Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

Uhříněves 10.7.3016 Lk 10,25-37 (Jiří Ort) bohoslužby s VP

Uhříněves 10.7.2016

Pozdrav: Milé sestry a milí bratři, milí přátelé, vítám vás na našich společných bohoslužbách a zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

Introit: Hospodin je síla svého lidu, spásná záštita svého Pomazaného.

Ž 28,8

Píseň: 642 Už svítá jasný bílý den

Modlitba: Pane Bože, náš Otče, přicházíme a děkujeme. Děkujeme za dar života, který před námi otevíráš. Děkujeme za dar svědectví Tvého lidu. Lidu, který jsi vedl po svých cestách a on nám zachytil své hledání a pochybnosti, ale i radost a vděčnost za Tvou přítomnost. Děkujeme, že se v jeho vyprávění před námi otevírá obraz o tom, co vlastně znamená služba Tobě.

Vyznáváme, že se v této službě někdy ztrácíme. Že si ji pleteme s vlastními představami o zbožnosti, že těmi svými představami dokážeme i ublížit druhým lidem. Je nám to líto. A děkujeme, že nás zveš i dnes k sobě a ukazuješ nám, co je to život, který jsi připravil pro člověka. Děkujeme, že nás učíš v něm nacházet Tebe, nás samotné i druhého člověka.

Děkujeme a prosíme, otevři nám srdce, abychom byli vnímaví pro Tvé slovo.

Amen.

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá: S 45 Díky

Kázání: Lk 10,25-37

Píseň: 502 V pokoře srdce svého

Text: Dt 30,9-14

Haleluja. Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho. Haleluja. Ž 16,11

Zákoník přichází za Ježíšem. Čteme, že jeho otázka je zkoušením, pokoušením. Ale Ježíš ji vezme vážně a tím nám dává možnost udělat totéž. Nebudeme se tedy dívat na tázajícího se člověka skrz prsty, ale budeme naslouchat otázce, která nám vůbec není cizí: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Možná ji nepokládáme tímto způsobem, ale známe touhu po životě, který by měl smysl. Je to něco, co nás spojuje napříč všemi rozdíly, je to něco, co máme společného s lidmi kolem nás. V naší společnosti, v naší kultuře a i s lidmi v kulturách odlišných.

Ale ten zákoník kdysi dávno pokládá Ježíšovi otázku, která je zabarvena jeho hlubokou vírou. On si uvědomuje zásadní důležitost své otázky, ví, že není lhostejné, jestli ji položíme nebo ne. Ví, že ten věčný život je životem, který bude mít v posledním čase, čase soudu, budoucnost před Boží tváří. Dobře zná i náš dnešní text z knihy Deutoronomium, ví o tom, že není jedno, jak člověk žije, ví, že život se dá promrhat. Ale také ví o naději, kterou dává Hospodin. Ten zákon, který učí žít, není nijak nedostupný, Pán Bůh nám ho neschoval, daroval nám ho, vložil do srdce a my ho smíme pouze přijmout a žít. To všechno zákoník ví, a tak na Ježíšovu otázku po obsahu tohoto Zákona, odpovídá bez rozmýšlení: „'Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí' a 'miluj svého bližního jako sám sebe'.“

V tuto chvíli se tedy přidržíme našeho pohledu na zákoníka jako na člověka nám blízkého. Nebudeme za jeho slovy hledat laciné výmluvy nebo snahu po vybruslení ze situace, ale skutečně vážnou otázku, kterou pokládá, když mu Ježíš v odpověď na definici obsahu Zákona říká: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Přijmeme otázku: „A kdo je můj bližní?“ za svou. Je nám blízká, je součástí našeho pohledu na to, co po nás Pán Bůh vlastně chce. Ukazuje, jak se lekáme toho, že Boží nárok na náš život je nezvládnutelný. Ukazuje naši snahu život ovládnout a definovat.

