Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
v Uhříněvsi a Říčanech
Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
v Uhříněvsi a Říčanech
POZDRAV
Milí přátelé, sestry a bratři, vítám vás na dnešních bohoslužbách. Mám radost, že jsme se tu v den vyhrazený takto sešli.
INTROIT
Hle, Bůh je má spása, doufám a jsem beze strachu. Hospodin, jen Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou. S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy. (Iz 12,2-3)
Haleluja.
PÍSEŇ č. 177: Nuž Bohu děkujme
MODLITBA
Dobrotivý Bože.
Když si zkusíme nakrátko představit, že nejsi, co nám pak zbývá? Prázdnota, marnost, nekonečno vesmírné pustiny, chemické děje beze smyslu, fyzikální mechanismy fungující jako bezduchý stroj … pokud by vůbec něco takového bylo, pokud by vůbec něco existovalo. Kde by bylo sebeuvědomění člověka – se vším vědomím vlastní nedostatečnosti, kde by byl vztah k jiným lidem i k celému Tvému stvoření, kde by byla láska? A tak tu stojíme plni radosti a plni vděku za to, že jsi dal svému stvoření možnost být, možnost setkávat se s dalšími lidmi, možnost hledat Tě vírou. Jsme vděčni za chvíle radosti své i druhých. Děkujeme i za bolest a všeliké trápení – bez něho bychom nepochopili radost, bez něho bychom nedokázali hledat smysl Tvého stvoření.
Buď Svým Duchem s námi. Amen.
1. ČTENÍ
Co je platné, mojí bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli na jídlo ani den, a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad“, ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: „Ukaž mi svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích.“ (Jk 2, 14-18)
PÍSEŇ 417: Zachovej nás při svém slovu
2. ČTENÍ
Text druhého čtení, které bude základem kázání, nalezneme v evangeliu podle Marka, kapitola 2, verš 1-12. Zde čteme:
Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim. Tu k němu přišli s ochrnutým, čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může dopouštět hříchy než Bůh?“ Ježíš svým duchem poznal, o čem přemýšleli, a řekl jim: “Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: ‘Odpouštějí se ti hříchy’ nebo říci: ‘Vstaň, vezmi své lože a choď.’ Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – řekne ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“
KÁZÁNÍ
Přečtený text má srozumitelný děj, tempo, napětí, romanticky exotické prostředí, pointu. Zkušený filmař by z něho snadno dokázal vytvořit třeba epizodu nějakého seriálu: Čtyři muži kráčejí zšeřelou vesnicí a cosi nesou. Když dojdou k domu, kolem kterého se tísní množství lidí, na okamžik se zarazí, pak ale tiše vyběhnou po vnějším schodišti na střechu a začnou ji rozebírat. Zde doporučujeme panoramatický záběr z kamerového jeřábu, abychom do záběru dostali i tichou hladinu jezera a hory v pozadí. Pak se ale kamera musí rychle vrátit do domu, kde je již tajemné břemeno spouštěno po provazech dolů – vida, je to člověk – a kde děj spěje ke svému vrcholu. A zatímco probíhá nějaká pro diváka málo srozumitelná výměna názorů, může kamera obkroužit interiér, abychom nepromarnili náklady do výpravy a komparsu. Pak již jen pointa, hodila by se třeba prolínačka rozostřené majestátní tváře s užaslými obličeji diváků, nějaký ten světelný a zvukový efekt, šťastný konec, pokračování příště.
Tak dost. Vyžeňme ten obskurní filmový štáb. Viděli jsme sice celý příběh, ale to podstatné tam nebylo. Zkusme nyní spolu ten děj velice zpomalit, zapomeňme na akční pojetí či filmovou manipulaci s city a věnujeme se jednotlivým postavám příběhu. Chopme se tedy teď my fiktivní kamery a sledujme vše ještě jednou.
