvanovou a jejího syna Jiřího i za Vendulku Zejfartovou, které zemřela maminka. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Prosíme o pokoj v našem sborovém společenství. Prosíme, provázej nás, dávej nám empatii jeden k druhému i odvahu k otevřenosti k lidem, kteří přicházejí. Za to Tě, Pane, prosíme.
Prosíme o pokoj pro ty, kteří se snaží být pomocí druhým lidem a narážejí na mnohé překážky sobectví a nelásky. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Prosíme o pokoj v naší společnosti, kterou rozděluje populismus mocných a náš vlastní strach. Pane, prosíme, abychom se nenechali strhnout ke zlobě a nenávisti. Za to Tě, Pane, prosíme.
Prosíme o pokoj do Tvé církve. Prosíme o pokoj, který by v ní probouzel toleranci a otevřenost k odlišnostem. Ať už uvnitř nebo vně. Za to Tě, Pane, prosíme.
Prosíme o naději pro ty, které nenávist a chudoba vyhánějí z domovů. Za ně Tě, Pane, prosíme.
Vyslyš v tuto chvíli i naše tiché modlitby.
Spolu se všemi, kdo hledají život, k Tobě voláme jako Tvé děti:
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“
Poslání: Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši.
Fp. 2,1-5
Požehnání: Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem. Pán se všemi vámi. Amen. 2Te 3,16
Píseň: 488