A tak Ježíš bere zákoníka i nás za ruku, vyvádí nás ze světa definic a zve nás na cestu. Otevírá před námi život, učí nás se rozhlížet. Vede nás po cestě spolu s nějakým člověkem, kterým může být kdokoliv. A tak jdeme a rozhlížíme se. Krásná cesta – stačí se ohlédnout a člověk vidí Jeruzalém v celé jeho kráse. Můžeme se na ni kochat krajinou a těšit se z krásného dne. Ale zároveň cesta uprostřed hor, kde stačí špatně šlápnout a neštěstí je hotové, cesta, na které číhá mnohé nebezpečí. A teď se ukázalo, že to nebezpečí není pouhou iluzí nebo výhrůžkou. Že je velice reálné a ten neznámý člověk je přepaden, okraden, zmlácen. Je konec krás, všechno je pryč. Najednou ten člověk přišel o všechno, co měl a téměř i o život. Byla to jeho chyba? Měl být opatrnější, měl dávat větší pozor? Neměl chodit sám, když o nebezpečí bezpochyby věděl? Měl smůlu, narodil se v nebezpečné zemi? Je to možné, ale teď tady leží zcela bezmocný a vyhlíží pomoc. A Ježíš tlačí posluchače k tomu, aby v tuto chvíli přestali myslet ve 3. osobě a stali se tím, kdo je zraněný a opuštěný. I my jsme dnes jeho posluchači, i my jsme tlačeni do změny role, i my máme životní smůlu.

Už to nejsme ani my, ale jsem to právě já. A tak příběh pokračuje právě mýma očima. První, koho vidím přicházet, je kněz. Člověk, který patří do mého života, který je určitým symbolem všeho, čím žiju, čemu věřím. Patří mezi ty mé, které Zákon vede k pomoci. Mám radost, že ho vidím, svitla mi naděje na pomoc. Kněz mě také vidí, ale odvrací oči a odchází. A stejně i levita, ten, který také patří do mého světa, do společenství lidí, které dobře znám a kteří pro mě mnoho znamenají. Uviděli a vyhnuli se. Snad nikde jinde nedává Ježíš okusit iluzornost dělení lidí podle náboženských škatulek. Tady se hroutí jistoty toho, který je zraněný, tady se hroutí jistoty mé. Hroutí se církevnický pohled na člověka. Hroutí se náboženský pohled na člověka. Ukazuje se v celé nahotě riziko škatulkování lidí a vztahů podle toho, kam kdo patří. Najednou se objevuje v celé své nahotě nebezpečí zbožnosti jako hradeb lidských jistot. Najednou se objevuje v celé své nahotě nebezpečí nelidskosti. Tam, kde je úzkost, přichází vysvětlování, že je úzkost zbytečná – vždyť stačí správně věřit. Tam kde je selhání, přichází napomenutí a moralismus. Tam kde je samota a bolest, přichází pouhá slova o tom, že Pán Bůh je s námi. Já to mohu pochopit, narušil jsem svoji bolestí svět, ve kterém ti dva žijí, nebyly na mě škatulky – ale co naplat – jsem tady a je mi mizerně. Je to těžká role, do které nás Ježíš pozval. Ležím tady, se svým zraněním a se svou samotou a zdá se mi, že je konec světa. Toho světa, který jsem znal, světa, ve kterém jsem byl přesvědčen, že znám podobu andělů, které Pán Bůh posílá pro ty, kteří volají o pomoc. Najednou dobře chápu postavu Joba, který tak zoufale volá a jako odpovědi se mu dostává mlčení a náboženských řečí. Najednou tu leží Job a já nevím, jestli má nějakou naději.