Svůj hledáček zaměřme nejprve na neseného člověka. Kdo to je? Nevíme. Ale víme trochu víc o tom, co mu je. Je šlakem trefený – jak to výstižně formulují Kraličtí. Český „šlak“ pochází z německého „der Schlag“, což je česky vedle dnes používaného výrazu „mrtvice“ i třeba „rána, úder“. Mrtvice může postihnout srdce i mozek. Ránu tedy může dostat jak náš cit či víra, tak náš rozum. Jistě – ten člověk mohl být postižený nějakou těžkou chorobou a ta ho odsoudila na invalidní vozík nebo tehdy na nosítka a do péče přátel. Mohl být ale umrtven i jinými ranami, které ochromují náš rozum nebo po kterých vyhoří naše nitro. Třeba ho postihla smrt někoho blízkého a neuměl se s tím sám srovnat, třeba byla jeho ranou, kterou už neunesl, ubíjející hrozná chudoba. Třeba se mu zhroutily jeho hodnoty: práce, bohatství, úspěch. Možná s ním přestaly mluvit jeho děti a najednou se uprostřed kypícího života ocitl za zdí osamění. Ránu člověk může dostat v mnoha podobách. Někdy ani nejbližší okolí neví, jak hrozný úder člověka postihl, někdy to dokonce nerozpozná ani on sám. A třebaže na povrchu dál žije normálním životem, uvnitř se schoulí do klubíčka a trpí. Všechno postrádá smysl. Co dál s takovýmto životem, proč ho ještě žít. Takováto krize může trvat krátce, delší dobu a někdy i celý život.
Vraťme se v této chvíli k našemu textu: co to vlastně ten ochrnutý nedokázal? V čem potřeboval pomoc? Nedokázal se sám vlastními silami přiblížit ke Kristu, jeho rány byly příliš hluboké. Chopme se nyní každý sám znovu své pomyslné kamery, zaměřme se na obličej šlakem trefeného a otočme páčkou transfokátoru na doraz. Ta tvář je nám nějak povědomá … no ano, vždyť jsem to já. Možná jen chvíli a pak se rysy tváře mění, možná to trvá delší dobu. I já mám své skryté bolesti nebo zloby, které mi někdy brání v cestě za Ježíšem.
Obraťme nyní svou kameru k lidem okolo Ježíše. Je jich tolik, že se ani do domu nevejdou a stojí tedy i přede dveřmi. Jejich nehnuté postavy napovídají, jak pozorně svému Mistru naslouchají. Možná, že zde nejsou poprvé, vždyť je tu Ježíš doma. Jistě se všichni znají, pozdraví se alespoň pokynem hlavy a
pak spořádaně zaujmou svá obvyklá místa. To je sbor, radost pohledět. … Nebo ne? Tam někde za nimi ve tmě je u země skrčený člověk s bolestí. Jsou to i jejich vzpřímené postavy s jejich pevnou nepochybující zbožností, přes které se náš šlakem trefený marně pokouší Ježíše zahlédnout. Možná se je pokoušel tiše požádat o uvolnění cesty, ale nějak ho neslyšeli. Teď přece poslouchají Mistra. A ten venku, to není jeden z nich, ten je z ulice.
A tak když se teď znovu pozorně zadíváme do hledáčku kamery zaměřenou na lidi tísnící se u dveří, začnou nám být některá záda povědomá. Někde mezi nimi nakonec určitě nalezneme i ta svoje.
A co ti nosiči? Podívejme se i na ně. Jsou to snad přátelé šlakem trefeného? Možná. Především jsou to ale lidé, kteří soucítí se svým bližním a které jeho trápení nenechá lhostejnými. Nevysvětlují mu, že si všechno zavinil sám, svou slabostí, nedostatkem víry nebo nějakým svým proviněním. Nepředepisují mu očistné úkony v podobě rituálního omývání nebo mnohokrát opakujících se modliteb. Nevyužívají jeho slabosti nebo viny k jeho obrácení na svou podobu víry. Nemluví k němu tak dlouho, až mu „vyhučí“ díru do hlavy. Jen popadnou nosítka a přinesou ztrápeného před Krista. Je s tím často spojena značná námaha, musí tomu věnovat svůj čas bez nároku na odměnu či záři reflektorů a rozhodně si nevyslouží pochvalu od domácích. Ale udělají to.