A pak jde kolem člověk, který je vlastně někde jinde. Který možná nesdílí moji naději. Který tu prostě je. A je hnut soucitem, je hnut lítostí. Žádná velká slova. Nic o lásce, která musí všechno překonat. Jako bychom šli dolů z té normy Zákona: 'miluj svého bližního jako sám sebe'. Je hnut lítostí. Vidí člověka a postará se o něj. Chápe jeho bolest, chápe i selhání, chápe zoufalství a opuštěnost - a nabízí se, aby je utišil. Lidské chyby a selhání zůstávají, to nikdo nezpochybňuje, ale o tom teď není třeba mluvit. Ta scéna je plná mlčení a přitom z ní září naděje. Naděje prosté lidskosti, o které mluví ústy starce Filipa Viktor Fischl ve své knize „Píseň o lítosti“: „Říká se, že máme milovat. Máme, pravda, máme. Ale hlavně musíme být plni lítosti k druhým, k těm, kteří jsou stejně ubozí, a snad ještě více než my.“

Ano, je zřetelné, kdo byl pomocí, kdo byl bližním. Když nás Ježíš dostal do situace toho neznámého člověka, je nám to zcela jasné. Tady nejde o definice, tady jde o život a to doslova. Ani zákoník se z Ježíšovy otázky nikterak nevyvléká. „»Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?" Zákoník odpověděl: "Ten, který prokázal milosrdenství."« Samozřejmě – jen je mi trochu smutno, když vidím selhávání světa, ve kterém jsem byl přesvědčen, že vím, jak funguje život. Ježíš mě spolu se zákoníkem dovedl na okraj a já jsem zmaten, ptám se, co máme vlastně dělat, jak se chovat, co nabízet, abychom byli Boží církví. Ježíš zákoníka i mě i nás vede zpět k otázce, jak mám žít. Co po mě Pán Bůh chce. Odmítá otázku po dělení lidí na kategorie a ukazuje, že jde o úplně něco jiného. O můj život před Boží Tváří. Jsme zpět u původní zákoníkovy otázky: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“

Ježíšova odpověď je velice prostá – s pohledem upřeným na Samařana svého příběhu odpovídá: "Jdi a jednej také tak." Pán Bůh se přiznává k jednání onoho Samařana, Pán Bůh je tady a posílá své anděly. A my se jimi smíme stát také – smíme být lidmi. Ne příslušníky různých proudů zbožnosti, ne evangelíky, ne katolíky, ne židy, ne muslimy – ale lidmi. Ježíš vlastně přichází a zbavuje nás zoufalství zákoníkovy otázky, co máme dělat, abychom dosáhli věčného života. Co máme dělat, abychom správně žili před tváří Boží. Aby ten náš život za něco stál. Ježíš vstupuje do otázek, které nás trápí a kterými často trápíme my druhé a otevírá se vším důrazem perspektivu, o které zřetelně věděli již starozákonní proroci. Není třeba promýšlet ideologie, není třeba promýšlet správné formy náboženství. To, co máme dělat, je žít. Žít jako lidé. Jako Boží stvoření. Ve vděčnosti Bohu a s lítostí k druhým lidem. I nám Ježíš z Nazareta, ten ukřižovaný a vzkříšený, náš Pán a Spasitel, otevřel i v dnešním příběhu o milosrdném Samařanu cestu k životu. „Říká se, že máme milovat. Máme, pravda, máme. Ale hlavně musíme být plni lítosti k druhým, k těm, kteří jsou stejně ubozí, a snad ještě více než my.“

Pane, vyznáváme tu před Tebou, jak snadno škatulkujeme lidi kolem sebe a jak se nám tím posouvají skutečné hodnoty života. A vyznáváme také, jak nás to trápí – uvědomujeme si, že je to zdrojem rozdělení a že tu zastíráme zvěst o Tvé milosti. Prosíme Tě, pro Ježíše Krista, Tvého Syna a našeho Pána a Spasitele, uč nás a dávej nám sílu být především Tvými dětmi. Amen.

Píseň: 673

Vyznání vin: Ztišme se společně před naším Pánem a vyznejme všechno, co nás trápí, z čeho máme obavy. Všechno a všechny, které mu chceme v tichosti nebo nahlas odevzdat tváří v tvář jeho milosti a lásce, ve které nás zve ke svému stolu jako své děti.

Pane, vyznáváme se Ti z nedostatku odvahy orientovat svůj život podle Tvé milosti a lásky. Vyznáváme se Ti, že hledáme všelijaké náhražky, které se nám zdají bezpečnější a vyznáváme, že tím stále více zapadáme do smutku a skepse tohoto světa.

Vyznáváme, že v tom nejsme lepší než ostatní lidé. Že spolu s nimi neseme vinu na bídě tohoto světa. Kdo tak spolu se mnou vyznává, společně vyznej: Vyznávám.

A přece zároveň vyznáváme, jak moc potřebujeme život, který nám nabízíš. Jak moc se těšíme ke stolu, který jsi pro nás připravil. Přece před Tebe předstupujeme s nadějí na odpuštění pro milost Tvého Syna Ježíše Krista, který za nás zemřel a pro nás je živ. Věříme v moc jeho smrti a vzkříšení. Potvrďme hlasitě: Věříme.

Pamětlivi toho, že Bůh v Kristu odpustil nám, odkládáme nyní všechen hněv i výčitky a odpouštíme těm, kdo nám ublížili. Vyznejme to hlasitě pro lásku Kristovu: Odpouštíme.

Slovo milosti: Boží milost i v našich životech otevírá výhled naděje a my se o tom smíme ujistit ve slovech, která i nám nabízí autor epištoly Židům: 'Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.' Žd 10,16n

Pozdravení pokoje: O tuto naději Boží milosti se smíme navzájem podělit a podat si navzájem ruce na znamení odpuštění, bratrství a jednoty Kristova lidu a pozdravit jeden druhého se slovy: Pokoj tobě.

Modlitba: Bože, náš Otče,

vzdáváme Ti díky a velebíme Tě

skrze Ježíše, našeho Krista a Pána,

za Tvé dílo lásky v tomto světě.

V nitru svého stále nejednotného a rozervaného lidství

víme a hlásáme,

že nepřestáváš působit a že stojíš na počátku

každého úsilí o pokoj.

Tvůj Duch působí v srdci člověka:

nepřátelé konečně začínají spolu mluvit,

protivníci si podávají ruce,

národy, které stály proti sobě v nepřátelství,

souhlasí s tím,

že půjdou kus cesty společně.

Ano, Pane, Tobě vděčíme za to,

že touha po dorozumění přemůže válku,

žízeň po pomstě ustoupí odpuštění

a láska zvítězí nad nenávistí.

Proto Ti musíme stále děkovat a blahořečit,

proto spojujeme své hlasy se všemi,

kteří v nebi jednomyslně zpívají:

Svatý, svatý, svatý jsi, Hospodine zástupů, plná jsou nebesa i země Tvé slávy. Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně. Hosana na výsostech.

Bože všeho stvoření, vzdáváme Ti díky

za Ježíše, Tvého Syna,

který v tvém jménu přišel do našeho světa.

On je slovo, které zachraňuje lidi,

on je ruka, kterou podáváš hříšníkům.

On je cesta,

kterou k nám přichází opravdový pokoj.

Když jsme byli daleko od Tebe,

Bože, náš Otče,

Tys nám umožnil se vrátit.

Byl to Tvůj vlastní Syn,

kdo byl vydán lidem napospas,

abychom pro jeho smrt a vzkříšení

mohli žít s Tebou i navzájem v pokoji.

Proto teď můžeme s vděčností slavit

tajemství Tvého usmíření, která nám on sám získal.

Prosíme Tě, Otče,

mocí svého Ducha

posvěť tyto dary,

vždyť my jenom plníme,

co nám přikázal Ježíš.