Dokážeme i my poponést svého ztrápeného bližního blíž k Ježíši a přitom mu neubližovat nějakým novým bolestivým tlakem? Alespoň kousek? Tedy - nalezneme i mezi tvářemi nosičů rysy, které nám budou povědomé? Nebo snad dokonce rysy podobné naším? Zde nechme každého kameramana pracovat samostatně.
Ježíš se šlakem trefeného neptá na nic. Ví, že jeho hřích, jeho trápení, jeho bolest, jeho bezmocnost, jeho pochybení či jeho prázdnota mu nedovolují s Ježíšem komunikovat. Ježíš pohlédne na jeho nosiče. Ani jich se na nic nezeptá. Nemusí – jejich víra je viditelná. Ne skutek, ten je jen projevem jejich víry a lásky. Sám o sobě by nestačil. A Ježíš odpustí ztrápenému jeho hříchy. Co to vlastně znamená? Ježíš říká: není podstatné, co je příčinou tvého trápení. Mohl to být zločin, nevíra, nemravnost, nemoc, chudoba, cokoliv. Ať je to ale co chce, už to nemá žádnou váhu, mezi námi to nestojí, mezi námi nepřekáží nic. Dveře jsou otevřeny, nemusíš se bát.
V koutě místnosti slyšíme nějaké žbrblání. Rychle tam švenkněme naší kamerou. Tady není pochyb. Na dobře vysezených místech sedíme my – věční nespokojenci, věční skeptici, znalci správného pořádku. Co má kdo někomu něco odpouštět, kdo ví, jakou lumpárnu má ten člověk z ulice na svědomí. A přemýšlíme i dál. Nejen že si ten Ježíš dovolil příliš, on současně dokázal málo, nějaký viditelný zázrak by nás možná přesvědčil. Že je to takto trochu nelogické, to nám nevadí. Ježíš chápe tuto naši zákonickou slabost a i s ní má soucit. Tak řekne chorému: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů.“ Ježíš neříká „pojď za mnou, zřekni se svého dosavadního života, žij v klášteře nebo v poustevně“. Říká „běž domů, žij svůj život - protože i tam budu s tebou“. A ten předtím bolestí ztrápený člověk je najednou osvobozený i fyzicky, dokáže se vztyčit, skutečně vezme své lože a jde. Všichni jásají, žasnou a praví: „toto jsme ještě neviděli“. Jen někteří si ale možná uvědomují, že to nejdůležitější tak snadno vidět není: další srdce je blízko Ježíši.
Amen.
PÍSEŇ 509: Předivný Pán Bůh v skutcích svých
OHLÁŠKY
PŘÍMLUVNÁ MODLITBA + MODLITBA PÁNĚ
Milosrdný Pane.
Snažíme se prosit především za věci či situace, kde naše síly nestačí, ale chápeme to správně? Nejsou naše přání příliš malicherná, v posledku sebestředná nebo přímo sobecká? Děláme i my něco smysluplného na tvé vinici? Jedině vědomí, že Ty sám naše modlitby na svém sítu roztřídíš, nám dává odvahu prosit.
Prosíme za život statisíců lidí, které jsou nyní ohroženi válkou.
Prosíme za sílu pro ty, kteří válkou spálenou zemi budou jednou znovu oživovat.
Prosíme za lidi vykořeněné, za lidi na cestě, aby opět našli svůj domov.
Prosíme za lidi, kteří jsou již tak dlouho zotročeni, že si jiný život již ani neumí představit.
Prosíme za lidi zasažené nějakou hrůznou ideologií – ať už si říká víra, právo nebo pořádek. Ukaž jim světlo lásky, které je vyvede ze tmy.
Prosíme, zlom zlobu těch mocných, kteří trápí ostatní lidi - ať už si říkají prezident, vůdce nebo náboženský představitel.
V tiché modlitbě nyní prosme za ty konkrétní osoby, které Tvou ochranu potřebují nejvíce.
(::::::::::::::)
Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.
Vyslechněme si POSLÁNÍ
Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno, vždyť je psáno: „V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.“ Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy. (2. Kor 6, 1-2)
Vyprosme si společně POŽEHNÁNÍ
Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen.
(2. Kor 13, 13)
PÍSEŇ č. 487: Amen, Otče, rač to dáti