Při jídle se svými učedníky,

dřív než se obětoval za naše vysvobození,

vzal chléb, vzdal Ti díky,

vlastníma rukama jej rozlámal,

a rozdával svým učedníkům

se slovy:

Vezměte si a jezte z toho všichni:

toto je moje tělo,

které se za vás vydává.

A stejně uchopil toho večera do rukou

kalich požehnání,

vzdal Ti díky za Tvé milosrdenství

a pak podal kalich svým učedníkům

se slovy:

Vezměte si a pijte z něho všichni:

toto je kalich mé krve,

krve nové a věčné smlouvy,

krve, která se prolévá za vás a za všechny

na odpuštění hříchů.

Toto konejte na mou památku.

Apoštolské vyznání: Chceme se touto svátostí posilnit ve víře. Nejen sami pro sebe, nejen v jednotě církve Kristovy, ve společenství s křesťany všech generací a národů a konfesí. Ale v jednotě se všemi, za kterými přišel Hospodin, Bůh Izraele ve svém Synu, aby jim nabídl život. Vyznejme nyní svoji víru, která nás ujišťuje o naději tohoto Božího navštívení:

Sbor: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, v svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.

Píseň: Při vysluhování svaté večeře Páně Budeme společně zpívat píseň

397

Pozvání: Ježíš Kristus každého z nás zve: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ I my se tedy nyní smíme odvážit přistoupit ke stolu, který je pro nás připraven.

Přijímání: Společenství těla Kristova.

Společenství krve Kristovy.

Propouštění:

A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Římanům 5:5n

Ohlášky:

Píseň: 635 Jeden Pán, jedna víra

Přímluvná modlitba: Pane Bože, děkujeme, že smíme být Tvými dětmi. Že se nemusíme znervózňovat otázkami, jestli dobře zbožně cítíme, jestli se správně zbožně projevujeme, ale smíme se těšit z toho, že jsme od Tebe dostali život a že jej smíme žít. Že se v něm smíme v důvěře víry opírat o naději Tvé milosti, kterou jsi nám nabídl v Ježíši Kristu. Děkujeme, že v této důvěře Ti smíme odevzdat všechno a všechny, ze kterých máme radost i o které máme starost.

Prosíme za nemocné mezi našimi blízkými, mezi sestrami a bratry ve sboru. Prosíme, ukazuj nám, jak jim být pomocí a povzbuzením. Ukazuj nám, jak přinášet naději. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za nedávno narozené děti. Prosíme za dvojčata Eduarda a Agátku Kačírkovi. Prosíme za jejich rodinu. Opatruj je a nenech je ztratit tu radost z Tvého daru života. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, kteří si užívají prázdnin a dnů volna. Prosíme, aby si směli uvědomovat dar nových vztahů, dar Tvého stvoření. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme dnes za Tvou církev, po celém světě. Prosíme, aby se těšila z toho, že Ti smí patřit, aby se těšila z toho, že Tvá milost a láska je určená všem lidem. Prosíme za nás všechny, abychom nebyli překážkou radostné zvěsti evangelia mezi lidmi kolem nás. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za společnost – prosíme za ty, kteří se v ní snaží pomáhat. Prosíme, aby žili v jistotě, že Ty se k jejich práci přiznáváš, že jí žehnáš. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za smíření mezi lidmi. Prosíme, aby Tvůj pokoj naplňoval lidská srdce, která se tak snadno zatvrdí. Prosíme za situaci v Británii, kde prudce narostly projevy nenávisti vůči cizincům. Prosíme za situaci u nás. Prosíme pro sebe za odvahu nenechat se strhnout k negaci vůči těm, kdo jsou jiní než my. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, vyslyš naše tiché díky i prosby.

Vyslyš nás, když k Tobě voláme spolu se všemi, kdo hledají život, jako ke svému otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Kol 3,12-15

Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti. 2Pt 3,18

Píseň: 198 Pod ochranou nejvyššího